Bláznů král I

Když jsem se nad tímto supernovým heslem zamýšlel, zjistil jsem s údivem, že každý člověk má asi talent na všechno. Je jen třeba jasně si to uvědomit a hlavně sebevědomě zdůvodnit. K tomuto závěru jsem došel po zhodnocení svých minulých životů, kdy jsem se docela úspěšně řídil hesly tehdy platnými: „Co Čech to muzikant a co Čech to číšník“, nebo ještě výstižněji „co Čech to alkoholik.....“

Všemi těmito etapami jsem úspěšně proplul, protože v tomto podnikání mi nikdo nebránil. Komunistický stát mě tenkrát blahosklonně toleroval. Však co je komu do vojáčka, když stříhají ho dohola...

Ne, tak do hola jsem nebyl nikdy. To by mě soudruzi policisté sebrali hned. Měl jsem ovčí tvalou, kníra jako Stalin a kotlety až na krk. Už tenkrát dědek! Ale fajnej!

 

Nejtěžší bylo rozhodování, jak využít svých schopností a všetstranného vzdělání tak, abych co nejrychleji zbohatl bez vkladu kapitálu. Ano, zvolil jsem si jednu z nejtěžších cest, takzvanou „baťovku“, která plně otestuje mé schopnosti. Pravdou je, že jsem nezačínal přímo tkaničkami, ale jednoho krásného dne jsem se rozjel do hlavního města a koupil si na úvěr obrovský balík zahraničních svetrů.

Byly sice už trošku nošené, ale cena, kterou jsem za ně slíbil do čtrnácti dnů zaplatit, byla oproti tomu luxusu nepatrná a já už viděl místo balíku svetrů balíky peněz a stovky děkovných dopisů od vděčných spoluobčanů, kteří se díky mě dožili vánoc, jelikož v zimních měsících nezmrzli.

Již od července jsem takhle den co den stával na naší malé městské tržnici, aby měli všichni stejnou šanci a výhodný nákup nepropásli. Ačkoli do mě nemilosrdně pražilo slunce a trpěl jsem žízní, neumdléval jsem. Chraplavě jsem oslovoval opálené turisty a nabízel jim své luxusní zahraniční roláky. Navíc jsem se na ně neustále usmíval svými okoralými rty, abych vše co nejdříve prodal a zaplatil svůj dluh.

V noci jsem pak horečnatě počítal peníze, nebo se přehraboval v obrovské hromadě chlupáčů, snaže se tak zjistit, kolik mi jich dobří lidé zaplatili a kolik omylem ukradli. Jímalo mě pak zoufalství, když jsem jednoho dne dostal úpal a zároveň jsem zjistil, že za celý měsíc jsem prodal jen deset svetrů s velkou slevou, přičemž jsem jich napočítal o patnáct méně.

 

Druhý den jsem se připotácel od lékaře domů s plnými kapsami Acylpirinu a s poznatkem, že si jako soukromník prý musím sám platit zdravotní pojištění. Podíval jsem se jen tak letmo na poštovní schránku, protože jsem ji už týden neviděl a moje neblahá předtucha se naplnila. Na rozdíl od lednice v ní něco je. Asi po pěti minutách hledání klíčů mezi Acylpiriny, jsem sebral poslední síly a vytrhl dvířka. Matně jsem si totiž vzpoměl, že jsem se klíči snažil platit v lékárně, ačkoli lékárnice protestovala. Sebral jsem ze země nejprve nějakou pohlednici, protože jsem si byl jistý, že mě tato četba psychicky neohrozí, neboť úřady a policie takové médium ke komunikaci zpravidla nepouužívají a zaostřil na rukopis.

Chvíli jsem nechápavě hleděl na text: „Drahý Boubeláčku, k tvým narozeninám jsem ti koupila krásný zimní svetr..............“

„Á, á, á, vždyť tohle není moje schránka! Boubeláček je přeci můj soused!“ zavyl jsem tlumeně a chvějící se rukou jsem se snažil zavěsit dvířka s nápisem Antonín Boubel zpět na vylomené pantíky. Těkavým pohledem jsem zmateně hledal dvířka se svý jménem a s hrůzou jsem si uvědomoval, že v této chvíli, jsa omámen horečkou a Acylpirinem, ho nevím! Hrůza mě z toho jímala a taky mě dost deprimovalo, že jsem pak intuitivně přiskočil k libovolné přecpané bedně a prudce trhl, abych to měl za sebou a mohl se jít konečně vypotit.

O vteřinu později jsem s nevěřícným úsměvem zíral na díru ve zdi, kde byla předtím moje schránka na dopisy. Já jsem se nacházel s onou poštovní ohavností na hrudi, opřen o sousedovy dveře na druhém konci chodby. Slyšej jsem zachrastit klíče, zřejmě jsem za letu zaťukal zátylkem. Chudák Boubel, asi si myslí, že má návštěvu. A co víc, jistě ho napadne, že jsem snad opilý a to že jsem mu jeho schránku nerozbil, to mu teď taky těžko vysvětlím.

Z takovýchto úvah mě vyrušila rána o práh, do něhož jsem udeřil svou vlastní boulí, to jak mi paní Boubelová podtrhla dveře otevřením. Z leže jsem ji zprvu nepoznal, obličej mi zaclonila kytičkovaná látka s dvěma masívními sloupy. Již jsem nabíral dojmu, že jsem v Aténách, ale pak jsem v bílém nebi se žlutým sluncem poznal kalhotky paní Boubelové, která ještě navíc strašně zařvala, jak to umí asi jen lev.

Chtěl jsem se omluvit, vysvětlit, že jsem nemocný zimnicí a podobně, ale sousedka z nepochopitelných důvodů zase zabouchla takovou silou, že jsem se bez vlastního přičinění posunul po zádech opět až ke schránkám a tím vlastně za ní vytřel chodbu.

 

Zdrcen životem jsem za jízdy výtahem se svou vlastní schránkou v podpaží zaslechl ze zdola pana Boubela a jeho ženu: “Lupič a násilník....,feťák jeden....,“. Z těch nespravedlivých slov ve mně hrklo a já si rychle prošacoval kapsy. Ano tušil jsem to, všechny mé Acylpiriny jsem při vytírání chodby vytrousil. Potěšilo mě jediné, v podšívce saka jsem totiž nahmatal klíče od bytu, alespoň nebudu muset vyrážet dveře.

 

Když jsem si úspěšně uvařil čaj a ošetřil puchýře od konvice, navlékl jsem si na sebe tři nejteplejší roláky ze sortimentu a společně se schránkou a šroubovákem jsem zalezl do postele, abych zde v teple roztřídil korespondenci. Ostatně, ani tuto stránku věci nesmí správný podnikatel opomíjet. Po vypáčení zámečku se mi do postele vyvalila bohatá korespondence a dokonce i měkký balíček. Panebože, jak ten se tam dostal? Samozřejmě, že jsem začal onou zásilkou. Po rozbalení se objevil roláček podobný těm, co jsem mě na sobě a u něho krátký dopis: „Ty parchante, tady máš ten svůj zmetek, srazil se po vyprání o šest čísel, koukej poslat sedm stovek, nebo uvidíš!“

Škoda, že šlo o anonym, tedy ne že bych chtěl vracet peníze, ale ten člověk by zjevně potřeboval poradit od odborníka, jak se perou svetry. Nejvíce mi ale vyrazil dech dopis tištěný: „ Žádáme Vás, abyste uhradil fakturu za odebrané zboží splatnou již minulý měsíc. Pokud tak neučiníte, vystavujete se soudnímu stíhání.

Když jsem řádky dočetl, vzpoměl jsem si, že mám vlastně zimnici. Odskočil jsem si do lednice pro vodku a také jsem si zapálil cigaretu, abych se více zahřál. V té chvíli jsem však netušil, že mi bude větší teplo, než bych si přál.

Jestlipak víš, milý čtenáři, co vznikne, když se smísí bavlna, vlna, etanol a oheň v poměru jedna kupa a jedna láhev ku jedné hořící cigaretě? A to vše v posteli v jejímž středu trůním já jakožto ohnivý muž čtoucí si hořící dopisy...

 

Vše se sběhlo tak rychle...Pamatuji si jen, že nejvíce hořel onen reklamovaný svetr z balíčku, což mě pouze utvrdilo v tom, že jistě nebyl prán správným způsobem. Od potupné smrti mě zachránila pouze mnou prozíravě napuštěná vana. Tu mám připravenou vždy pro případ, když bych chytil kapra. Jelikož na ryby nechodím, tak tím pak spíš splachuju záchod. No a co? Recykluji pitnou vodu a jednou mi dá svět za pravdu. Teď mi zachránila holý život, protože jsem do ní skočil tak rychle až jsem si narazil kostrč.

Poznámka pro mladší čtenáře: Kostrč není to, co si teď myslíte. Je to jen konec páteře (v zadu!).

Takže takto nějak skončila má první etapa podnikání, která mě nejenže neodradila, ale naopak mi přinesla mnoho nových zkušeností. Pojišťovna mi uhradila všechny svetry, včetně těch ukradených, nábytek a koberce v celém bytě, uhořelou tržbu a dokonce i bolestné za ty dva puchýře, co jsem utržil při vaření šípkového čaje.

Když jsem pak zaplatil zboží a vysoké penále, vybavil byt moderním nábytkem, zbylo mi ještě dost a dost peněz na opravu schránek, Acylpirin, flašku vodky a další podnikání. Nehledě na to, že jsem si byl v ledničce pro led do vodky, nyní před vánocemi, a našel jsem tam tu onu domněle uhořelou tržbu. No, pět tisíc nic moc, ale je to milé, že?

 

Pan Boubel má nyní nejhezčí schránku v domě, jeho žena si přede mnou neustále upravuje punčochy od kolen výš a oba mě před výtahem zdraví s úsměvem: „Tak jak jdou kšefty, pane podnikatel?“

 

Možná by se divil i Baťa.........