Galéria! Aneb postmoderní oblézání šatní konstrukce

Kdysi v dávných dobách mého mládí, které dnešní mládeži připomínají období pravěku nebo minimálně dobu ledovou, jsem byl příznivcem výtvarného umění. A ve sladké nevědomosti mladého věku jsem jako naivní umělec věřil, že bych se mu mohl dokonce profesně věnovat. Když nastal čas, že jsem konečně mohl začít konzumovat alkohol, aniž bych se vystavoval nebezpečí trestního stíhání, jsem kupodivu vystřízlivěl. A na čas jsem dokonce svůj zájem o výtvarno odložil stranou.
Avšak po určitém nedefinovatelném období (rád používám protimluvy, to se k naší postmoderní době hodí) jsem neočekávaně našel onen šuplík, kde bylo mé výtvarné vědomí zasunuto, neprozíravě jej otevřel a posléze ještě zneužil kolegyni z práce, aby zavrženíhodných činů nebylo málo. Organizovala totiž návštěvu výstavy moderního umění v Národní galerii.
Neotálel jsem dlouho (nebo alespoň myslím, že to tak bylo, i když mě se nedá věřit) a připojil se se svým oživlým zájmem o krásno a zmalovaná plátna.
Cesta ke galerii vedla skrze prostředky dopravního podniku hlavního města Prahy, které často představují prosklený posmrtný příbytek nejmenovaného druhu mořských rybiček. A to hlavně v době, kdy se většina Pražanů z nejasných důvodů domnívá, že by se měla odebrat v pochybná místa jako je práce nebo nedejbože škola, případně vydat se z těchto děsivých končin zpět do svých domovů.
Ani tentokrát si obyvatelstvo naší stověžaté matky neodpustilo tuto prazvláštní kratochvíli a kodrcali jsme se tedy do co největší blízkosti naší zaslíbené destinace v úchylném semknutí. Poté, co jsme vypadli na chodník na tramvajové zastávce, aby se tramvaj mohla houpajíc se pod nápory lidského hemžení vydat dál, odebrali jsme se pomocí dolních končetin do končin mě dosud neznámých.
Ocitli jsme se před budovou snad ve stylu funkcionalismu, snad konstruktivismu, ale vzhledem k tomu, že co se týče architektury, zasekl jsem se ve svých sporých vědomostech u secese a mohu být tudíž označen za architektonicky retardovaného, zhodnotil jsem objekt jako jinak blíže nedefinovanou skleněnou krychli a vstoupil dovnitř v závěsu svých průvodkyň.
Já a mé dvě kolegyně jsme na místní poměry tvořili relativně velkou skupinu, takže jsme cestou doufali v nějakou tu skupinovou slevu, ale v Národní galerii asi dodnes nepochopili, že v době, kdy dochází k přirozenému úbytku obyvatelstva, jsou tři občané opravdu velké množství lidí. Tudíž jsme slevu nedostali, přestože jsme významně přesahovali počet členů běžné postmoderní rodiny.
Po vstupu do hlavní haly jsme byli já a mé kolegyně vysláni směrem ke světlým zítřkům, respektive šatně, kam je nutno odložit svrchní oděv a větší zavazadla. „S tímhle tam nemůžete,“ ukázala přístojící žena na moji batožinu podobající se trouchnivějícímu kopci starých hadrů. Nepochybně jsem se svým zavazadlem vypadal, že patřím mezi mladé nadějné avantgarní umělce.
V naplnění úložných prostor našimi věcmi se projevil můj nedůvtip a momentální (či snad již trvalá ?) mentální otupělost. Sice jsem po delší chvíli tápání zjistil jak pomocí drobné mince skříň uzavřít, aby nebyla vystavena nájezdům ziskuchtivých zahraničních turistů, kteří se hodlali obohatit tím, že by odcizili věci občanů státu, jejž za nemalý peníz navštívili, aby je pak mohli vystavit někde ve vetešnictví ve své domovině pod cedulkou: „Exponáty z výstavy moderního umění.“ Nicméně svůj ruksak, který vypadal, jako by pamatoval účast na nějakém mezinárodním konfliktu, jsem zastrčil příliš hluboko do nitra boxu, který se nacházel poměrně vysoko na to, abych na něj pohodlně dosáhl. A tato skutečnost mi poměrně intenzivně začala vrtat hlavou. Již dopředu jsem si představoval trapné okamžiky, které budou provázet náš odchod z útrob expozice jako např. mé neorganizované a iracionální pátrání po nějaké stabilní sesli, pomocí níž bych mohl vyšplhat nahoru a vsunout se do nitra skříně, abych z hloubi zdánlivě nekonečného prostoru vytáhl svůj batoh.

Ač modernímu umění neholduji nadmíru, nelitoval jsem, že jsem se zúčastnil nazírání na to, co je považováno za jeho výkvět. Čím spornější se zdá být výtvor a jeho kvalita, již často představuje jen pár barev a absence jakéhokoliv třeba jen domnělého tvaru, tím více se dá z něj vytěžit pro případné diskuze. Mnohdy však se můj úsudek pozastavil nad tím, co vlastně mohou soudit lidé kolem a zda se opravdu některá z uznávaných děl dostávají do středu zájmu díky úctě a uznání skutečnému, nebo jen uměle vyvřelému z přesvědčení, že co je slavné, je i krásné. Pak se ovšem nabízí ještě otázka, zda jde v současném umění vůbec o to, co může být teoreticky považováno za krásné. Nicméně v objetí múzy nebylo možno setrvávat věčně a my se obohaceni kulturním zážitkem vydali směrem k východu a k našim tak nadmíru pečlivě uloženým věcem.

K absurditě doby zobrazené na vystavovaných dílech, která se chvílemi vznášela nad celistvým postmoderně laděným prostředím i atmosférou snobské touhy porozumět nesrozumitelnému, patřil i můj strnulý výstup na stěnu skříňovou. Dnešní horolezci a lezci vůbec trénují na umělých stěnách a já jako hypotetický adept horolezectví jsem díky své tupé nepředvídavosti započal svůj předem marný pokus o šplh bez šplhadla k výšinám skříně, kde jsme měli uloženy své svršky.
Po zasunutí klíče do zámku a odhalení prostoru za šatními dvířky, jsem mohl bez větší námahy vysvobodit z tenat natrvdlého boxu pouze kabátové svršky své a svých kolegyň. Špína pokrývající moje zavazadlo, respektive moje zavazadlo pokryté špínou, zela v temné hloubi skříně.
Zatímco se kolegyně jala mne zachraňovat tím, že osobu, která zde plnila roli šatnářky, ponoukala k téměř nepřístojnému jednání, kterým se zdálo zapůjčení židle, přistoupila ke mně neznámá ztepilá osoba ženského pohlaví, která sledovala mé neúspěšné pokusy o poskoky směrem do skříňového prostoru: „Já mám skříňku pod vámi. Můžete se tam zkusit nějak dostat,“ pravila účastně a ladným pohybem mi odkryla nitro své schránky (tedy pouze šatní, nikoliv tělesné).
Ano, jistě bych mohl přistoupit na návrh této potenciální spasitelky mého jinak pošramoceného ega, pokud bych měl k dispozici cepíny, mačky a lana a někoho kdo by mě navíc jistil. Skříni dané ženy bych pak mohl použít jako základní tábor, v němž bych rozdělal oheň, abych nabral sil k výstupu na dosud nepokořenou skříňovou konstrukci.
Já však již předtím ztratil zbytky fyzické síly (jakože jsem ničím jiným než zbytky stejně nikdy nedisponoval), když jsem se snažil sápavými pohyby dosáhnout na v rohu se krčící batoh. Mými rádoby gymnastickými pokusy o šplh jsem začal připomínat své více ochlupené předky z řad primátů (pokud tedy věříte v teorii evoluce). Nicméně ač potomek člověka vzpřímeného jsem se já sám vyvinul směrem k až příliš přízemnímu způsobu života, takže se mé pokusy vystoupat k výšinám minuly účinkem.
Musel to být vysoce kulturní zážitek, sledovat mé podezřelé počínání. Pohublá, tmavá postavička poskakující u velikánské skříně složené z několika hlubokých boxů. Podivný skřet sem tam se opírající kolenem o dno jednoho z nich a pokoušející se trhavými pohyby dostat se o pár centimetrů výš a dál.
Tento můj počin by mohli mnozí návštěvníci zaplňující sál považovat za postmoderní exhibici, uměleckou performaci záměrně stvořenou, ne nepodobnou té, kterou jsem shlédl jednou v televizi. Zde mladík studující umění vyjadřoval své zaujetí dílem uprostřed jakési světoznámé galerie způsobem mě nepříliš srozumitelným. To, co provozoval, se dnes řadí do poměrně široké škatule s nápisem „konceptuální umění.“
Stál s mírně pokrčenýma nohama a rychle narážel koleny o sebe. Kdybych chtěl být pichlavým kritikem, mohl bych tvrdit, že tak ztvárňoval motýla nebo chtěl být alternativou pro klimatizaci. Nezaujatý divák by patrně z tohoto chování vydedukoval, že měl nutkavou potřebu navštívit WC. Mě osobně se tedy ještě nestalo, že by se mi z nějakého uměleckého zážitku takhle rozklepala kolena....
Mimochodem, při vzpomínce na tohoto mladého umělce už si se svou exhibicí před šatní skříní nepřipadám jako úplný blázen.

Návštěva Národní galerie mě dovedla k myšlence, že emancipace žen v naší kultuře patrně dosáhla svého vrcholu. Možná zajde ještě dále, nicméně musím konstatovat, že navzdory pohádkám o odvážných a statečných princích a pasivních ukňouraných princeznách, mne toho večera zachránila před strastí prodlužování utrpení žena, dnes již plně emancipovaný tvor.
Vzhledem k mému marnému počínání ke mně znovu přistoupila „Žena ze spodní skříňky“ a nabídla mi láhev s vodou. Nejdříve jsem si myslel, že se jí zdám natolik vyčerpaný a strádající žízní, že mi podala vody, abych neomdlel a nepadl na dlažbu. Ona mi však při podávání lahve suše sdělila: „Můžete to zkusit vytáhnout tímhle.“
A skutečně, vzhledem k tomu, že můj batoh má držák na pití, podařilo se mi pomocí lahve vetknuté do tohoto držáku své zavazadlo vytáhnout.
Ještě teď zůstávám zavázán této ženě. A tak znovu: „Mockrát děkuju.“