Bláznů král VIII

VIII – Zcela v cele

 

 

Toto zjištění mi způsobilo pramálo radosti, i když na mém novém působišti bylo čisto a teplo. Připadal jsem si jako probuzený ze zlého snu do ještě horší reality. Seděl jsem na tvrdém zeleném kavalci, hlavu ve dlaních a štěrbinou mezi prsty jsem sledoval tu nebezpečnou porcelánovou mísu, která ve mně vyvolávala neblahé vzpomínky na dobu minulou.

Z malého okénka u stropu na mě dopadaly poslední podvečerní paprsky zapadajícího slunce a já jsem myslel na lidskou nespravedlnost a mých deset kilo pětikorun, rozkutálených po tržišti. Do smíchu mi nebylo, ale stále jsem věřil, že zítra se vše vysvětlí, i když jsem koutkem ucha zaslechl, jak se o mě hovoří jako o dlouho hledaném zločinci, který vybírá parkovací automaty po celé republice.

To ty proklaté pětikoruny! Ale já přece mohu lehce dokázat, že jsem je dostal ve výplatě! Po tomto zjištění se mi částečně ulevilo a zároveň i přitížilo, takže jsem smutně ulehl na slamník vylévaný betonem a zavřel oči vstříc divokým snům:

 

Nejprve jsem rozvážně kráčel po dlouhé lesní cestě a rozdával kolem sebe radostné úsměvy všem veverkám, zajícům a ostatním zvířátkům, která ale, můj optimismus se mnou nesdílela. Prchala překotně do svých úkrytů, jako by ve mně viděla lovce, který jim chce ublížit. Stále jsem nevěděl, co si o tom mám myslet a proto jsem i mimoděk pátral po příčině. V tom jsem spatřil, jak cesta po níž kráčím končí a dál následuje jen hluboká propast!

Spatřil jsem rokli s miniaturním městečkem na dně a já rozeznával řeku, železnici, silnice i náš panelový dům se zelenou střechou, kde jsem loni na vzdory bytovému družstvu vysázel trávník.

Věděl jsem, že bych nyní měl asi jít zpět, ale křik ptactva zesiloval, mé nohy měly svou vlastní vůli a já najednou zatoužil jít si s těmi mašinkami hrát...

Poslední krok trval neskutečně dlouho, viděl jsem svou polobotku ve zpomaleném záběru, jak se vznáší nad propastí a pod ní se hemží spousta lidiček, které co chvíli rozšlápnu a pak je budu dlouho a dlouho slepovat. Svištivý přemet vzduchem mě však tak vylekal, že jsem si jen stěží stačil uvědomit, jaký nepoměr je mezi vzdáleností mé polobotky a světélkujícího města...

 

V cele bylo přetopeno a já si celý propocený vzpomněl na svou lednici s vychlazenou vodkou. Uvažoval jsem, jestli budu po této zkušenosti moci ještě vykonávat svou detektivní činnost, tak jak jsem si předsevzal. Věděl jsem, že mě zítra musí pustit, ale fakt, že na mém místě mohou sedět i jiní nevinní lidé, ve mně vyvolával neblahé pocity a proto jsem raději opět ulehl:

Vítr kolem mě svištěl a příjemně chladil. Zjistil jsem, že když trochu zamávám rukama, padám o dost pomaleji a proto jsem začal ze všech sil mávat. Ano, stoupal jsem. Když jsem zkusil ještě pár grifů, začal jsem plachtit tak samozřejmě, jako bych celý život nic jiného nedělal. Vedle mne se třepetal racek a řval mi do ucha, jako by mi chtěl radit, takže jsem ho musel zahnat mocným kopnutím do jeho ostrého zobáku a on začal skromně kroužit směrem dolů.

Také já jsem začal klesat, protože jsem ještě nevěděl, jak moc dobře umím přistávat. Najednou jsem pod sebou uviděl hemžící se tržnici a barevné plachty stánků. Neodolal jsem a začal si stahovat kalhoty, při vzpomínce na beztrestné kálení holubů na hlavy chodců. Najednou jsem si připadal absolutně šťastný a volný.

Své dílo jsem však nedokonal, protože jsem za prvé najednou nepotřeboval a za druhé jsem zahlédl dva policisty, jak mě sledují dalekohledem a nebyl jsem si jistý, nemají-li nějakou místní vyhláškou povolený odstřel nevhodného ptactva.

 

V tom okamžiku mi však vítr strhl polostažené kalhoty a ty se ladně snášely dolů na tržnici mezi stánky. Z výšky asi dvaceti metrů jsem s úsměvem sledoval jaký způsobily chaos, když dopadly na pult a přítomné ženy se o ně začaly přetahovat. Kdosi ukázal prstem nahoru a celý dav na mě pohlédl a některé ženy mi začaly i nadšeně mávat. Rychle jsem si natáhl alespoň trenýrky a zjihlýma očima pozoroval své bývalé zákaznice z kantýny...

 

Probudil mě rámus ocelových dveří s kukátkem, ve kterých se objevil strážný a hodil po mě ručník: „Umýt a vypadnout,“ zakřičel s chutí, která svědčila o tom, že toto by chtěl sdělit právě své manželce: „máte štěstí, že máte alibi.“ Dodal pak o poznání mírně a smutně.

Pomalu jsem vstal z kavalce a upravil si košili, zatím co on nervozně klepal obuškem do hrany postele. Však už jdu pomyslel jsem si a řekl: „Je mi to moc líto, že vás vaše paní nemá už ráda, ale já se jí moc nedivím.“

Elektrický zámek zabzučel a já prošel tím řídkým ocelovým rozhraním mezi světem a oním světem, co zabrzdí jen člověka trpícího vinou. Tou bezpečnostní brankou by se se bez problémů protáhla jakákoli malá zvířata. I malé dítě by se dostalo nepozorovaně ven.

 

Cestou domů sychravými ulicemi jsem však zjistil jiný problém. Nevěděl jsem čím teď budu. Stále jsem se nemohl rozhodnout mezi veverkou a rackem.