Bláznů král IV

        A tak můj život vesele plynul a já se v roztomilé zástěrce pilně trénoval v různých dovednostech. Od prodavače limonád, až po vyhazovače žluklých bramborových salátů. To nepočítám stovky denně umytých talířů a příborů, pokud jsem se s nimi zrovna mazlivě neválel po mastné podlaze, něžně hladíc jejich střepy vypelichaným košťátkem. Jaké štěstí, že mě tyto drobné nehody potkávaly povětšinou v místnosti s neprosklenými okénky a já mohl případný hluk maskovat veselým zpěvem dechových písní.

        Ano, přátelé, každý si čas od času musí prožít nějakou svou malou osobní krizi. U mě bohužel vyvrcholila ve chvíli, když jsem dopravoval obrovský pekáč plný pečených kuřat, na která se továrna celý týden těšila. Mnoho lidí šlo kvůli tomu i do práce, ačkoli byl pátek!

        Vše probíhalo jako obvykle, brambory ve várnicích jsem poslal výtahem nahoru, zatím co já, s třicetikilovým pekáčkem v naruči, jsem toporně stoupal po schodech, snaže se usmívat od ucha k uchu, aby si všichni mysleli, že ten rozpálený omastek, co mi při každém kroku chlístá na prsa a stéká za košili, je pro mě jen příjemné osvěžení.

         Celou cestu jsem přitom myslel na fakíry, kteří procházejí ohněm, žvýkají střepy ze žárovky, nebo polykají metrové meče. Zrovna jsem uvažoval, jestli je pro takového fakíra výhodnější kobereček s mnoha malými hřebíky, nebo jestli by nestačil jenom jeden veliký hřebík, aby se ušetřilo, když v tom mé úvahy přerušil takový prazvláštní pocit...

        Bylo to, jako kdyby ses, můj drahý čtenáři, rozhodl uschovat ukradené vosí hnízdo do trenýrek, abys ho uchránil před závistivými zraky sousedů. Šťávička, blesklo mi hlavou a ještě mě součastně napadlo, že jsem si měl zástěru kolem pasu více utáhnout.

       Bylo však pozdě, jelikož se mi pekáč vyškubnul z ruky a rachotil dolů po schodech, následován kuřaty, která se všemožně předháněla a zanechávala na bílých stěnách chodby olejové skvrny. Mrchy ambiciózní! V mžiku jsem se vzpamatoval a zatoužil jsem alesoň jedno z nich zachytit. Bohužel, všude bylo najednou tolik omastku, že ani mé protiskluzové boty nedokázaly zabránit mým nohám v touze krasobruslařů.

       Byl to veliký a nečestný závod, ačkoli jsem všechna kuřata předhonil. Během své spanilé jízdy jsem jejich křupavost a propečenost zkoušel svou zadnicí, což jsem vůbec neměl v úmyslu. Navíc mě hrozně pálily kalhoty nasáklé olejem. Byl jsem nešťastný, protože jsem věděl, že mě nyní začne celá továrna nenávidět.

        Co já těm lidem povím? Zoufal jsem a kolenem narovnával devastované dno pekáče. V této chvíli, jistě již nekonečná fronta mých hladových obdivovatelek nesměle ťuká příbory na mé sklapovací okénko, aby si mohly zamluvit (jako vždy) stehýnko.

       Ani nevím jak, ale do výdejny jsem se dostal tajně a nepozorován nákladním výtahem, skrčen do velikosti padesátilitrové várnice. Kryjíc si obličej prázdným pekáčem, připadal jsem si jako promaštěný husita, slyšící místo cinkotu příborů rachot křížácké zbroje.

        Než jsem si převlékl kostým, měl jsem už jakžtakž jasno. Jediná šance je preventivní protiútok. Zatvářil jsem se bojovně, prudce otevřel padací okénko mého nedobytného hradu a začal nalévat polévku obrovskou naběračkou, ve které jsem co chvíli viděl palcát.

       „Kdo chce stehýnko!“ zařval jsem mocně. Nezaznělo to sice tak, jak jsem si představoval, spíše malinko sténavě, ale ženy se očividně zarazily. Věděly totiž z minula, co námahy a vyčerpání mi dalo popisování kuřete. Hlavně těch znaků, jež ho odlišují od stonožky. Nechtěly mě opět rozlítit, zvláště, když si všimly mého bojovného výrazu.

        Pár odvážných se přihlásilo, ale nebylo jich moc, takže jsem je jediným pohledem zahnal na konec fronty, za bouřlivé podpory ostatních strávníků, na které by tím pádem přišla dřív řada. Oddychl jsem si. „Kdo chce prsíčka!“ zařval jsem již v o něco lepší tónině, ale odpovědělo mi jen hrobové ticho, přerušované jen občasným cinknutím natáčky o natáčku.

„Nikdo? A kdo chce křidélko?“ pokračoval jsem už normálním hlasem, ťukajíc naběračkou jako dražebním kladívkem.

        Mohl jsem si gratulovat, neboť ty dobré ženy nechtěly nic, přestože jsem vyjmenoval v podstatě celé kuře. Potřeboval jsem jen získat čas, protože jsem pro každou z nich vařil ve velkém hrnci jedno vejce na tvrdo, což je vlastně takové hodně mladé kuře. Sice se takovéto hodně mladé kuře k suchým bramborům moc nehodí, ale bylo to mé jediné východisko z nouze.

        Pevně věřím, že by vše dobře dopadlo, kdyby se na schodišti neozval mocný ryk podnikového bezpečnostního technika, který chtěl mastné schodiště posypat pískem, ale ujely mu nohy na biskupu. Tak se celá věc provalila a já musel zaplatit stokrát čtyřicetpět korun za kuřata, přičemž vařené brambory mi byly odpuštěny.

          V nastálém zmatku, jsem zapoměl na kotel a všechna má vařená vejce na tvrdo popraskala. Abych neutrpěl další škodu, přidal jsem je do těch brambor s deseti kily cibule a kýblem majonézy, čím mi vzniklo asi sto kilogramů bramborového salátu. Nechcete?

Od té doby nenávidím bramborový salát a tím pádem i vánoce.

        Říka se nyní o mě, že jsem úmyslně rozdupal dvacet porcí kuřat, abych si mohl těch osmdesát tajně odnést domů! Panebože, co bych s nimi dělal? Už byla mrtvá!

Jediný, kdo se mnou nyní mluví, je kotelník. Oznámil mi, že chová v uhlí selátko a kdyby mi zbyl nějaký bramborový salát, nebo zbytky kuřat, mám mu dát vědět....