Bláznů král V

      Asi po roce působení v oboru gastronomie, jsem zjistil, že existují i jiné obory lidské činnosti, které mi jsou daleko bližší než závodní stravování. Mohl jsem se inspirovat v nespočtu různých, již existujících firem a stačilo se jen rozhodnout, zdali si zařídím cestovní kancelář, butik, nebo sklenářství.

      Fascinovala mě čistota práce v těchto oborech a i když poptávka po oněch službách nebyla tak veliká, jak jsem byl zvyklý, dalo se při troše pečlivosti daleko snadněji zabránit všemožným ztrátám, na rozdíl od strašidelné kantýny. Neboť věř, milý čtenáři, nic na světě se tak rychle nekazí a neubývá různými tajuplnými způsoby, jako potraviny a nápoje, kterým jsem původně upsal bláhově svou duši...

      Nebudu chodit dlouho kolem horké kaše a povím to rovnou, že ze všech podnikatelských služeb se mi nejvíce zamlouvala detektivní kancelář. Byl to vlastně vždycky můj tajný sen, pomáhat lidem v nouzi. Odhalovat zločiny a vyšetřovat zapeklité případy pomocí dýmky, lupy a houslí. Avšak při vyřizování formalit jsem narazil na drobný problém, totiž na to, že mi dýmka a kostkovaná čepice jaksi nestačí. Je prý nutné mít nějaké policejní vzdělání, nebo alespoň praxi v tomto oboru, což jsem v dětství bohužel opomněl vykonat.

      Marně jsem se dušoval, že mi třídní učitelka dala vybrat pouze ze dvou nepovinných kroužků a to: „poznáváme sousední zemi“ a „sběr papírků kolem školy“. Samozřejmě jsme si všichni kluci vybrali ten úklid, protože jsme od starších spolužáků už věděli, že poznávání zemí začíná Sovětským svazem, který má tolik států, že nezbyde čas do konce roku na Ameriku, která nás pochopitelně zajímala úplně nejvíce.

      A také jsme již věděli, že se při sbírání odpadků „zašijeme“ do kotelny, budeme tam kouřit vajgly posbírané kolem budovy a poslouchat fascinující příběhy kotelníka Lojzy ohledně stavby ženského těla, doplněného časopisovými obrázky, již notně ohmatanými a zaprášenými od mouru.

      Nakonec mi nezbývalo, než nastoupit praxi u nějaké hlídací agentury, které se v té době rozrostly jako houby po dešti a svými hrdinskými činy upozornit na svůj detektivní talent.

      Zprvu jsem měl z přijetí obavy, protože černí šerifové budili respekt a já si myslel, že dostat se mezi tuto elitu, je něco, jako stát se poradcem amerického prezidenta, ale brzy jsem zjistil, že nic není tak horké jak se to uvaří. Hlídací společnosti o mě projevily takový zájem, že mi to bylo až podezřelé...

      Jistě, že je přesvědčila má urostlá postava a sebevědomé vystupování, ale největší roli sehrál asi fakt, že jsem kdysi dávno koupil od jednoho opilého sovětského důstojníka jeho vlastní pistoli, abych mu zabránil v něčem, co jsem jen tušil, že by mohlo nastat. Vlastně jsem mu za ni nabídl dvě lahve „Stoličné“ a on mi se slzami v očích děkoval. Na záchodě jsem pak přemýšlel kam ji schovat, ale všechny mé nápady mi přišly vágní, takže jsem si ji strčil do slipů, natáhl kalhoty a při pohledu do zrcadla, jsem s uspokojením zjistil, že jsem tak zabil dvě mouchy jednou ranou (bože jak jsem byl blízko pravdě).

      Při dopíjení druhé lahve vodky s Voloďou, mi to už tak geniální nepřišlo, protože pistole mě hrozně tlačila na přeplněný močový měchř a já se najednou panický bál vstát, aby mi snad omylem sama nevystřelila mezi nohama. Navíc jsem se se snažil z opilého Volodi dostat jestli byla opravdu nabitá, ale on jen stále dokola opakoval: „Ostrój, ostrój!“. Tak to mi taky moc na odvaze nepřidalo. Nakonec mi blesklo hlavou, že Voloďa též ještě nebyl na záchodě a co jsme toho už spolu vypili... Zeptal jsem se ho, jestli sovětští důstojníci mají ocelové měchýře, že nechodí na malou. A dostalo se mi této odpovědi: „Počas vajny geroj saldat, nevazmožno vést sebja kak děvuška!“ Tak nějak přibližně to vyslovil a pohledem mi ukázal dolu pod stůl na své promočené vojenské kalhoty...

      A skara, tak tohle už je úplně jiný příběh, z dob mého temna. To sem teď nepatří, ale slibuji, že to připravuji do jiné knížky. Vraťme se však k příjmacím pohovorům a k tomu jak mi o mnoho let později pomohla Voloďova pistole ke kariéře.

      Později jsem tuto prastarou zbraň oprášil a naolejoval. A nevěřili byste jak to fungovalo při příjmacích pohovorech! Abych zapůsobil, předstíral jsem, že si zavazuji tkaničku, přičemž mi jakoby nechtěně vypadl tento kus železa s rachotem na jejich leštěnou podlahu.

      Po tomto malém ledabylém výstupu, většinou každý šéf agentury nasadil takový trochu rodinný tón a přestal se zajímat o mou sportovní minulost a rovnou mi podával přihlášku k vyplnění. Většina pohovorů končila otázkou, kdy mohu nastoupit.

      Rozhodl jsem se pro jednu zahraniční firmu, která byla dle mého názoru nejslavnější a měla i zastoupení v mém rodném městečku, takže by odpadlo případné dojíždění. Když jsem pak prošel všemi lékařskými prohlídkami a školeními a vyfasoval krásnou novou uniformu, začal jsem hlídat veliké kamionové parkoviště, kde se hojně kradly nejen náhradní díly a nafta, ale i celé náklaďáky. Na tomto, jak se říkalo, nejhorším fleku, jsem měl totiž projít křestem ohně, tváří v tvář nepříteli, zocelit se a stát se tak pravým černým šerifem.

      A vskutku, neuplynul ani týden nočních čajových dýchánků a sledování televizních pořadů, když jsem mě poprvé co dočinění s opravdovým nebezpečím:

      Osobní vozidlo se řítí proti závoře, troubí a bliká všemi světly. To je samozřejmě pokyn neotvírat. Narychlo uvázaná kravata s nápisem „sekurity“ však působí jako učiněný balzám na řidičovu nervovou soustavu. A na několik okamžiků mu můj přísný pohled černých očí sevře bolestně hrdlo, ze kterého se pak místo klení těžce vydere proč přijel.

      Chápavě pokývám hlavou a pro jistotu i celým tělem a též sevřeným hrdlem mu dávám instrukce o tom, kam má v areálu zajet a i to, že má povolení k vjezdu umístit za přední sklo na straně spolujezdce, aby mu nebránilo ve výhledu. Doporučuji také, má-li lepící pásku, připevnit povolení k palubní desce. Je to zvlášť důležité kvůli bezpečnosti, aby mu vinou průvanu tato plachta o velikosti A4 nezaclonila obličej právě při průjezdu zatáčkou.

      Tohle se totiž přesně stalo i mě, když jsem si pustil příliš nahlas rozhlasový příjmač. Naštěstí jsem právě seděl za stolkem ve vrátnici, takže o nějakém pádu do škarpy nemůže být ani řeč.

      Po mém fundovaném výkladu a popřání šťastné cesty, jsem ho pro jistotu ještě jednou zpražil svým černý pohledem, když odcházel ke svému blikajícímu vozu. Chvíli jsem ještě sledoval, jak zápasí se samolepící páskou, aby vyhověl mým dobře míněným radám a pak jsem si z únavy řádně promnul oči, abych se mohl takto posilněn věnovat zvedání elektrické závory.

      Když jsem se promrkal mlhou a dvojím viděním, užasle jsem zkoprněl, až mi vypadla propisovačka z vlasů: Vozidlo stále blikalo na svém místě, i když povolení k vjezdu bylo řádně nalepeno a starší pán, nebo mladší děda (co já vím), si to mašíroval pěšky tam, kam jsem ho poslal.

      Na to, abych ho přivolal zpět zapískáním, byl podle mého soudu moc daleko, nehledě na to, že jsem se právě uklidňoval loupanými arašídami a bylo mi líto vyplivnout z pusy celý pytlík najednou.

      Proto jsem se rozhodl jednou, zcela krátce vystřelit do vzduchu, abych ho upozornil na to, že si může vzít automobil sebou do areálu. Byl to dobrý nápad, protože jsem ihned upoutal jeho pozornost, i když zřejmě ne zcela, protože, ačkoli se otočil, mával oběma rukama nad hlavou. Asi se dostal do roje komárů, který bych jistě snadno a velice rád zaplašil další palbou.

      Nechtěl jsem však už podruhé vystřelovat, protože se mi rozsypaly náboje kolem kanálu a tak jsem na něj z plných plic zavolal. Myslím, že to pochopil a ačkoli po tom zavolání: „panééé vraťte se hned ke mněéé!“, jsem přišel o všechny oříšky, až na pár, které mi uvízly v nosních dutinách, nemohl jsem se zbavit dojmu, že to zaznělo jako kozlí nářek.

      Než k nám muž došel zpátky (myslím mě a závoru), bylo již vše v pořádku, dokonce i náboje jsem stačil posbírat a nacpat si je i s nějakými oříšky zpět do zásobníku zbraně. Důstojně jsem sledoval, jak si roztřeseně sedá do auta. Ale nechápal jsem, proč se tak třese a tak jsem se šel podívat do budky na teploměr, protože se mi zase taková zima nezdála.

      Když jsem se po dvaceti minutách vrátil (vím, že je to dlouho, ale nešlo mi na rádiu naladit teploměr), muž zmizel, přičemž jeho vůz zůstal na místě! Nyní už šlo o jasný trestný čin únosu a mě nezbývalo než zapojit všechny své orgány do vyšetřování tohoto podivného případu.

      Nejdříve jsem provedl takzvané ohledání asfaltové vozovky, abych zajistil případné stopy krve a pak jsem se rozhodl, že jeho automobil, jakožto „předmět doličny“ odstavím do bezpečí, aby na tom mohly mé orgány v klidu pracovat. Pro neznalé: "lična" je prostor ohraničený zpravidla policejní páskou, kde se soustředí všechny předměty určené k dalšímu vyšetřování. Proto se vžil termín „dát předmět doličny“.

      Bohužel, ale předcházející světelná exhibice vozu baterii natolik vyčerpala, že by motor nenaskočil, ani kdybych měl klíčky od zapalování. Když už jsem vyprostil zkorucenou hliníkovou lžičku ze startovací skříňky, něco mi vnuklo myšlenku, že že jsem dnes ještě neměl kávu a tudíž bych měl tento nedostatek co nejrychleji napravit. Pokud se mi ovšem nevysypala z kapesníku, když jsem si utíral pot z čela.

      Když jsem dopíjel svůj třetí šálek, napadlo mě otevřít okno, abych se přesvědčil, jestli se i venku tak silně stmívá jako tady uvnitř a co nevidím! Cizí osoba v revíru! V dálce se pohyboval nějaký člověk nejisté postavy a tvářil se jakoby počítal žárovky na nebi....