Dva knihovníci

*

Dva knihovníci

Přese všecko, čím mne vojna obírala o čas, jsem si našel chvilky i na přečtení pár knih. Kupodivu jsem si nevybíral odlehčený žánr, snad proto, že jsem v tom odlehčení viděl nějakou falešnost. Tak jsem přečetl Rollandovu Okouzlenou duši a zjistil, že "dobrý člověk ještě žije", dočetl Jiráskova díla, která jsem do té doby neviděl, Dostojevského Idiota (při čemž jsem tvrdil, že je to román o našem starém). Nebudu vypočítávat, co všecko ještě, to není předmět, který chci rozvinout. Knih bylo v knihovně na dva tisíce a jak jsem již nadhodil, mnoho jich bylo i dobrých. Aby zde nevládla zvůle a anarchie, k čemuž by jistě došlo, byl vždy jeden  ze  štábních poddůstojníků pověřen půjčováním, evidencí vypůjček a vůbec dohledem nad knihami a čtenáři. Za dobu mých návštěv v knihovně jsem zažil dva knihovníky - tak diametrálně odlišné! 

První byl Jirka, četař se sklonem k bohémství, pokud vůbec vojna v padesátých létech něco takového vůbec umožňovala. V té jeho knihovnické éře bylo v knihovně uprostřed velké místnosti s regály podél stěn - prázdnými regály! - sraženo k sobě šest velkých stolů z nevyužívané čítárny a na těchto stolech obrovská halda knih: pár jich bylo jakž takž urovnaných do řad, ale velká většina jen tak položena – pohozena - na ostatních. Na jednom z regálů nepříliš jistou rukou vyvedený nápis přesvědčoval příchozí, že: pořádek je pro blbce, inteligent zvládne chaos! navzdory tomu, že tehdy bylo slovo inteligent skoro urážkou. Pro Jirku holt! asi ne. Ten nápis jsem zprvu nedocenil, ale jednou: Jirko, prosímtě, nemáš tu - náhodou - někde Skalpel a meč?

Mečet nebudu, odpověděl tázaný - a ten skalpel ... někde jsem ho tu měl... jó tady bude!  Ponořil pravici po loket do hromady, zašmrdlal a vytáhl jednu knihu: br...! Mladá garda - á! tadydle je! a s ledovým obličejem prozrazujícím "to je normál, kdo umí umí" mi knihu podal. Po druhé jsem chtěl Život sira Alexandra Fleminga, o němž jsem slyšel velmi dobré hodnocení (dnes vím, že oprávněné) a situace se s drobnými odchylkami opakovala. Pak už jsem Jiřího jen asi třikrát otestoval různými vymyšlenostmi a když pak někdy prohlásil knihu mnou požadovanou za v jeho království neexistující, bez výhrad jsem mu uvěřil.

Plynuly měsíce a Jirka byl odvelen do školy důstojníků v záloze. Jeho místo zaujal Karel, stavební technik, voják jak ze škatulky, rovněž četař, ale pozor! se sklonem k perfekcionizmu, až pedantický puntičkář (a přesto dobrý kamarád). Knihy se za tři dny, kdy byla knihovna uzavřena, přestěhovaly do regálů. Na první pohled bezchybný pořádek, knihy vyrovnané, "zařezávající" jako podle pravítka, kdepak Jirka se svými stoly: ty byly zase v čítárně, na stolech skleničky  od hořčice a v nich heřmánek, chrpy a vlčí máky - co louka za kasárny dala. Nebyl to špatný pohled, nebyl... ale! Právě to ale:  Karle, prosím tě, najdi mi nějakého Wolkra, mám něco recitovat na .... no to už je jedno na čem. Čtyřicet minut jsme oba hledali a nakonec našli Těžkou hodinu. Za týden, před nástupem do stráže, jsem zase zašel: Karle, kde máš nějakou sajns fikšn? ve stráži nemůžu číst Jak se kalila ocel. To bych usnul... Tentokrát už jen pětatřicet minut jsem se bavil a srovnával Karla s Jirkou. A stejně jako Jirku jsem ho testoval nejrůznějšími přáními. Při svém chápání věcí si ani nevšiml, že si z něho vlastně střílím a trpělivě a marně hledal mnou objednané knihy...

To mne přimělo chápat  tento úkaz z druhé, nebo prostě jiné strany a tak jsem postupně zjistil, že Karel byl technokraticky deformovaný: srovnal knihy jednak podle velikosti, jednak podle barvy přebalu.  No to ovšem nebylo divu, že ....