Lidská páva

Problematika lidských práv
lidu Rovníkové Afriky
Toho dne byla ve vesnici Borovany, v domech popisné číslo 145 a 146, porušena lidská práva celkem třikrát. Poprvé porušili lidská práva zloděje nešetrným zatýkáním policisté. Podruhé porušily lidská práva babičky Moutelíkové dvě ženy Romského původu. A potřetí porušil lidská práva těch dvou Romek syn postižené, stokilový řezník Bohdan Moutelík. To bylo tak.
Babička Moutelíková se vyškrábala na zahrádku pro čerstvou mrkev. Z ptačí perspektivy zahlédla, že v sousedním, opuštěném domě je ze dvora otevřeno a skleněná náplň dveří je rozbita. Napadlo ji – v domě je zloděj! Rychle všechno oznámila telefonicky policii. Ta se dostavila za půl hodiny. Na starém gauči ve vystěhované kuchyni spal bezdomovec. Pod hlavou měl pytel a přikryt byl kusem ze stejného materiálu. Na zemi ležel starý ruksak, naplněný nádobím a částečně z něj koukaly hodiny s kukačkou. Při zatýkání se bránil, kopal a kousal. Dostal pendrekem. Při nasazování ocelových pout protestoval, že ty svině policajtský porušily jeho lidský práva!
O několik hodin později zazvonil někdo u dveří babičky Moutelíkové. Ta pootevřela dveře. Stály před nimi dvě Romky. Když chtěla dveře zabouchnout, tu jedna z dam vsunula mezi dvoře špičku boty a zděšenou babičku vtlačila dovnitř. Zavřely ji do špajzu a v klidu likvidovaly v kuchyni cenné věci, včetně obálky s důchodem. Snědý pán venku v automobilu zatím hlídal. Snad byl zamyšlen, snad se mu porouchal mobil. Postřehl pozdě, že se domů náhodou vrací řezník Bohdan Moutelík, dvoumetrový a metrákový pořízek. Zabíjel na opačné straně vesnice a vrátil se pro nějaký zapomenutý předmět. Přišel včas jak legendární vojska z dávných kronik. Obě Romky zahnal na dvorek, osvobodil babičku ze špajzu a dal průchod revoluční spravedlnosti. Obě Romky děsně zmlátil, vymetl jimi dvorek, plný slepičinců a vykopal je do chodby. V kopání pokračoval až na ulici. Mezitím hlídač provinilec přistavil automobil s otevřenými dveřmi. Obě bité zlodějky se do něj vrhly střemhlav. Rozlícený řezník ještě vrhal za automobilem kameny dopouštěl se četných urážek rasy a národnosti, to před svědky. Měl štěstí, že trojice snědých obyvatel republiky už vykradla více domácností důchodců a na jejich pohyb byli občané několikrát upozorněni místním rozhlasem. Poprvé porušily Romky lidská práva babičky a pak porušil lidská práva obou Romek řezník Motelík. V Absurdistánu, zvaném Česká republika by porušení lidských práv zlodějek řezník odskákal. Soud by přece mohl kvalifikovat celý řezníkův zákrok jako rasově motivovaný útok!

Dohru měla celá událost v hospodě. Řezník Moutelík vyprávěl u hospodského stolu celou událost starému komunistovi Jordánovi.
,,Tos neměl Bohdane, pravda, vykradli tě, ale musíme se také zamyslit nad příčinami. Málo jim vycházíme vstříc. To, že se Romské děti toulají po nocích a že neumějí česky, to je vina nás všech. To máš jako s černochy a těmi muslimy. Vždy i filozof Radim Sosák neodsoudil útok na mrakodrapy v Americe přímo, ale říkal, že se máme zamýšlet nad příčinami chudoby v rozvojových zemích!“
Radek Jordán byl internacionalista. Před očima se mu promítaly barevné plakáty z jeho mládí. Byla na nich zeměkoule, kterou obepínali lidé všech národností. Na plakátě bylo heslo Z národů ač jsme různých, naším přáním je světový mír.
Najednou se před hospodou zastavilo auto se čtyřmi snědými pány. Jeden vyskočil a šel koupit cigarety. Komunista a internacionalista Jordán vyskočil a zmizel před hospodou. Když se vrátil, s omluvným gestem zvolal: ,, Mám venku kolo!“
Redaktor Petr Včelín je zastáncem lidských práv. Je v tomto ohledu hvězdou první velikosti. Touto svou činností si vyrobil mnoho nepřátel, zajistila mu však slušné živobytí. Podařilo se mu vydat knižně rozsáhlé dílo pod názvem
Problematika lidských práv lidu Rovníkové Afriky. Toto dílo bylo vytištěno v několikatisícovém nákladu a záhy se objevilo v prodejnách, označených Levné knihy. Petr Včelín byl aktivní i osobně. Navštívil několik shromáždění proti rasové diskriminaci. Vždy byl vypískán. Neodvážil se však uspořádat takovou besedu přímo mezi utlačovanými. Bál se, že by se do jeho vily chtěli diskriminovaní lidé nastěhovat. Na jedné besedě vznesl rozlícený příslušník většiny dotaz, kdy že se bude zastánce lidských práv stěhovat do Chánova. Ihned se přihlásilo patnáct lidí, kteří zdarma a ve své dovolené přiloží při tomto aktu ruku k dílu. Petr Včelín uprchnul ze sálu. Své aktivity pak projevoval jen psaním do novin. Nutno ovšem podotknout, že redaktor se pere o lidská práva všeobecně. Vždyť i kapesní zloděj je přece člověk.

V předvánoční době navštívil Petr Včelín obchodní dům. Všude spousta lidí. V tlačenicích se jak známo daří dobře kapsářům. A tu se ozývají z rozhlasu obchodního domu několikrát za sebou výzvy.
UPOZORŇUJEME NÁVŠTĚVNÍKY OBCHODNÍHO DOMU, ŽE SE VE VŠECH ODDĚLENÍCH POHYBUJÍ KAPSÁŘI. HLÍDEJTE SI SVÉ VĚCI, ZEJMÉNA NA ESKALÁTORECH!
Okradený občan lítá po obchodním domě. Přišel o peněženku s několika tisíci, když hledal zatoulaného vnoučka. Ochrana i policisté krčí rameny. Na nejvyšší míru rozlícený občan, hledá ředitele supermarketu. Ten není k nalezení. Pán vniká do hlasatelny, vyrve hlasatelce mikrofon a pak se obchodním domem ozývá toto hlášení:
UPOZORŇUJEME KAPSÁŘE, ŽE VE VŠECH PROSTORÁCH OBCHODNÍHO DOMU SE POHYBUJÍ OSTŘÍ HOŠI S VÝCVIKEM. MAJÍ POVOLENO PŘERAZIT VÁM PRACKU, JAKMILE SE DOTKNE CIZÍ PENĚŽENKY!

Tato výzva se ozývá několikrát, protože hlasatel se v hlasatelně zabarikádoval.
Výzvu slyší i bojovník za lidská práva Petr Včelín.
,,Protestuji, protestuji!“ vykřikuje redaktor.
,,Ta zpráva je zavádějící. Je –li to pravda, jde tady o zjevné porušení lidských práv kapsářů. Není –li to pravda, jde o poplašnou zprávu, vyvolávající mezi kapsáři paniku! Předák pravicové strany by to mohl prohlásit za překážku v soukromém podnikání!“

Jak se tak bojovník rozčiluje, nabaluje se na něj více a více lidí. V chumlu se ochránce lidských práv takřka ztrácí. Nevděk světem vládne. V davu je okraden o peněženku s částí honoráře za sepsání své knihy Problematika lidských práv lidu Rovníkové Afriky.

Jakmile okradený zpozoroval ztrátu, vytřeštil oči a zalapal po dechu. Zbrunátněl, změnil barvu, vystoupil na stůl a zvolal:
,,Okradli mne, okradli mne. Tohle by se za Adolfa stát nemohlo!“
Sklidil neutuchající potlesk. Nemohl být ani žalován případným udavačem za propagaci fašismu.
Z jeho výroku nebylo totiž patrno, kterého že Adolfa měl okradený ochránce lidských práv přesně na mysli!