Zatracená čokoláda!

Je to jako droga. Víte vůbec, co se mnou ta čokoláda dělá? Jen tak si leží na tom stole a volá na mě: "Pojď, pojď...  pojď si ukousnout". A někdy neleží na stole ale schovává se mi do šuplíku. Hrajeme takovou hru. Na schovávanou. Ona se mi někam schová a já ji najdu. A sežeru. Pak ji já ukryju do břicha, no a raději nechtějte, abych vám tu psala, že se vlastně schovala a pak se zase ukázala světu v trochu jiném tvaru, nicméně barva skoro stejná. Ale o tom jindy.

Já už tu čokoládu jíst nechci. Jenže ona mi nedává na vybranou. Je všude! V obchodech, doma, v práci, no prostě je ta mrcha všude! A teď si vymyslela novou hru, jak bude ten Mikuláš. Převlíká se do čertů, Mikulášů, andílků. Jako kdyby byla nějaký andílek. Myslí si, že ji nenajdu. Jenže se spletla. Dokonce se ukrývá v adventních kalendářích a ještě se očíslovala. To jako abych věděla, kolik ji za ten den sežeru?

No a ani nechtějte vědět, co si vymyslí na Vánoce. Ono totiž Vánoce jsou svátky přímo pro ni. Bere si na sebe převleky různých andělíčků, ozdob a já nevím čeho všeho. Myslí si, že vydrží na tom stromečku viset až do tří králů. Ale houby! Tři čtvrtě zmizí jak mávnutí proutku už na Štědrý den.

Ještě, že nejsem sama, kdo se toho boje proti čokoládě účastní. Manžel prostě tu čokoládu taky jí! A tím se ta naše hra na schovávanou poněkud komplikuje, protože se pak stane, že ji nemůžu najít. Nikde! A to prohledávám úplně všechno! Ještě, že máme za rohem večerku. Tam se totiž ta čokoláda nestihne schovat, než tam dojdu. To protože běžím. Rychle!

No... rozhodla jsem se prostě tu mrchu ignorovat. Ať si mě láká jak chce, prostě začnu jíst zdravě. Zeleninu, ovoce. Jenže začíná mi docházet, že mi ta holka tak nějak asi bude chybět. Chtěla by se ke mě zase vrátit, ale já vám nevím, tolik vůle mě to stálo. I ten můj chlap ji přestal kupovat, ani tu s oříšky nepřinese. Začíná mě trochu hryzat svědomí...zaslouží si to ta sladká, přeslazená dobrota? Takhle se jí zříct? Ze dne na den? Možná si bude myslet, že ji nenávidím. Ale přitom, já jí tak miluju! Ale tu pauzu, odloučit se, jsme prostě potřebovaly obě. To už se tak stává.

Mého rozhodnutí opustit ji nelituji. Vždyť snad, se k ní jednou vrátím. Až nějaké to kilo dole bude... ale víte jak. Není to legrace. Zdá se mi o ní. Někdy mám dokonce i halucinace, jak na mě znovu volá. Ale odolávám a jen tak se nedám. Raději si dám jablko, kouká na mě z mísy a vesele se směje. Tak já si ho teda dám. Čokoládo trhni si! No, to jablko není zas tak dobrý, ale prostě jinak to nejde. Mám vůli a když už se ta potvora nikde neschovává, mám dá se říct vyhráno. A že to byl boj!

Ale víte co jsem nečekala? Nedávno jsem měla svátek. A co mi to manžel mimo jiné darem dal? Čokoládu. V tabulce!