Gremlin v rudých šatech

Gremlin v rudých šatech
 
Poznámka autora: Občas když mám nějakou divočejší párty, dostávám nápady (dle mého názoru a v ten okamžik) na zajímavé povídky. Bohužel vlivem alkoholu si je nikdy druhý den nepamatuji.  Jenom tuším, že jsem nějaký nápad měl. Při poslední takové akci kdy jsem se jako slušný člověk vracel domů za světla, mi došlo, že bych si třeba mohl ty nápady napsat do mobilu. Tenle nápad musím však ještě rozvést, protože když jsem se na druhý den podíval do telefonu bylo tam tohle. A ne nevím opravdu na co jsem v ten okamžik myslel ani co jsem přesně chtěl psát. Povídku jsem pojal jako takovou ukázku, jak to vypadá, když něco konzultuji se svým hlasem rozumu. Ne nejsem schizofrenik. Všechny moje ostatní hlasy se mnou souhlasí.
 
Pokud si chcete povídku užít jenom jako lehkou romantiku (hahaha), tak popřeskakujte kurzívou psané části.



... Dokud se ze vzdálenějšího rohu místnosti neozvalo cvaknutí, to když vchodové dveře rozpoznaly přístupovou kartu někoho ze zaměstnanců...
 
“Ty vole, nemůžeš navázat na předchozí povídku takhle z kraje. To se ti čtenáři vysmějou.”
“No jo, pravda, tak jinak...”
 
Venku už se smrákalo a já se točil na své kancelářské židli. V celém kanclu už byla tma a přede mnou svítil pár monitorů, na kterém běžel sloupec kódu.
 
“Opět blbě. Čtenáře musíš uvést do děje. Čas, místo, město.”
“Kravina, kde jsme? Na základce? Každý má úplně v oblasti bederní páteře, v kterém městě ten temnej kancl je. Důležitý je, že to má jít do kategorie Erotika, tam si nikdo na dlouhou předehru nepotrpí.”
“První militantní autor ti to omlátí o hlavu, ale jak chceš. Mimochodem, Erotika? Nenapsal jsi poslední asi před pěti lety? Už tehdy to bylo lehce mizerné. A navíc to jsou velmi snadno nahoněné přečtení. Hehe, nahoněné.”
“Polib mi #&@{}, laskavě.”
 
Ze zamyšlení mě probralo cvaknutí vchodových dveří. V tuhle pozdní hodinu jsem měl pohotovostní službu už jenom já. Úklidová služba byla dávno pryč a ochranka budovy sem neměla jediný důvod jít. Zvědavě jsem vstal ze své kóje a zadíval se na vzdálenější konec chodby.
 
“A pojď nějaké brutální klišé. Čas se zastavil, ona prochází chodbou, vnímáš to všechno zpomaleně. Ona je určitě hrozně sexy a mimo tvoji třídu. Jste super kamarádi, nebo ty si to myslíš. Něco, co bude určitě hrozně originální, a lidi, kteří tě čtou a znají, to od tebe ještě neviděli!”
“Na co přesně mám svůj hlas rozumu, když se chová jako #&@{}?”
“Jaký pán…”
 
“Grétko, co ty tady děláš?” zeptal jsem se právě příchozí kolegyně.
Nevinně se usmála a ukázala na svůj stůl.
“Klíče od bytu,” řekla.
“Sakra a já myslel, že jsi mi přišla zpříjemnit zbytek směny.”
 
“Bllllllbooooost. Je to asi jako na úrovni ‘Ahoj, já jsem Helmut opravář komínů.’”
“Počkej, tohle je něco, co jsem schopen normálně vypustit z úst bez jakéhokoliv úmyslu o dvojsmysl.”
“To moji předchozí větu určitě nevylučuje a taky to vysvětluje, proč jsi stále sólo.”
“Ne, to je protože jsem příliš krásný, chytrý a výjimečný.”
“Jo a nezapomeň na speciální! Tak už ji zkvaltuj, ať se můžeme vrátit ke klikání Falloutu.”
 
“Ne, přišla jsem si fakt jenom pro klíče,” zopakovala s jiskřičkami v očích.
“A odkud jdeš tak vymóděná?” narážel jsem tak na její vínové šaty a lehké sako, které měla přehozené přes ramena, a na v podobném tónu zbarvené rty.
“Byla jsem s kamarádem v divadle. Klíče jsem začala postrádat, až jsem se dohrabala domů. Takže z jednoho konce Prahy na druhý a teďka zase zpět.”
“A spěcháš? Já to za půlhodiny zapíchnu, můžu tě pak hodit.”
“Na motorce? To by asi nebylo úplně ono, sice se mi sockou nechce, ale v šatech na stroji fakt nepojedu.”
Začal jsem se smát.
“Jsem dneska autem. Motorka je v servisu.”
 
“A už seš nudnej jak debata o vlivu ekonomické krize na stav tkaní koberců v Indii. Tohle přesně čtenář nechce číst.”
“Tak pověz, co chce čtenář číst?”
“Musí o být dravé, živé, napínavé. A taky trochu politicky korektní a rasově vyvážené, takže ona bude černá bisexuální transka a ty bys měl být jako hlavní hrdina minimálně asijský atlet, který utekl před válkou a tyranií.”
“Takže když budem oba dva bílí průměrní Češi, tak to nebude zajímavé?”
“Bude, jenom z tebe jako autora bude #&@{} rasista.”
“Ach tááák…”
 
“Tak jo, můžeme, dám si mezitím kafe. Chceš taky udělat jedno?”
“Jasné, s mlékem prosím,” přitakal jsem.
Na práci už jsem ale neměl ani pomyšlení. Nechal jsem program, ať si dělá co chce, a tiše doufal, že do rána nám z toho v Německu neshoří servery.
Gréta se za chvíli vrátila s dvěma firemními hrníčky, na kterých byly anglicky napsané rady, jak se chovat v open space kanceláři.
 
“No, bez téhle informace by opět čtenář nejspíš nespal. Navíc, nejsem si jistý, jestli vkládaní anglických výrazů do textu není nějaký prohřešek.”
“Ty hrnky v kanclu opravdu máme. Dobře se z nich pije.”
“A to je zase informace, bez které bych nespal já.”
 
“Povídej, na čem jste byli s kámošem?”
“No, on to není úplně kámoš, spíš takový známý…” odtušila trošku nešťastně, jako by se na tohle téma nechtěla moc bavit.
Musel jsem se té reakci trošku zasmát.
“Sakra, až tak mizerný rande?”
Odmlčela se, trošku zčervenala, upila kávy a kývla hlavou.
 
“Gratuluju, něco s odstínem červené, rudé, potažmo vínové, jsi na předchozích dvou stránkách zmínil jenom patnáctkrát. Nevím, jestli si toho pozornější čtenář třeba nevšimne.”
“Je to tam třikrát. To jenom protože jsi hlas v mé hlavě, tak to máš všechno spojené s červenou.”
“Hlas, se kterým velmi čile konverzuješ. Tak šup, teleport ke Grétce.”
 
Hodiny odbily desátou, káva byla dopitá. Oba dva jsme seděli zapření v židlích a mluvili o úplných pitomostech. Od filmů přes seriály po poslední kvalitní Memy. Ani jednomu se nám nejspíš nechtělo vstávat.
 
“No, to by mě moc zajímalo, jak tady teda vymyslíš, že jste nakonec vstali. Co vás k tomu přinutí? Požární poplach?”
“Dobrý nápad! Díky.”
“To byl vtip…”
 
Z ničeho nic se ozval prudký kvílivý zvuk ohlašující okamžitou evakuaci budovy.
 
Překvapeně jsme vyskočili ze židliček, posbírali si všechny věci a vydali se k požárnímu schodišti. Trénink požárního poplachu měl přijít jednou ročně, a to ještě v září. Zcela jistě ne na začátku srpna a v deset večer. Sešli jsme až do garáží a vrhli se rovnou k autu. Ne, že by to bylo zcela v souladu s požárními předpisy, ale neměl jsem v úmyslu nechat tam auto shořet.
 
    To, že se žádný požár nekoná, nám bylo oběma naprosto jasné, když jsme při výjezdu z firmy potkali funícího postaršího strážného, nahánějícího bandu puberťáků kolem parkoviště. Dětičky buď kouřily poblíž garáží a spustily požární čidlo, anebo zatáhly za požární hlásič.



“ *povzdech* něco blbějšího jsi tam fakt neměl?”
“Kušuj!”
 
    “Tak, kam to bude, princezno?”
    “Och, přestaň,” řekla a teatrálně odvrátila pohled, “ale vzít mě můžeš domů.”
    “Ke mně nebo k tobě?”
    “Tak o tom si nech zdát,” zaznělo o poznání chladněji.
    “Už se stalo, tak diktuj adresu.”
 
    O půlhodiny později jsme zastavili před činžovním domem. Nechal jsem běžet motor, vyběhl z auta a otevřel slečně dveře. S úsměvem na rtech vystoupila. Dveře jsem za ní zavřel, popřál ji hezký večer a…
 
“No, skvělá práce, takže tři stránky psaní, kde ti dva tokají, kdy on je už teďka v zatáčce před friendzonou, ona má furt spodní prádlo a čtenář nejspíš sem ani nedočetl.Tohle bude nudná erotická povídka.”
“Můžu já za to, že si to žije vlastním životem? Prostě z toho bude romantika, ne erotika. Ale fakt by mě zajímalo, kolik lidí dočte ty moje věci až do konce.”
“Už to, prosím tě, dopiš. Na tohle nemám nervy.”
“Nemáme.”
 
“Filipe!” ozvalo se mnou.
Otočil jsem na slečnu ve vínových šatech.
“Copak?”
“Chceš jít na drink?”
Podíval jsem se na auto, na Grétu, zpátky na auto, pokrčil rameny a vypnul motor. Co by se takhle mohlo v pátek večer pokazit?
 
Vyběhli jsme po schodech do třetího patra a po chvíli vstoupili do útulného dvoupokojového bytečku.
 
“Ježiškotky, utulňoučký byteček, i ty jeden slaďouši.”
 
    Majitelka mi ukázala na dveře od obývacího pokoje. Prošel jsem jimi a usadil se na sedačce, marně přemýšleje, do čeho jsem se to pustil tentokrát. Uplynulo asi deset minut než se Gréta vrátila. Šaty vyměnila za tepláky a dlouhé triko s fotkou Toma Hiddlestona. Na rtech mi zahrál pobavený úsměv. Nijak na to nereagovala, jenom zalovila v jedné ze skřínek, vytáhla otvírák na víno a beze slova mi ho podala.
 
    “Co si dáš?”
    S pohledem na otvírák jsem marně přemýšlel, jak moc budu za pitomce, když řeknu, že bych si dal vodu. Naštěstí můj vnitřní diplomat nezklamal.
    “Přizpůsobím se. Na co máš chuť?”
    “Na...
 
“Jestli tam napíšeš, že řekla, že má chuť na tebe, tak to někteří čtenáři nejspíš nerozdýchají.”
 
...červené.”
“Tak pak tedy červené,” odpověděl jsem, usmál se a jal se zápasit s korkovou zátkou. O dvě minuty, tři výrazy pro nejstarší řemeslo na světe pronesené pouze v duchu a jeden Grétčin nedůvěřivý pohled později špunt uznal, že odpor je marný. A mně se velmi výrazně ulevilo.
 
Usedli jsme zpátky na sedačku. Grétka se zachumlala do deky a upila z vína. Marně jsem si snažil vybavit, kdy naposledy jsem pil víno. A jaká je šance, že po něm nadýchám, když mě chytnou.
 
“No, výborně a teďka z toho udělej agitku pro mladé, že pít za volantem je cool jak sviň. Připomeň mi, proč jsou obě postavy ještě oblečené.”
“Protože romantika, vole.”
 
“To si zveš všechny kolegy domů na sklenku vína?”
“Jenom ty, se kterými utíkám před požárním poplachem.”
“Cože, nás je víc?”
“No jasně, každý týden jiný. Čemu se divíš?” řekla, řádně upila a přisunula se.
 
“No konečně, je načase, aby začalo přihořívat.”
“Pal do &@#{}, kazíš atmosféru!”
 
Odložil jsem sklenku, ze které jsem upřímně moc neupil, a pohladil Grétku po tváři. Usmála se. Pracovní stres, nepovedené rande, to všechno bylo najednou pryč. Její sklenička putovala pod gauč a naše rty se potkaly ve vášnivém polibku.
 
“...potkali ve vášnivém polibku… kde mám svého blicího smajlíka?”
 
Zajel jsem jí rukou pod tričko. Nepatrně se zachvěla, ale nepřestala. Namísto toho si mi sedla obkročmo na klín, zvrátila mi hlavu dozadu a lehce mě kousla krku. Zvědavě se na mě podívala. Přikývl jsem. Líbilo se mi to.
 
Zopakovala to.
 
Silněji.
 
Byl jsem maximálně vzrušený.
 
A příjemně vyděšený.
 
Kdo by tuhle chvíli byl řekl, že to byl poslední kladný intenzivní pocit toho večera.
 
Grétka se na mě ještě dvakrát zhoupla, vyměnila si se mnou pár polibků, a pak vstala.
 
Seděl jsem na gauči a čekal, co bude.
 
Tričko s Tomem Hiddlestonem putovalo na zem. Stejně tak tepláky. Při převlékání si zapomněla vzít spodní prádlo, protože najednou přede mnou stála nahá jako prst.
 
“Teď ty!” vybídla mě.
 
Na nic jsem nečekal a sházel ze sebe všechno oblečení, Grétka se usmála a vzala mě za ruku. Otevřela dveře do druhého pokoje a vtáhla mě dovnitř. Zarazil jsem se až o postel, do které jsem svalil. Na to, že byla v pokoji tma, se v něm Grétka překvapivě dobře orientovala. Co mi ale v ten moment přišlo divné, byla podlaha místnosti. Přišlo mi to jako bych šlapal po igelitu. Po hmatu jsem vyzkoušel, čím je pokrytá postel a taky to připomínalo plastovou tašku. Slečna mi ale velmi výrazně svými ústy pod mým břichem začala vysvětlovat, proč jsme tam, kde jsme. Pustil jsem všechno z hlavy a nechal se unášet tím pocitem slasti.
 
Který měl trvat už jenom pár chvil. Grétka zašmátrala pod postelí, pak mi něco přitiskla ke stehnu. Ozvalo se hlasité zapráskání, v pokoji zasmrděla směs spálené kůže a chlupů. To když mi elektrický paralyzér poslal do těla snad půlmilionu voltů.
 
“No, to si snad děláš &@#. Co to má zase být?”
“Já nevím! To samo!”
“Romantika. Erotika. A ty z toho uděláš brakový horror?? Už chápeš, proč tvoje psaní stojí za vyliž polevu? Jsem zvědav, co s tím uděláš.”



“Filípku. Vstávej.”
Někdo na mě mluvil. A fackoval mě. Probral jsem se. Teda, jak se to vezme. Do očí mi intenzivně svítila lampa. Ruce a nohy jsem měl pouty připoutané k rohům postele. Předtím jsem se nemýlil. Opravdu byl celý pokoj včetně stropu potažený igelitem. To muselo dát hrozně práce a času. Kdy to ta holka zvládla?
 
“Je mi líto. Ten frajer, s kterým jsem byla v divadle, byl tak hroznej blbec, že se mi ho ani nepodařilo dostat domů. Nehledě na ty zapomenuté klíče. Ale neboj, spolu si to užijeme.”
“Greto, co se &@{}# děje?? Na tyhle hrátky já nejsem.”
“To nevadí, že ty ne. Já jsem,” opáčila a vytáhla roubík. S červenou gumovou koulí uprostřed. Vytřeštil jsem oči a snažil se držet ústa co nejpevněji zavřená.
 
Natočila hlavu na stranu, pobaveně se usmála a řekla:
“Ty jsi taký zlatý.”
 
Načež mi pěstí udeřila do rozkroku. Vykřikl jsem a měl pocit, že mi ty kaštany snad z úst sami vyskočí.
 
Nevyskočily.
 
Ale gumová koule mi ústa zavřela spolehlivě. Ani jsem se nestačil nadechnout a už mi Gréta utahovala vázaní na straně hlavy.
 
“Vy chlapci jste všichni stejně, stejní kokoti,” řekla.
 
“Jo, jasně, objasnit její motivaci ale i tak. Nuda. To by mě zajímalo, jak tohle skončí? Probere se v kanclu, kde se mu všechno zdálo? To už tu bylo posledně. A minimálně jednou předtím.”
“Ne, asi to uděláme postaru. Filip odejde s výstřikem.”
“Moment. &#@{}. Co to má &#@{} znamenat? &#@{}. &#@{}. &#@{}. Ona nadávat může a mě do &#@{} cenzuruješ? Jako &#@{} proč?”
“Protože seš hlas v mí hlavě, ty &#@{}.”
 
Mohl jsem řvát jak o duši, ale nebylo by to nic platné. Roubík všechno spolehlivě utlumil.
 
Mohl jsem řvát, když kladivo dopadlo pravé koleno. Mohl jsem řvát, když dopadlo na loketní kloub. Pak už jsem řvát moc nemohl. Naprosto hrdinsky jsem omdlel.
 
Ale Grétka v tomhle měla nejspíš už praxi. Čichací sůl či pár facek mě vždy vrátilo do nepříjemné reality.
 
A po několika hodinách, kdy slečna naplno uspokojila své choutky a ztěžka oddychovala, vytáhla dlouhý kuchyňský nůž. Díval jsem se na něj jako na smilovaní. Když mi přejal po krku, krev vytryskla z otevřené rány a dopadla na její nahou hruď.
 
Stékala pomaličku dolů a jako by ji zahalila do šatů.
 
Do karmínově rudých šatů.
 
"*hluboký povzdych* Bože, za co?"