Bláznů král VII

VII – Pracovní volno

 

Čas od času se stává, že i my nejlepší pracovníci sekurit nemáme některý den službu. To je proto, abychom načerpali nových sil do unavených mozků a stačili také utratit své výplaty, které se nám jinak hromadí na kontech, čímž se podle mého narušuje koloběh takzvané „měny v hospodě.“ Chápu tuto nutnost, i když nejsem rád, protože můj unavený mozek si stejně neodpočine, byť načerpávám sil co mohu. Můj problém je v tom, že musím neustále přemýšlet, co se děje ve službě, zda-li nedošlo k nějakému trestnému činu a zda neutrpěla spravedlnost, či některý z mých kolegů.

 

 Ano vážení, tak silný je u mě pocit zodpovědnosti. A z těchto důvodů si nemohu své zasloužené volno plně vychutnat, neboť jsem nervozní jak pes, posedlý nutkáním zasáhnout do čehokoli, co byť i jen vzdáleně připomíná nějaký přestupek. Toto je ovšem mimo službu přísně zakázáno, stejně jako nošení zbraně či uniformy.

Svou nepříjemnou náladu si tedy kompenzuji tak, že mám pořízen vycházkový oděv co nejvíce podobný uniformě, avšak zase ne příliš. Něco tak mezi, jak se říká: „ani ryba ani rak“. Častokrát si mě lidé spletli i s pracovníkem Českých Drah, ale to mě neodradí, neboť, když dám své chůzi patřičný důraz a tvářím se u toho tajuplně, nikdo si není pořádně jistý co jsem vlastně zač.

 

Jednou na mě takhle opět vyšel ten den. Den plný radosti i zklamání – pracovní volno. Ráno jsem vstal bez budíku ve stejný čas, jako s ním a vyšel celý rozčarovaný do ulic, abych obtížen deseti kily pětikorun, udělal něco nákupů na místní tržnici. Stále jsem si opakoval v duchu seznam co potřebuji mít doma.

Mohl jsem si to napsat na lísteček, ale to dělají jen sklerotici a upřímně, takový psaný doklad vás okamžitě kompromituje a každý obchodník hned vidí, že právě u vás se může o něco pokusit. Pokusit o co? Řekněme: pomoci vám dobře nakoupit? Otázkou je pro koho to „dobře“ bude určeno.

Musím ještě podotknout, že výplatu jsem si vybíral pouze v těžkých kovových mincích. Důvodů, které mě k tomu vedly, je hned několik a proto uvedu pouze ty nejpodstatnější.

Tak za prvé: již od svých pionýrských let jsem si zvykl chodit na pochodová cvičení se zátěží, kvůli fyzické kondici a mezi námi, když někdo nese něco těžkého, nelze o něm říct, že se jen tak fláká.

 

Další důvod je ten, že ve většině restaurací jsou hrací automaty, ale drobných se jaksi nedostává. Pak jsem tu já! Ochotný, oblíbený a všudypřítomný.

Měním pak vášnivým hráčům papírové peníze za kovové a to v kurzu osmnáct pětikorun za stovku. Všichni jsou s mým kurzem spokojeni, ačkoli já nejsem moc nadšený, neboť se mi papírové peníze občas trhají v rukou. Obzvláště, když mám více volných dní za sebou.

Ale hlavní důvod, proč nosím svou výplatu v kovových mincích v koženém váčku je úplně jiný. Jde o sebeobranu. Viděl jsem to ve filmu a věřte, že takový úder váčkem (či vakem) plným pětikorun je velice účinný. Toto se mi dokonce před pár měsíci přihodilo a já nemohu jinak než celý tento příběh vypovědět, aby si snad naivní čtenář nemyslel o životě jen to nejlepší. Celé se to stalo dokonce v pravé poledne za jakéhosi slunného dne:

 

Procházel jsem se po tržnici, jako obvykle v plné zbroji a pozoroval svým přísným, černým pohledem nenechavé ruce kolemjdoucích, ačkoli jsem se na oko vesele usmíval, abych uchlácholil jejich opatrnost. Dlouho se nic nedělo, a tak jsem se rozhodl jen tak pro pestrost nasadit odpočinkový výraz číslo šest, což jsou povadlé koutky úst s rozšířeným chřípím, zdvižené obočí a zjihlé oči. Mám tuto masku veskrze nejraději, protože je mi tak přirozená, že s ní i spím.

Ale ouha, vloudila se chybička, jelikož mě do několika hodinového úsměvu vzala křeč. V panice , která mě zachvátila, jsem začal rychle za sebou střídat různé asynchronní výrazy, což vyvolalo všeobecnou pozornost. Abych vše dostal do správných kolejí, musel jsem něco vymyslet a proto jsem urychleně přiskočil k nejbližšímu stánku zeleniny jedné romské obchodnice, která, dle svých tvarů, zeleninu nikdy nejedla.

 

Hodlal jsem si totiž zakoupit jeden docela maličký citron, který by mě od svalové deformace tváře jistě pomohl. Jelikož se mi mé přání nedařilo vyslovit dost zřetelně, soudě podle jejího vyplašeného výrazu, jediným máchnutím ruky jsem si z hromady citronů jeden vylosoval a snažil se do něho rychle zakousnout, abych si ulevil. To se mi však vymstilo, protože vystříknu vší šťáva mě bolestně oslepila, takže jsem nebyl sto okamžitě zaplatit.

 

Musím ale přiznat, že jsem v tu chvíli vypadal dost podezřele, v každém případě jistě ne jako ochránce zákona. Ještě než jsem prohlédl skrze slzy, cítil jsem, jak se mnou někdo tančí nějaký latinskoamerický tanec, drže mě při tom hrubě za hrdlo. Slyšel jsem i nějaké výkřiky, což byly zřejmě doprovodná slova k našemu tanci, ale nerozuměl jsem ani jedinému.

 

Po chvíli jsem za clonou slz a citronové šťávy spatřil člověka, který byl podle všeho druh a nebo nevlastní manžel oné obchodnice. Rom to ale nebyl, zcela bezpečně jsem ho identifikoval jako cikána. Myslel si asi chudák bláhový, že toužím získat jejich citron bez zaplacení, ale když jsem vytáhl z kapsy tisícikorunu, značně se uklidnil a tančit jsme přestali.

 

Já vím, že platit jeden malý citron tak velkou bankovkou není nejvhodnější, zvláště když má člověk přes rameno pytel plný pětikorun, ale nechtělo se mi rozvazovat dvojitý lodní uzel, hlavně ne před takovým davem, který se kolem nás nashromáždil. Ale ta kulatá, hnědá blondýnka jen odmítavě kroutila hlavou a stále něco brebentila o tom, že potřebuje drobné a tím jen zvýšila mou nedůvěru.

Ona požadovala za jeden malý citronek pětikorunu a to hned! Drže v ruce tisícikorunovou bankovku, jsem to odmítl a ani jsem nevěděl jak a už mi zas ten čokoládový zloduch měřil svými smrdutými pařáty obvod kolem krku. Až doposud bych všechno velkoryse přehlédl, ale protože akce s citronovou šťávou nezabrala a mou tvař stále zdobil původní úsměv nevinného debila, neměl jsem asi moc na výběr.

Teprve, když ten orangutánec zařval: „Tak vysyp ty drobný!“, bleskem jsem pochopil. Loupežné přepadení! Začal jsem usilovně přemýšlet o vhodném protihmatu, který by mě vyprostil z onoho špinavého límce. Když jsem analyzoval situaci a má hlava byla už dostatečně červená, prudce jsem se podlomil v kolenou. Takový prudký dřep dělá divy, hlavně, když to protivník nečeká a snad jsem to nečekal ani já.

 

Cikán tam stál ztuhle, s chuchvalci mých vlasů v hrstech, zatím co já, když jsem si ohmatal uši, začal jsem hledat po kapsách revolver.

„Proboha, snad ho nemám na dně vaku pod mými zlaťáky!“

Ne už vím, vzpomněl jsem si. Když jsem si ráno zapínal poklopec, nechal jsem ho v telefonní budce (ten revolver), to jak jsem volal do Austrálie, abych se poptal na klokany.

 

Nyní už mi nezbývalo, než použít vak jako zbraň, protože ten neandrtálec se ke mně už opět blížil a to tak, že smrtonosnou rychlostí. Přesně podle instrukcí a pouček jsem roztočil pytel nad hlavou tou nejvyšší rychlostí, a v okamžiku, když jsem před sebou spatřil ten zarostlý uhlák, jsem vykročil sounož. Stalo se však něco, co jsem nečekal, váček se zachytil za okraj plechové střechy kiosku a deset kilo mých poctivě vydřených stříbrných pětikorun se rozlétlo kolem do davu.

V prvním okamžiku se rozhostilo hrobové ticho, jak všichni naslouchali omamnému cinkotu, ale co se dělo pak, lze přirovnat jen tomu, když rozhodíte hrst zrní na dvoře. Ano, neštěstí na mě dolehlo-všichni sbírali. Všichni, kromě onoho cigoše, který využil mé apatie, vytrhl mi zmuchlanou tisícovku z dlaně a zmizel v davu. Obrátil jsem se ještě na onu prodejkyni a požádal ji, aby mi vrátila ty peníze, ale se zlou jsem se potázal.

 

Přivolané policii pak vypověděla, že jsem jí ukradl kilo citrónů a když se ji ochotný kolemjdoucí zastal a zadržel mě na útěku, napadl jsem ho, mlátil ho pytlem plným peněz a ohrožoval i ostatní občany. Potom jsem ji prý chtěl ještě okrást o tisíc korun, čemuž zabránila tím, že zamkla svůj trezorek a utekla do telefonní budky zavolat policii.

Při výslechu očitých svědků se její výpověď potvrdila a jeden mladík si při vyšetřování cinkal v kapse hrstí drobných, bezpochyby mých pětikorun.

 

Když mě policisté odváděli v poutech, nevšímajíc si mých prohlášení typu: „Přátelé to je omyl!...Já jsem váš kolega!“ , zahlédl jsem ještě jak té čarodějnici čouhá z pod zástěry rukojeť mého revolveru. Zřejmě ho našla v té telefonní budce, takže jsem byl nakonec rád, že jsem v bezpečí dvou mužů zákona.