Slepé kuře

*

Slepé kuře

            V mládí jsem měl velké problémy s tím, čemu se říká chuť k práci. K takové té všední, kdy se musí něco naložit, něco umýt, někam něco donést. To se ale rapidně změnilo, jakmile práce vyžadovala něco mimořádného: nejlépe mimořádnou velkou sílu vynaloženou v krátkém časovém úseku, nebo něco udělat rychle, případně něco vymyslet. Pak jsem se neznal.

Naložit hromádku písku - otrava. Dělat v extrémním horku dvacet minut patnáctikilovou sbíječkou - paráda.

Umýt auto - k vzteku. Přemístit o tři metry padlý kmen vzrostlé borovice - bezva! a tak bych se mohl v příkladech utopit.

Na vojně, což je opět jedno z nosných temat této povídky, jsem - podle mého geniálně - vymýšlel různé druhy ulejvky a zašívárny. Dnes je mi jasné, že nadřízení to jen tolerovali, pokud jim to nenarušovalo jejich osobní plány. Věděli, že když se jednalo o snětí třímetrákového pancíře tankového motoru, mohou se spolehnout na mne a na Míru Škrdlanta, dvoumetrového obra - v civilu tesaře. Takových věcí bylo pár - práce v lomu (byl třeba kámen na úpravu ploch v kasárnách), skládat hovězí čtvrtě z chladicího vagonu a zase je v kasárnách pověsit v obrovské lednici, sedmdesátikilové pytle s moukou a osmdesátikilové s cukrem taky nesvedl nosit každý.

Bylo mi dvacet, měl jsem skoro stodevadesát centimetrů a stopět kilo sportem a nakonec i výcvikem a prací v kuchyni vymakaných svalů a šlach. S kázní jsem byl na štíru, těžko jsem se vyrovnával s tím, že mi velí tací, kteří podle mého názoru neměli nárok ovládat ani sami sebe; do velení míchali osobní sympatie a hlavně nesympatie, otázky národostní, rozdíly ve vzdělání a i momentální nálady a především nenálady. Na konci vojny jsem vlastnil dvaasedmdesát dní basy, ale to je zase jiný příběh. Tento je o tom, jak v podstatě lenochovi a zašívákovi, jímž jsem nepochybně - převážně - tehdy byl, se podařilo špičkový výkon předvést právě, když přišel zcela neočekávaně velmi vysoký velitel: generálporučík Tesařík, velitel divize. Ale to předbíhám.

Tehdy jsme byli vysláni již koncem února do prostoru letního výcvikového tábora postavit takové zbytečnosti, jako sklad zbraní, kontrolní technickou stanici, umývárnu a mycí můstek vozidel. Na takové stavby bylo třeba desítky aut kamene, písku, cementu a dřeva. Voda nám tekla pod nohama a syrové dřevo - pokud bylo třeba - rostlo, coby pravák levou rukou dohodil. Kluci makali a já vařil... Jednou přiběhl Pepík Cafourek, a protože o mojí "pracovitosti" (kuchyně se to netýkalo, tam jsem věděl, že žádná ulejvka nejde) věděl, začal od lesa: jestli bych nějakou maličkost nepomohl, jestli se mi nesrazí mlíko, jestli... Povídám "prosím tě vyklop, co chceš!"  Nó - opatrně pokračoval - přijelo auto s cementem... musí se nosit do boudy a Franta Koutek má tu nohu... nemohl bys? na to tu jinej nemá... Věděl jsem prd, že Franta Koutek má nějakou nohu, ale Na to tu jinej nemá... věděl, jak na mne, had jeden! Mrknu na hodinky - knedlíky budou vykynutý až za půl hodiny, možná čtyřicet minut, dobrá!

A už to jelo.

Padesát kilo - co to pro mne - tehdy - bylo  A tak jsem se zase předváděl: hale Franto (k vůli noze byl jen na autě), hoď mi na jedno rameno jeden pytel, na druhý rameno druhej! Kluci na sebe mrkli, ale bylo ticho. Odnesl jsem tedy metrák cementu do asi dvacet metrů mírně do kopce vzdáleného přístřešku a vracím se. Jen tak zaslechnu: vo co se vsadíš, že ho vyhecuju na tři pytle..? Furiant, furiant se ve mně ozval a povídám mu - nemusíš hecovat, vole! Já ti to pro radost jednou udělám - a  tak i bylo: na jedno rameno, na druhé rameno, a přes ty dva pytle, přes hlavu třetí pytel. Metrák a půldruhého je dost velký rozdíl - to je pro ty, kteří to nevědí. Nejraději bych s tím hned sekl, ale potom poslouchat do konce vojny jedovatosti? Zaťal jsem zuby a vyrazil. Každý metr byl boj, dvacetkrát jsem chtěl se všemi třemi pytli praštit, ale... Konečně bouda!  Shodil jsem bez nějakého rovnání všechny tři pytle na jednu hromadu a vyšel ven z boudy. Hučelo mi v uších, že jsem skoro neslyšel pochvalné výkřiky mých spolubojovníků. Měl jsem pocit, že v tu chvíli mám alespoň dva metry padesát...

Jen jsem trochu vydechl, přiběhl neznámý poručík: Hej vy, kuchař (byl jsem v bílém) okamžitě k veliteli divize! 

Hrklo ve mně: ten mne určitě sprdne, že nosím cement v bílém oblečení a už koukám, kdeže ten velitel je. Stál na malém návrší asi padesát metrů od nás a když jsem k němu přicházel, tak se usmíval. To mne uklidnilo. Vojíne, to vždycky - zeptal se generál po mém nepříliš pořadovém ohlášení se - to vždycky pracujete takhle?

Ale kdepak, soudruhu generále, já jenom, že přivezli cement a kluci na to byli jen dva. Jsem kuchař a dole mi kyne těsto na knedlíky.

Tak utíkejte - a převlečte se!  Bručím si pro sebe... to by muselo být do čeho, milej generále! a upaluju s vidinou hrnečku, který vaří a těsto teče po vojenském prostoru.

Všecko dobře dopadlo. Při návratu do kasáren jsem hned v prvním rozkaze byl povýšen. S kamarády jsem to na vycházce oslavil: přišel jsem do kasáren o dvě hodiny později, než bylo v propustce napsáno - a dozorčího měl můj oblíbenec poddůstojník z povalování (to není chyba, ale náš standardní vtip) - Jozef Kačiatko. Povídám: Soudruhu četaři, svobodník... nedomluvil jsem.

Vojín, soudruhu vojíne, vojín! Jasné? a ráno zaznělo:v rozkaze roty - zbavuji hodnosti svobodníka, moje jméno - a smích kamarádů. Rozchod...

Jasné. Byl jsem svobodníkem jen osm hodin - jako bych měl odpolední šichtu. Neoběsil jsem se... aspoň mám dnes o čem psát...