Bláznů král III

 

       Ze všech inzerovaných nabídek se mi nejvíce zalíbila ta, kde státní podnik nabízel pronájem své podnikové kantýny s jídelnou za symbolickou cenu sto korun měsíčně, s podmínkou dovozu a výdeje omezeného množství teplých obědů. Ta nabídka se mi zdála přímo ideální. Nenáročná práce, obklopen jídlem, s možností prodeje dalších potravin a pamlsků...

       Jednání s panem ředitelem proběhlo nad očekávání dobře. Zřejmě jsem se mu zalíbil ve chvíli, když jsem ho při ubezpečování o své hotelierské praxi, omylem oslovil „soudruhu“ a abych tento trapný incident zamaskoval, začal jsem mu od té chvíle (nevím proč) tykat.

       Úsměv mu z tváře v té chvíli sice zmizel, ale zato se při každém mém dalším slově vždy mírně uklonil. A já sám jsem se zrovna cítil jako provazochodec na rozhoupaném laně. Při každém dalším slově jsem se bál, že s tím ukláněním přestane.

      Nakonec jsme se, k oboustranné spokojenosti dohodli na podmínkách spolupráce s tím, že smlouvu sepíše jeho podnikový právník a pozve nás oba k podpisu. Toto jeho bezelstné sdělení, mě bůh ví proč tak vylekalo, že jsem dále něvěděl, co říct, abych nezpůsobil třeba další trapas.

       Vzájemné mlčení se mi zdálo dlouhé, nesnesitelné, a já jsem cítil, že za malý okamžik už brzy odklušu mlčky z jeho krásné kanceláře s výrazem splašeného poníka. No.., možná trošičku zahýkám. Proč ne! Nechápal jsem, co se to se mnou děje. Taková šance a já tu stojím jako omámená kobra.

       Tohle se může stát jen hypnotizérovi, který se zadívá na sebe příliš dlouho do zrcadla. Taky mě v této podivné panice napadaly různé nesmysly. Například to, že má pan ředitel moc krásné oči... Bože.

       Naštěstí někde bouchly dveře a to nás oba díky bohu vyrušilo. Pak podnikový rozhlas zachraptěl: „Pan ředitel, nechť se dostaví do jídelny, kde probíhá schůze odborů! Opakuji: odborů!“ Sláva! Podali jsme si ruce a bez dalšího objímání se rozešli.

       Při nástupu na nové působiště mě přivítala krásná kuchyně, přepažená nerezovými regály. V první polovině byla vysouvací okénka prosklená a ve druhé neprosklená. Rozhodl jsem se, že v prostoru kde není dřez, vystavím své zboží. Zamýšlel jsem prodávat vše, ovšem kromě svetrů, poštovních schránek a těch nebezpečných porcelánových mís. A Tonda (ředitel závodu), ochotně souhlasil. Jen mě naléhavě žádal, abych vynechal prodej alkoholu v kantýně, neboť by to byl počátek krachu jeho závodu.

       Souhlasil jsem až poté, když dodal, že pár lahví lihovin pro mou a jeho osobní potřebu samozřejmě mohu mít vždy na skladě.

        Byl jsem potěšen, že se osazenstvo továrny skládá převážně z žen, ale když mi bylo ještě hrdě sděleno, že většina zde věrně pracuje třicet a více let, mé nadšení pominulo. Bylo mi totiž hned jasné, že do pracovního poměru nenastouply v den svého narození. No, nevadí, alespoň nebudu pokoušet své zvrhlé ruce (tedy chci říci zvlhlé) a naopak zařadím do sortimentu kosmetiku moderní ženy. Jistě půjde na dračku, když udělám kvalitní reklamu na mumiové přírodní masky.

       Pro obědy jsem začal jezdit po vzoru svého předchůdce v osm hodin dopoledne erárním vozíkem, který jsem si pronajal od správce kotelny, za osm set padesát korun měsíčně. To nebylo sice ve smlouvě, ale za to jsem si ho mohl každý den v kotelně mýt teplou vodou (ten vozík myslím) a jednou týdně použít saponát.

       Vývařovna obědů je sice ve stejné ulici, ale jelikož se jedná o nejdelší ulici ve městě, a snad i v republice, musím vyjíždět již v půl deváté, abych celou akci stihl. Do práce nastupuji v půl šesté, abych mohl mít dopoledne dvě hodiny otevřeno a prodat tak alespoň část pečiva, které jinak musím povečeřet, nebo drtit paličkou na strouhanku. Co se mi nepodaří rozsypat po podlaze, to se pokouším vnutit nějaké omámené paní se slovy, že bude již v brzké době jistě obalovat řízky.

       Na tento psychologický trik mi zatím každá skočila. Dokonce jsem byl pozván, abych jedné řízky osobně naklepal, že prý neumí s paličkou zacházet. S díky jsem toto odmítl, nejen proto, že měla křivě nasazenou bílou paruku, jež jí neladila k černému obočí, ale hlavně jsem jí nevěřil, že s tou paličkou neumí, když je vdova. Bůh ví co vlastně chtěla naklepat a i když silně voněla, všiml jsem si, že je špatně oholená pod nosem.

       Kolem půl dvanácté, když už mám všechno připraveno ke „krmení“ to znamená: talíře vyštosované, všude kolem visí naběračky různých velkostí, v každé kapse utěrku, bílý plášť jako chirurg, kolem pasu gumovou zástěru a na nohou rybářské holínky... S rachotem otevřu padací okénko.

       Padací proto, že když ho špatně zajistím, dokáže přerazit i ruku. Přesně tohle si ověřil i náš kotelník, jelikož chodí na oběd vždy první. Zrovna mi chtěl vytýkat, že mám příliš velkou spotřebu saponátu na vozík, ale najednou náš srdečný rozhovor přerušila dřevěná gilotina. Když jsem ho pak na zemi pod okénkem žádal, aby dokončil myšlenku, křičel bolestí jen různá sprostá slova. Jeho oběd mi moc chutnal a jelikož teď marodí se sádrou, myji si ho saponátem každý den (myslím ten vozík).

      Při otevírání okénka, mám vždycky takový slavnostní pocit. Pro mě je to něco jako opona Národního divadla. Dav šumí a já se je vždy snažím něčím překvapit. Pokaždé, když zastrkuji zajišťovací kolíčky gilotiny, se ozve nesmělý potlesk několika žen a to nejenom kvůli tomu siláckému výkonu, ale i proto, že tu mám nasazeny motocyklové brýle, tu puntíkovaný šáteček, nebo boxerské rukavice. Nevěřili byste, jak to příznivě působí na dobrou atmosféru ve frontě. Když se všichni dosytosti nasmějeme, přistupuji k aktu zvanému krmení...

       Mou velkou nevýhodou je asi mé dobráctví, protože dám každému tolik jídla, kolik si řekne: „ Ano madam, malinko polívečky a jenom dva brambůrky... Samozřejmě ty řízečky taky dva!“

Nebo:“ hodně slepičího vývárku a žádná hrachová kaše...nevadí, že nemáte lísteček, zaplatíte příště prosím. Dobrou chuť!“

„Dneska sníte jen dva knedlíky? A domů tedy zabalit dvanáct? Doma vám asi chutná mnohem lépe že? Přeji dobrou chuť tady i doma....“

      Jo holt s lidmi se to musí umět.