John Hardness a kouzelný Hery (2/2)

                                                                4.

 

Druhý den se na stanici objevil romrzelý Mekcnap. Asi hodinu mluvil s Budweiserem v kanceláři, pak ho jedna z policistek provedla po celé stanici. John pil nechutně silnou kávu a poslouchal Gregovo chlubení.

„Byla fakt úžasná a pořád chtěla. Johne, ta ženská mě zbožňuje a nemůže se mě nabažit.“ líčil Greg a ani mu nepřišlo divné, že jeho parťák jen sedí, pije kafé a mlčí. „Hochu, takový pozice, to si nikdy nezažil. Připadal jsem si jak hrdina filmu pro dospělé…“

„Drž už hubu prosím tě,“ řekl najednou John a položil šálek dopité kávy na stůl. „Mám pocit, jako bych prožil třicetiletou válku, za dobu, co tu blábolíš. To nevíš, kdy přestat? To si nějakej debilní puberťák?“

„Ale já ti jen vyprávím o své lásce. O tom, jak jsem konečně šťastný. Copak mi to nepřeješ?“ ptal se trochu zklamaně Greg.

„Přál sem si abys včera byl u divadla a pokusil se mi pomoc udělat něco s jedním úchylným idiotem na koštětem. Místo toho se někde mrcasíš a řeknu ti… jsem v klidu, protože víc než já je nasranej kapitán.“

Greg zbledl. Mohli jste mu vzít kousek tváře a použít ji jako křídu.

„C c cože? Ježiš… já sem zapomněl.“

Greg schoval obličej v dlaních.

„Gréééééguuu… do kanceláááářeee!“ rozezněl se oddělením mohutný řev kapitána Budweisera.

Greg odkráčel, a když se po půl hodině vrátil, vypadal jako někdo, kdo šel na výlet na skládku a tam na něj spadla velryba, která ho pozvracela. Sedl si a promluvil tiše a velmi pomalu:

„Omlouvám se ti. Já … jako bych se propadl někam do propasti a v ní byla jen ona. Vím, že jsem jako policista selhal. Ale Johne, ona mi prostě nedovolila odejít.“

„Víš, jsem rád, že sis zařádil, ale musíme chytit toho kouzlícího smetáka. A za tu dobu, co si tu blábolil o úžasným sexování, mě něco napadlo.“

„Co tě napadlo?“

„Vím, za kým zajít. Vím, kdo nám ho pomůže najít.“

 

Uprostřed města bylo letiště. Samo o sobě to byl nesmysl, ale starosta Hellnice tvrdil, že letiště uprostřed města nemá jen tak někdo. Když oba místní elitní policisté dorazili k dispečerům, nestačili se divit. Tři dospělí chlapi odpovědní za bezpečnost lidí v letadlech poskakovali po místnosti s modely letadel v rukách a dělali „Bzzzz“.

Jeden z nich pak naschvál naboural letadýlko do modelu svého kolegy a křičel:

„Masakrrr!“

Pak se zasekl stejně jako jeho kamarádi s letadýlky. Všiml si totiž obou policistů.

„Zatraceně, to je trapas,“ koktal a zrudnul studem. „Ale věřte, že tohle neděláme furt. Ale jednomu by tu z toho hráblo, tak se potřebujeme odreagovat.“

„V pohodě, my to přežijeme. Přišli jsme se zeptat na něco důležitého a poprosit vás o pomoc,“ řekl John.

„Samozřejmě, jsme vám k dispozici,“ řekl dispečer a vyzval oba policisty, aby se posadili k jeho stolu.

„Můžu si půjčit letadýlko?“ zeptal se nadšeně Greg a John se na něj podíval stylem jako by se ptal:

„To jako vážně?“

„Klíďo, tady máte. Na boku je takový knoflík, a když ho zmáčknete, tak začnou blikat diody na křídlech letadélka,“ vysvětloval zažraně dispečer.

„Ehm, jsem tu kvůli jistému létajícímu předmětu,“ vmísil se už docela naštvaný John.

„Ach ano, jistě. Povídejte, o jaký předmět jde.“

„O koště.“

Dispečer se hlasitě rozesmál. John se divil, že mu to přijde vtipné, když si tu sám hraje s letadýlky.

„Myslím to vážně. Nezaznamenali jste poslední dobou něco jako koště.“

„Podívám se,“ řekl dispečer a začal hledat v počítači. „Tady UFO, nějací ptáci, raketa a…a tady, ano ano, to si pamatuju.“

Na počítači se objevil záznam radaru z předešlého dne. John viděl dráhy letů letadel a po chvilce zahlédl malý bod, který letěl velmi rychle z východu na západ.

„To je ono,“ komentoval situaci dispečer. „Mysleli jsme si, že jde o běžné UFO, ale tohle se nám zdálo jaksi fikané a kroužilo to nad letištěm jako by naschvál. Někdo zvenku říkal, že si myslí, že jde o koště. A teď uvidíte, jak to zmizelo z radaru a na monitoru se objevil smajlík.“

A opravdu, přesně jak dispečer řekl, na monitoru se objevil smajlík.

„Víte, o jakou oblast se jedná?“

„Jasně, to je Chlupatá ulice.“

„Moc vám děkuju,“ řekl John a otočil se na svého kolegu. „Jedeme Gregu. Pronto!“

 

Chlupatá ulice patřila k těm rušným. Bylo tu obchod s kožešinami, psí útulek a především střední škola. Tady se učili mladí lidé právo a získávali základy k tomu, aby se z nich stali policisté.

„Co tady budeme dělat?“ zeptal se Greg a rozhlížel se všude kolem.

„No hledat Heryho.“

„Ale jak?“

Johnovi to bylo jasný. Ta škola tu není jen tak. Ten smrad na koštěti musí být ještě student. Johnovi to myslelo ne, že ne, a pak to uviděl. Před vchodem do školy stála informační tabule. A na ní bylo tablo právě maturující třídy. Fotka mladíka v čarodějnickém klobouku a s hůlkou v ruce říkal jasně, že Hery tady studuje.

„Tak to je teda bingo,“ řekl vesele Greg. „Mě by to nenapadlo.“

„Právě proto tě nepouštím nikam samotného.“

John doufal, že vyučování ještě neskončilo a tak vešel i s parťákem do školy. Prostředku kralovalo široké schodiště do patra, ale nikam zatím nešli, protože za vchodem byla po levé straně recepce a v ní znuděný asi stoletý vrátný. Zeptali se ho, kde má třídu maturitní ročník a pán je pomalými slovy nasměroval do prvního patra doprava. Prý to budou třetí dveře.

Šli tam, kam jim bylo řečeno a když stály před třídou, zeptal se Greg:

„Co budeme dělat, když tam bude?“

„Coby, vezmeme ho s sebou na stanici.“

„Bude se bránit.“

„Tak budeme střílet.“

„Jsou tam přeci další studenti.“

„Jejich problém. Jsou na policejní škole města Hellnice. Měli by umět se vyhýbat kulkám.“

„Tak jo, vlítneme tam.“

Greg v rychlosti otevřel dveře do učebny a John se zbraní v ruce vletěl jak tajfun dovnitř. Učitelka začala okamžitě ječet, ale chtěla se bránit rákoskou. Většina žáků se smála učitelce, že ječí a v třetí lavici přímo u okna seděl Hery. Ten se nesmál ani neječel, byl překvapený a na chvilku byla jeho jistota pryč.

„Klid klid, jsme policisté,“ řekl John, i když jak bylo vidět, žáci strach neměli. Byli zvyklí ze seriálů a filmů, že se zbraní v ruce chodí kde kdo.

Učitelka si sedla a utírala si zpocené čelo, šok, který utrpěla, jí stále nezmizel z tváře.

„Ruce nad hlavu, Hery!“ křikl John.

Hery poslechl.

„Nějak ti došla řeč, že ano?“ řekl trochu posměšně Greg.

Hery jako by se rázem probudil.

„Mně? Mně nikdy. Jen si tě prohlížím. Vypadáš unaveně.“

A Greg opravdu vypadal utahaně. Měl kruhy pod očima, a kdybyste mu řekli, ať spí, švihne s sebou o zem a ještě ve vzduchu usne.

„Jsem úplně v pohodě.“

„Haha, můj dárek ti evidentně dává pořádně zabrat.“

V Heryho úsměvu bylo cosi podlého. John s sebou cuknul, protože ten kluk jasně narážel na parťákovu holku.

„Cože?“

„Si fakt tak hloupej, jak se o tobě říká...i tady na škole. Jsi legenda Hellnického sboru. Říkají, že jsi největší bambula v historii místní policie. Však i naši učitelé o tobě takhle učí.“

Už to byl opět sebejistý Hery. Greg se podíval na učitelku, ta kývala hlavou, že ne, že o něm takhle nikdy neučili. Greg ale věděl, že má Hery pravdu. Vždycky ho všichni měli za bambulu, a když vyřešili ty velké Hellnické případy, stal se známým. Jenže ne jako dobrý policajt, ale jako poskok toho dobrého policajta.

„Drž hubu, Hery a necukej se, až ti dám pouta, jasný?“ upozornil ho John.

„Ne, jen ať mluví. Co myslíš tím dárkem?“

„Máš fakt blbýho parťáka, Johne.“

„Nejsme parťáci, nejsme teplí.“

„Víš, Gregu, tvá slečna není opravdová. Je to jen imaginace, kterou jsem vytvořil. Chtěl jsem překecat nějakou skutečnou, ale žádná by do toho nešla.“

„Proč? Proč?!“

„Se na sebe podívej.“

„Myslím, proč si mi dal… takový dárek.“

„Potřeboval jsem tě uklidit. Nějak tě zabavit, abys nemohl plnit své povinnosti. Prostě postupně celej ten váš posranej policejní sbor rozložit, kousek po kousku.“

„Ale proč ses zabýval se mnou, když jsem takovej hloupej bambula?“

„Byla sranda tě pozorovat, jak tomu věříš.“

„Ty si takovej hajzl,“ sykl Greg a hnal se k Herymu. Ten se bleskurychle zvedl a v ruce třímal hůlku. Rychle s ní švihl a skleněná tabule okna se rozvlnila. John chtěl střílet, ale překážel mu Greg. Hery proskočil oknem jak superman a okno mu nebylo žádnou překážkou. Greg viděl, jak ještě ve vzduchu nasedl na právě zhmotnělé koště a mizel v dálce.

„Kdybys mi nestál ve střelbě, mohl jsem ho dostat,“ vyčetl mu John.

„Já vím…promiň… jsem fakt bambula.“

„Ne to ne, jen si někdy hroznej vůl.

 

                                                          5.

 

Greg seděl u Johna a Emily. Pil čaj a bylo mu smutno.

„Moc mě mrzí to s tvou dívkou,“ řekla mu citlivě Emily.

„Děkuju. Ani to nebyla má dívka. Ne skutečná,“ hlesl smutně Greg.

„Máš holt smůlu,“ přidal se v utěšování John.

„Mělo mi to dojít. Proč by mě chtěla taková kráska?“

„Ale no tak, Gregu! Jsi fajn chlap,“ řekla Emily.

„Byla tak úžasná. Dračice! Zajímala se jen o mě.“

„Sím tě, s tím jak tě držela v posteli, by tě do týdne sexuálně zničila.“

„Jo, to máš asi pravdu, Johne.“

„A jak si jí vůbec poznal?“ zajímala se Emily.

 

„No docela náhodou. Jednou jsem šel omylem na dámské toalety a tam byla ona. Nenadávala a asi se mnou i chtěla mluvit, ale já jsem se studem utekl. Druhý den jsem si šel do trafiky koupit nové číslo Mladého osadníka, když se tam objevila ona. Měla hluboký výstřih, do kterého jsem se ale nedíval. Řekla, že si jde také pro Mladého osadníka, což mi bylo divné..“

„Ten časopis si kupují jen děti nebo úchyláci.“

„Nech ho mluvit,“ řekla Emily a plácla Johna po stehnu.

„Stáli jsme tam nad tím časákem a nevěděli co dál, protože to bylo poslední číslo v obchodě. Navrhla, že si ho přečteme spolu a že jsem včera neměl z těch záchodů tak rychle zmizet. Šli jsme do parku a potom na večeři, bavili se o těch úžasných omalovánkách a spojovačkách. Nikdy jsem nepotkal ženu, která by měla stejné zájmy jako já. Furt se na mě usmívala a já se stále nedíval do jejího výstřihu. Pak navrhla, že si dočteme Mladého osadníka u ní doma,“ vyprávěl Greg a bylo znát, že z té ženy musel být ohromně nadšený. Měl pocit, že potkal spřízněnou duši.

„Vedla mě daleko, až za město, tam kde začínal les. A pak jsem zahlédl její dům. Na mladou ženu se mi zdál veliký, navíc tvrdila, že tam bydlí sama.“

„Co to bylo za dům, když říkáš, že se ti zdál moc velký?“ ptal se John.

„Vypadal jako ohromná chalupa, taková … no jak bych to řekl… tajemná. Napůl zděný dům, napůl roubenka. Špičaté střechy a dvě malé věžičky po obou stranách.“

„Takový trochu čarodějnický styl?“

„Ano, dalo by se to tak popsat. Vše v černé barvě a na stromech kolem domu seděli havrani.“

„Nepřišlo ti to divný?“

„Trochu… ale vždy jsem se podíval do jejího výstřihu a bylo mi to jedno. Vím, jsem hroznej hlupák.“

„Jako většina chlapů,“ podotkla trochu pichlavě Emily.

„Co bylo dál?“ chtěl pokračovat John.

„No po domě mě moc provést nechtěla, místo toho řekla, že zná něco, co by mě mohlo bavit víc než Mladý osadník a pak mě začala líbat a..“

„Dobrý stačí, myslím, že vím, co následovalo,“ zastavil ho John. „A nevšiml sis tam něčeho podezřelého?“

„Jako třeba?“

„Nevisela tam košťata? Neprocházela se tam černá kočka? Nebyla tam někde fotka toho spratka, co lítá na koštěti?“

Greg se zamyslel.

„Když nad tím tak přemýšlím, tak jo… asi jo. Košťat tam bylo nepočítaně a na stolku byla fotka nějakého kluka.“

„A opravdu ti to nepřišlo zvláštní ani po tom, co jsme ho viděli na vlastní oči?“

„Když ona mě o tom ani nenechala přemýšlet. Mám pocit jako bych poslední dny nevytáhl paty z postele.“

„Hm, dobře no. Tak mě doveď k tomu domu. Tam totiž bydlí náš chlapec na koštěti.“

„Kdo je potom ona?“

„Bydlí v jeho domě, má jeho fotku na stolku, ale on je velmi mladý. Gregu, sbalila tě jeho matka.“

„Ale ona je taky velmi mladá a Hery přeci říkal, že je to jen imaginace. Že jí stvořil.“

„Matka čaroděje, ta bude vypadat mladá pořád. Je možný, že jí je třeba dvě stě let. Hm, máš pravdu. No možná nám sám poví, jak to s tvou dívkou vlastně je.“

 

Nebylo nač čekat. Věděli, kde Hery bydlí.

Vyšli ven a nestačili se divit. Heryho řádění dostávalo pořádné obrátky. Dvě z nejvyšších městských budov se proměnily v lízátka, přechody ožily a staly se z nich skutečné zebry. Semafory měnily barvu na požádání a především, celé město přišlo o veškeré oblečení.

Greg se začal smát jak blázen, ale John ho zastavil.

„Vole, co se směješ?! Sme taky nahatý!“

Greg se podíval a opravdu, jeho chlouba byla napospas pohledům všech kolemjdoucích. Ihned použil ruce na obranu svého mužství a spolu s Johnem rychle pokračovali k autu.

„Musel to být mžik, ani jsem si nevšiml, že mi chybí hadry,“ říkal Greg.

John nastartoval, ale už mu vyzváněl mobil. Byl to kapitán Budweiser.

„Krucifix, Johne! Vy ještě nemáte toho parchanta s koštětem? Víte, co se stalo? Jsme tu všichni nazí! A víte, co je nejhorší? Přišel Mecknap a je celý bez sebe. Bojím se, že mu hrábne. Stojí v kanceláři, ukazuje na svého bimbase a ptá se jak je to možný.“

„Jste si jistý, že už mu nehráblo o pár let dřív?“

„Žádný posraný vtipy, Johne! Zmizelo všechno oblečení. Jsme tu jak na srazu přátel nahých prdelí. Chyťte toho hajzla a ať to vrátí do pořádku.“

John s Gregem jeli za město a cestou mohli pozorovat chaos v ulicích. Ulice plné nedobrovolných nudistů hledajících, jak se nejrychleji dostat do svých domovů a schovat se tak před zraky veřejnosti.

„Gregu, taky přemýšlíš o tom, co já?“

„Možná.“

„Tak o čem přemýšlíš?“

„Kudy ti tu profukuje, protože mi fouká na kulky. A ty přemýšlíš o čem?“

„O tom, proč to ten kluk dělá. Jaký má motiv? A taky jak je možný, že chodí na školu pro budoucí policajty? Nedává to smysl. Chce být policajt? Tak proč dělá tohle?“

„Třeba se to dozvíme, už jsme tady.“

Na Johna udělal dům dojem. Ale bydlet by tu nechtěl. Moc velké. To by znamenalo určitě hodně vysávání a utírání prachu.

„Co jdeš dělat?“ ptal se John grega.

„No zazvonit přeci.“

„Seš blázen,“ ťukal si na čelo John. „Vlítneme tam zadním vchodem. Pěkně oknem. Pořádná přepadovka, rozumíš?“

„Ehm, asi ne. Podívej.“

John by si myslel, že je to tím chlastem, ale jelikož nic nepil, bral to jako realitu. U domu ležela položená košťata. Ty se však právě narovnala do pozoru a pochodovala k nim.

„Chystají se nám vyprášit kožich,“ konstatoval John.

A tak udělali to, co udělá každý rozumný policista.

Začali do košťat pálit hlava nehlava.

Jenže košťata ne a ne padnout. Vystříleli už dva zásobníky, když je nástroje na zametání dohnaly a začaly je mlátit po zádech.

„Zatraceně!“

„Kurvafix!“

„Přestaňte nás seřezávat!“

Chlapy se vztekali, náboje už neměli a nad jejich hlavami se rozezněl chlapecký smích. A košťata spadla na zem.

Mladík se dosmál. Díval se na ně z otevřeného okna domu a královsky se bavil.

„Teda, taková milá návštěva. Omlouvám se, za svoje mazlíky, ale oni neradi pistole.“

„Pojď dolů, ty smrade,“ vyzval ho John.

„Kdepak, nepůjdu. Vy ale pojďte dovnitř. Promluvíme si.“

„To určitě. Myslíš, že ti věříme, že na nás něco nechystáš?“

„Ale no ták. Přeci byste se nebáli středoškoláka.“

 

Uvnitř to bylo takové, jak vyprávěl Greg. Architektura devatenáctého století a nádech tajemna. Tapisérie na stěnách, nábytek z ušlechtilého dřeva. Gregova milenka a matka mladého čaroděje v jedné osobě se neukázala. Greg ji stále hledal očima, ale hostitel mu vysvětlil situaci.

„Víš, co je legrace Gregu? Je to má matka a není. Je to jen její iluze. Stvořil jsem jí, aby tu byla se mnou a také aby odlákala vaši pozornost… někam jinam.“

„Co ty si za parchanta?“ zeptal se John. „Kde ses kurva vzal, a proč děláš to, co děláš?“

„Hodně otázek najednou. Uvidím, zda je zodpovím. Ale dobře, za poslední dny jste mě pobavili a tak vám něco řeknu,“ odpověděl Hery a pak se zhluboka nadechl.

„Serunatocobychvámkurvaříkalvyvdaklaunisesmradlavýmaprdelema,“ vychrlil ze sebe a pak se začal hurónsky smát.

„Ne, dobře, hele asi takhle. Jsem prostě mladej týpek, co dostal takový malý dárek - kouzlení. A taky zatraceně velkou inteligenci. A víte co? Já chtěl pomáhat lidem a… budete v šoku. Já chtěl být policistou.“

To bylo pro Johna i Grega opravdu velké překvapení, když věděli, že chodí do policejní školy.

„Jenže chlapy, tam je taková nuda, že mi z toho málem hráblo…“

„Málem?“ rýpl si John.

„Hehaha. Nesmyslné pravidla. Nesmyslné postupy. Začal jsem si myslet, že policie je k ničemu. Byl jsem lepší než ostatní, chtěl jsem něco dokázat, chtěl jsem ukázat své schopnosti a nápady. Jenže škola ani policie neměla zájem. A tak hádejte…“

„Začal si policii nenávidět?“

„Přesně. Na policajta si docela chytrej, víš to? A tak sem si řekl, že když se chválíte, jak máte bezpečný město, tak vám ukážu, že proti mně, nemáte nejmenší šanci. A příjezd toho šaška z Holykrapu byla skvělá příležitost.“

„Hm, no vidíš to, jak si nám to krásně povyprávěl. Jsi pašák. Kde máš vlastně rodiče?“

„Zemřeli před pěti lety při jedné bankovní loupeži. Tenkrát tam zabili teroristé asi čtyřicet lidí…“

„A policie tomu nedokázala zabránit,“ doplnil John.

„Ne.“

„Hm, další důvod ji nenávidět,“ řekl Greg.

„Ano. A je to navíc parádní klišé. Měl jsem milion důvodů nenávidět policii. Jenže já se díky tomu právě policistou stát chtěl, abych už nedopustil nic takového. Jenže jsem zjistil, že policie je plná… pablbů.“

„Možná to tak vypadá, ale věř, že všichni blbci nejsou. Jenom tady Greg.“

„Cože?!“ vykřikl téměř Greg.

„Klid, jen vtip,“ omlouval se John. „Hery, k věci. Na jednu stranu ti rozumím, ale na druhou je to, co děláš, prostě prasárna a zasloužil bys jít na chvilku v lochu. Nicméně, myslím, že postačí prostě to, že přestaneš dělat neplechu a vrátíš město do normální podoby.“

„Ne.“

„Ne? Proč ne?“

„Prostě ne. Když mě neumíte normálně zastavit, pak pořád platí, že ste policajti na hovno. Takže řekněte sbohem.“

„Ani…,“ nadechoval se něco říct John, ale Greg opravdu řekl:

„Sbohem.“

V tu ránu se jim před očima rozvířil vzduch a během okamžiků se ocitli před domem. Seděli na zemi a snažili se rychle vstát. Vchod do domu mezitím zatarasila košťata.

 

                                                           6.

 

Oba čekali, že kapitán Budwiser bude vzteky bez sebe. A taky že byl, ale tak nějak jinak. Procházel se po kanceláři a přemýšlel. Pro Johna Grega byl trestem samotný fakt, že se na to museli dívat. Stále byli všichni ve městě nazí.

A potom řekl Budweiser památnou větu:

„Tak z něho prostě uděláme policajta.“

„On studuje na policejní škole, pane,“ připomněl Greg.

„Uděláme z něho policajta hned a dostane vysokou hodnost. Ono mít policistu, co umí kouzlit je myslím dost originální.“

A tak se stalo. Hery s nabídkou souhlasil.

Stal se z něj v mžiku vyšetřovatel a na škole mohl skončit. Dostal parádní uniformu a služební koště. Hery poté zrušil všechny kouzla, jimiž zatížil celé město a Hellnice se vrátilo do normálu.

Když Greg s Johnem poprvé potkali Heryho na stanici, bylo to pro ně zvláštní. Hery je pozdravil s úsměvem od ucha k uchu.

„Vidíte to. Kapitán Budweiser je fakt klasa. Jo, střílet na mě a snažit se mě zneškodnit byla fakt blbost. Kapitán mi nabídl to, po čem jsem toužil.“

„Drž hubu Hery a běž nám uvařit kafé,“ řekl John a Hery ztichl, odešel a vrátil se až s kávou. Chutnala až magicky dobře.

 

                                           

 

                                                           Epilog 

 

Nadešel den, kdy se starosta Holykrapu Mekcnap musel vrátit domů. Do Hellnice přijel na inspekci a nasát inspiraci pro vlastní policejní sbor. Během jeho pobytu v Hellnice byl unesen, přišel o vlasy, poté i oblečení, nesměl se hnout z pokoje, aby se mu ve městě něco nestalo a nikdo se o něj nezajímal. Přesto odjížděl s úsměvem na rtech. Zaujalo ho, jakým způsobem se město vypořádalo s hrozbou.

„Musím říct, že zpacifikovat kriminálníka tím, že z něho udělám policistu, to se jen tak nevidí. Navíc tenhle umí lítat na koštěti a svlíkat lidi do naha. To je dost cool.“

 

Greg se vracel domů. Těšil se na odpočinek a těšil se ještě na něco dalšího. Dlouho nad tím nápadem přemýšlel a svým způsobem ho bral jako prohru. Šel za Herym a poprosil ho, aby mu jí vrátil. Byla jen iluzí, ale natolik skvělou a reálnou, že Greg prostě jen pokrčil rameny a řekl si:

„No a co, až najdu skutečnou, tak ji nechám zas odčarovat.“