Bláznů král VI

VI – Jak zneškodnit zločince

 

      Nejprve musím předeslat, že velice nerad někoho zneškodňuji, proto nejprve volím variantu přesvědčovací a teprve v krajním případě se snažím zločince vylekat dobře zvolenou poznámkou o elektrickém křesle. Tento manévr je psychologický a velice náročný. Pokud se zloděj dá na útěk, nebráním mu, ale naopak mu i doporučím vhodný směr. Často i tak, že běžím dva kroky před ním, dokud nejsme oba v bezpečí.

      Zcela jiný případ jsem měl loni v lednu. Při mé noční službě jsem se zahříval ve strážní budce dýcháním do dlaní, ve kterých jsem měl placatici rumu, kterou jsem, aby nedošlo k omylu, navečer zabavil jednomu opilci. Nyní jsem ji nosil sebou, abych ji měl po celou dobu služby na očích a zabránil tak jejímu rozbití nějakými nečekanými otřesy a mohl ji zítra ráno odevzdat svému nadřízenému orgánu.

      Když jsem se přestal chvět zimou, rozhodl jsem se uvědomit si, že musím jít zkontrolovat objekt. Přestože byla prudká tma a třeskutý mráz, otevřel jsem hrdinně oči a vykročil jsem oběma nohama vpřed, konat svou povinnost. Inu služba je služba.

Ještě musím vysvětlit, proč jsem vykročil oběma nohama, aby můj milý zoufalý čtenář nebyl zmaten a dobře se orientoval dalším ději, který bude zřejmě bezpochyby následovat.

      Takže: valná většina lidí tvrdí, že se má vykročit nohou pravou a to většinou z důvodů jako je „pro štěstí, ze zvyku, atd...“ jedním slovem z pověrčivosti. Pouze jedna osoba mi tvrdila, že je to z důvodu rychlosti, ale to byl nějaký invalidní důchodce, který měl uzel na levé nohavici, což mě sice velmi zaujalo, ale jak ten trik dělá, to mí odmítl prozradit.

      Naopak druhá polovina mnou dotázaných tvrdí, že se má vykročit nohou levou. Ale proč to tak má být, to jsem přes sebevětší snahu nezjistil, ačkoli jsem tuto otázku kladl den co den svým nadřízeným po celé dva dlouhé měsíce mé základní vojenské služby.

       Moudrý čtenář již zřejmě tuší, proč jsem se rozhodl pro tuto mou kompromisní zvláštnůstku-chůzi obounož. Proč tedy? Inu zjistil jsem, že nejvíce štěstí přináší právě tato metoda a nyní když jsem ji tak ukvapeně prozradil, tuším, že ji v vbrzku bude používat celý svět. Zvláště, když nyní uvedu jaké štěstí mě to potkalo.

      Že chůze obounož přináší štěstí, jsem zjistil na již zmíněné vojně. Byl jsem šťastný jak blecha, když mě již po dvou měsících propustili na trvalou dovolenou, jelikož jsem s prvními pokusy začal tam a aplikoval je při pochodových cvičeních, slavnostní pochody nevyjímaje. Dále mi tato sofistikovaná metoda zachránila život, nebo přinejmenším zdraví, když nám nováčkům páni mazáci žertem svázali boty tkaničkami k sobě a zapískali poplach.

      Mnoho mých druhů ve zbrani se ošklivě poranilo pádem ze schodů a ještě byli potrestáni, že včas nesplnili rozkaz, zatím co já byl vyhodnocen jako nejlepší při trojskoku.

       Mohl bych ještě dlouho psát o výhodách a štěstích, které mě potkaly, ale to není hlavní obsah tohoto vyprávění, tak snad jen jako důkaz pro nedůvěřivé na závěr: viděli jste někdy klokana? No, tuším, že se teď usmíváte, ale pozor, klokan se také usmívá. Toto mám ověřeno mnohými telefonáty do Austrálie a považuji to za nezvratný důkaz jeho štěstí. Najde-li se někdo, kdo viděl klokana se mračiti (vyjma kakání), ať mi to prosím ihned oznámí. A nyní se vraťme do června loňského roku, před dvaceti sedmi lety.

       Právě jsem konal svou kontrolní povinnost mezi kamiony na střeženém parkovišti, rozháněje obuškem komáry a baterkou mouchy, když mě tlaky v krajině břišní, tělo upozornilo, že je třeba vykonat i jiné potřeby než služební. Nu což, přírodu neošálíš, řekl jsem si a co nejrychleji se připravil, dřepíc na bobku opřen zády o dvě stě litrovou nádrž obrovského Mercedesu. Avšak, než jsem spustil onen blahodárný proces, s hrůzou jsem zjistil, že mi cosi chroptivě funí právě na mé tajné a nejcitlivější místo na těle.

      Se zastaveným srdcem jsem se prudce vymrštil, až korba vozu plechově zaduněla. Ve vteřině mi hlavou prolétly obrazy všech dravých zvířat, brontosaurem počínaje. Málem jsem začal dýchat očima, když jsem si všiml, dvou mokrých kanystrů a kaluže pod sebou, kterou jsem s úlevou identifikoval jako naftu.

Pomalu jsem začal nabírat rozvahu a po dvou rázných úderech svítilnou do vlastních prsou, jsem opět už cítil svůj tep.

„Nestřílejte, nestřílejte!“ ozval se zoufalý hlas pod nádrží kamionu. Vetřelec si zřejmě myslel, že nabíjím zbraň, když uslyšel jak mi luplo sklíčko u baterky a zadunělo v hrudníku.

      Nyní jsem to byl zase já. Pochopil jsem, že musím situace náležitě psychologicky využít ve svůj prospěch a proto jsem hlubším hlase zvolal: „Nehýbej se, nebo jsi mrkev!“ Nebylo to asi moc zřetelně řečeno, jak jsem se soustředil na hloubku hlasu a navíc mi začaly téci sliny při té myšlence. Zamířil jsem obuškem jako ručnicí pod vůz, doufaje, že jako stín to vypadá hrozivě.

      Můj trik se neminul účinkem a proto jsem se rozhodl použít svůj další oblíbený kousek, aby se má autorita ještě zvýšila. Jedná se o vzbuzení dojmu, že nás je víc. Je to velmi náročné na břichomluvectví, protože člověk musí zvládnout tolik hlasů, kolik lidí chce mít v četě, případně jednoho či dva psy pro efekt. Nejtěžší je ovšem imitovat vše najednou, aby se tak vytvořil dojem obklíčení.

      Když jsem se o to chtěl pokusit a již jsem začal, najednou jsem zjistil, že nevím co mám říkat, protože jsem tuto metodu cvičil v situaci „ hraní karet ve čtveřici“ a pes byl schoulen pod stolem. Z těchto důvodů jsem zaimprovizoval a rozhodl jsem se pro dva vlčáky a čtyři strážné obkličujíc vůz, dávající psům strohé povely.

       Začal jsem obíhat náklaďák a v různých místech jsem vykřikoval odlišnými hlasy: „ Azore vem si ho, Reku k noze!“ Občas jsem toto přerušil štěkotem ve dvou tóninách a zmenšoval okruh obklíčení, přičemž jsem občas zabušil obuškem do baterky, až se úplně zdeformovala. Trochu mě to mrzelo, ale zvuková kulisa nabíjení zbraní za to stála. Byl jsem si jistý, že pokud mě pachatel nevidí, jistě již hrůzou vykonává to, co jsem zprvu zamýšlel já, ale pro úlevu.

       Že mě nevidí, jsem v vzápětí viděl i já, protože najednou pelášil s oběma kanystry, asi dvě stě metrů od místa činu, které jsem tak dobře obkličoval. Jak se mu to podařilo, je mi dodnes záhadou. Navíc jsem ho nemohl se svými psy už pronásledovat, protože břichomluvectví je fakt náročné na dech.

      K telefonu jsem šel velice dlouho, protože jsem při konání služební povinnosti zanedbal potřeby přírody a ta jak víme se ošálit nedá. Byl jsem totálně vyčerpán a při pohledu na placatici rumu, kterou jsem měl střežit, jsem se rozhodl, že státní policii dnes večer volat nebudu...

 „Tak co, jaká byla noční?“ vyděsil mě kolega co přišel dříve, protože bydlí blízko a má smečku pejsků na venčení.

„Já,... aj...Gut Gut“ z duchapřítoměl jsem. Bral to jako humor a já byl za to rád.

„Nastupuješ teď, nebo až vyvenčíš „alíky?“

„Jo, běž domů, nevypadáš dobře“ řekl blahosklonně: „ jen udělej předávačku do knihy a já se zatím oblíknu do služebního.“

     Vyvětral jsem vrátnici a vyšel ven. „Alíci“ byli pořádní vlčáci, ale znali mě a tak mě vítali, věděli, že jsem taky ochránce pořádku a nic nenechám jen tak. Hladil jsem jejich divoké hlavy a věděl jsem, že mi jejich zběsilé lízání neublíží...

     Zběsilé lízání neublíží nikomu! Odešel jsem pomalým, trochu křupavým krokem s pocitem, že zápis v předávací knize: „služba bez závad“ je vlastně běžná fráze. Dokud se nestane vražda je všechno v pořádku. Nebyl jsem spokojen se svým rozhodnutím, ale pak jsem si vzpomněl na třídenní volno a zahodil jsem prepetie dvou kanystrů nafty za hlavu.