Bláznů král II

      Po vánočním odpočinku, když jsem se vzpamatoval ze všech zážitků a když se mi zahojiliy puchýře a boule, které jsem utržil v mé průkopnické éře, jsem se začal vážně zabývat myšlenkou, jak zahájit etapu druhou. Kam nejlépe vložit svůj kapitál a bohaté zkušenosti. No, možnosti by byly, ale chyběla mi jedna důležitá věc. Totiž místo, kde bych usídlil celou svou firmu. Takzvané „hnízdo na čapí noze“, odkud bych samozřejmě z postu nejvyššího celý svůj gigant řídil a dával dobře míněné rady svým oddaným vazalům.

       Již jsem se viděl jak se vrtím v otáčivém koženém křesle na vysokém kobercovém podiu a skrze černé sluneční brýle sleduji monitory průmyslové televize. V levé ruce radiotelefon s antenou vysunutou až ke křišťálovému lustru a v pravé místo jablka dálkový ovladač, kterým bych celý svůj kolos vyhodil do povětří, kdyby naši zemi napadli cizí mocnosti, nebo mimozenšťané.

       Doposud jsem dálkovým ovladačem přepínal doma jen televizní programy, ale i to chce jistý cvik a bravurnost, která se mi později může velice hodit. Nejvíce nyní trénuji prudké zesilování a vypnutí zvuku, což mě vždycky uklidní a uchlácholí.

       Pomalu zesiluji až na maximum, což mi sice sice působí obrovské strádání a někdy i sousedům, ale takto trénuji svou vůli a vytrvalost, přičemž čekám na své rozhodnutí. Teď! Ano teď a jediným stiskem tlačítka vypínám celý ten ďábelský stroj, až se najednou rozhostí velebné ticho....Chvíli mlčím i já a pak velice pomalým, ale zvučným hlasem předříkávám své myšlenky, jako by šlo o nějakou tajnou schůzku psychologů.

       Musím přiznat, můj nácvik zprvu budil pohoršení a stížnosti sousedů, ale nyní už si zvykli. Myslí si zřejmě, že doma konám nějaké tajné porady s videozáznamy a moje vážnost v domě už opět stoupla.

        Abych je v této doměnce utvrdil, nejezdím již do nahoru výtahem, ale chodím pěkně pěšky po schodišti a tiše hovořím do malého tranzistoráčku, jenž mi zapůjčila má babička. Jdu velice nenápadně, ale jen tak, aby mě každý ve svém kukátku uviděl. Když už jsem konečně ve svém patře, přivolám výtah a halasně vítám návštěvy. Pevně doufám, že můj malý trik zatím nikdo neprohlédl, jenom mí praví přátelé ke mně již nechodí a odmítají se mých jakýchkoli příprav zůčastňovat. Tvrdí, že raději budou opravdu podnikat, než takhle blbnout.

       Zatím jsem se ujistil v tom co jsem předpokládal, že nejúspěšnější podnikatelé se rekrutují z řad lehkých žen a jejich koučů, kterým by můj nácvik jistě nebyl cizí. Zřejmě ho však ani nepotřebují, protože tento talent mají od svého boha. Mimochodem, víte jak se jmenuje bůh cikánů? Moc to nikde neuslyšíte, ale je to „o Del“. Ale určitě to není „Jajboh“, ani „Dopič“.

       Nakonec jsem musel dát zapravdu svému dobrému kamarádovi, který mě ještě nezatratil a poradil mi, že nejlepší způsob jak si sám na sebe vydělat, je pracovat.

„Založ si firmu na kopání kanálů a zaměstnej ztracený existence! Zkus si sám vzít krumpáč a lopatu do ruky.“ láteřil nad mou neschopností: „Postav se na vlastní nohy ty blázne!“ Lapaje po dechu jsem s ním souhlasil, ale zrovna mi zavolala babička, že jí přivezli uhlí a nemá nikoho kdo by ji to složil.

„Panebože, nevíš o někom, kdo by to udělal?“ zeptal jsem se je tak mimochodem.

„Ty nemáš žádnej invalidní důchod viď?“ opáčil.

„Nemám, proč se ptáš?“ zjevil jsem se, protože to je snad jasný už od pohledu.

„A jako kouč, kolik máš oveček na pastvě?“ kontroval netrpělivě.

„Já nemám žádný ovečky“ pravil jsem uraženě.

Tak zajeď k babce a nastartuj lopatu, určitě ji tím potěšíš a stoupneš v jejích očích i na ceně.

      To uhlí jsem skládal snad celý měsíc. Ne, že bych snad byl lenoch, ale znáte to ty úderníky: hup, šup a zlomí lopatu, z uhlí je mour a ještě je chytnou záda. Ne, ne, u každé práce má kvalita přednost před množstvím a rychlostí. Já jsem ovšem své dílo vykonal svědomitě a pečlivě. Každý kousek jsem zvlášť balil do novinového papíru a měkce ukládal, takže babička může směle říci, že má ve sklepě balený ořech a ne drcené arašídy. Navíc nemusí shánět papír na zátop. Však také byla ráda a i to tranzistorové rádio by mi znovu půjčila, kdybych si řekl.

       Když babička vstoupila do sklepa, spráskla úžasem ruce a pravila, že toto ještě neviděla a kde že je to uhlí. Musel jsem jí dost obšírně vysvětlovat, že v každém balíčku je schováno překvapení ve formě kousku uhlí. Když to ta stará dobrá matka pochopila, políbila mě dojatě na čelo řka, že má teplý sklep a to uhlí by jistě nepomrzlo, což jsem zase moc nechápal já. Nakonec jsme se oba štěstím rozplakali a objali se, přičemž mi babička křičela do ucha, že bude mít celou zimu co číst, že pozve do sklepa sousedky a že snad by tam i bydlela, kdyby tam byla kamna.

       Ten nápad se mi velmi zalíbil. Ne, něco víc: úplně mě osvítil. Jak jednoduché a přitom tak geniální. Proč by měla tato vetchá milá stařenka celou zimu dřít metráky uhlí nahoru ke kamnům?

       Je zajímavé, že každý plán se lépe vymýšlí než uskutečňuje, protože kamna byla obrovská, kachlová a babička se také již tak neusmívala, když jsem se rozhodl, že se musí rozebrat na jednotlivé kachle a ve sklepě opět sestavit. Snažila se mi to rozmluvit a když už jsem měl sundané pláty, přiběhla s tranzistoráčkem a strkala mi ho do kapsy obleku co jsem měl na sobě, jen abych prý ta kamna nechal tam kde jsou. Je tak už zvyklá a ta dřina s uhlím jí nevadí. Inu, staří lidé celý život pracovali a nyní by jim to chybělo. Chápu to, ale zde je jasně vidět, jak těžké je prosadit pokrok.

       Vraťme se ale k opravdovému podnikání. Nejprve jsem zamýšlel koupit nějaký veliký dům, snad národní výbor, nebo spíš hotel s vývařovnou, protože podnikání v potravinářství se mi v těchto počátcích ekonomické krize zdálo nejperspektivnější. Problém byl, že ceny se vyšplhaly tak vysoko, že když jsem obhlédl v mražáku svou hotovost, rozhodl jsem se pro pronájem něčeho menšího a postupem se svou pílí a vychytralostí vypracovat ke svým vysněným cílům.

       Začal jsem tak, že jsem za polovinu své hotovosti nakoupil čerstvé inzertní noviny a s celým tímto balíčkem jsem se uzamknul spolu s televizním ovladačem na záchodě, kde se mi zatím nejlépe pracuje. Ano, investice plus tvrdá dřina a výsledek se musí dostavit. Chvíli jsem ale váhal, protože jsem měl nutkání vzít si s sebou i cigarety a lahev vodky, což jsem pak zamítl, neboť mísa je příliš malá na to, abych se v ní v případě potřeby mohl celý ochladit.

       Asi po třech hodinách výpisků, zaškrtávání a tvrdé práce jsem už bezpečně věděl, že toto porcelánové křeslo nebude tím, ze kterého budu v budoucnu řídit chod ekonomiky, ačkoli zprvu jsem jím byl okouzlen pro jeho bělostnou barvu. Nyní jsem měl však vážné pohybové problémy, protože mi znecitlivěly nohy a také jejich nafialovělá barva mě trochu znepokojovala. Doufal jsem ale, že úporná chůze po bytě vše spraví.

       Ano, chůze byla vskutku úporná a co chvíli jsem ztratil rovnováhu a vrazil do nábytku či zdi. Nohy mě sice nebolely, ale když jsem ani po hodině „meresjevování“ nic necítil, začal jsem propadat panice. Lehl jsem si do postele a zavřel oči. V duchu se mi míhaly hrůzostrašné představy:

       Vrtím se na kolečkovém křesle a skrze slepecké brýle sleduji monitory u postelí spolupacientů. V pravé ruce slepeckou hůl vztyčenou k bílým zamřížovaným oknům a v levé místo jablka knoflík, kterým bych mohl přivolat zdravotní sestru, kdyby na mě přišla potřeba močení....

       V tu chvíli jsem se probral a srdce mi bušilo až v krku, polštář propocený a celé tělo jako v ohni. Ne! Proboha co mě to potkalo, takový hodný kluk jsem byl! Uhořím jako mrzák a moje pacičky to ani nezaznamenají....

       Snad jsem blouznil, nicméně po chvíli jsem zjistil, že nehořím, ale nohy mi tak silně mravenčili, že jsem si na okamžik myslel, že opět plápolám v plamenech. Hodnou dobu jsem ještě ležel, teď už úplně při vědomí a proklínal všechny mravence světa, i když jsem vlastně věděl, že pro mě jsou nyní něco jako posel dobrých zpráv. Dávali mi totiž naději, na kolečkové křeslo zřejmě neusednu... Že již nikdy neusednu na křeslo porcelánové, to jsem byl už pevně rozhodnut.