Už vím, jak to dělají motýlci

Hned po probuzení jsem s radostí shledal, že za okny panuje příjemné jarní počasí, a že slunci dnes nic nebrání, aby roztáhlo své paprsky po okolí a polechtalo mne jimi po bledé tváři. Z postele jsem doslova vyběhl a v rychlosti se vypořádal se snídaní, kterou mi maminka nachystala. "No no," kárala mne maminka, když mě viděla hltat chléb namazaný bio sádlem. "Však ono ti venku nic neuteče," řekla a smála se při tom do dřezu s nádobím.

Přemýšlel jsem, jak naložím s tak krásným dnem. Uvažoval jsem, zda si půjdu se sousedovic Pepíkem začutat merunou, či snad jen lelkovat do parku. Venku sice panovalo teplé jarní počasí, ale na koupání to ještě nebylo. Voda v kašně na náměstí se prohřívá pomaleji. Asi tou cirkulací... Nakonec za mě rozhodla maminka. Oblékla mne do svátečních šatů, učesala na blbečka, do ruky mi vtiskla zmuchlanou stokorunu, políbila mne na tvář a poslala do zoologické zahrady, abych prý poznal i jiná zvířata než jen vši a blechy. "A až se vrátíš," volala na mne maminka, když jsem opouštěl sklepní prostory, ve kterých jsme toho času přebývali, "bude zde pro tebe přichystaná oslava!".

Do zoologické zahrady to je co by kamenem dohodil, pokud tedy ten někdo dohodí kilometr a půl. Nebylo tudíž velkou překážkou zdolat tuto trasu zavěšen na oji za tramvajovým vozem. Pravda, v jedné ostré zatáčce jsem nechtěně přestoupil pod autobus, ale cíle jsem nakonec přeci jen dosáhl. Hodná paní za pokladnou si ode mne převzala sto korun, odpustila mi chybějících padesát a ošetřila alespoň ta nejhorší zranění. Zvlášť vrátit rameno do kloubní jamky jí činilo značné potíže. To už jsem ale nevydržel tíhu napětí a utíkal rychle do areálu zoo.

Hned za branami však došlo k nehezkému incidentu. Nějaká postarší paní při pohledu na mě uchopila pevně svoji vnučku a tiskla ji na svoji hruď. "Pozor! Pozor!" křičela a ukazovala mým směrem. "Šimpanz opustil svůj výběh!" To mne rozzuřilo a dal jsem průchod svým emocím. Postavil jsem se na zadní a začal zběsile bušit pěstmi do své hrudi. To ji zahnalo na útěk. Nicméně jsem se stal středem pozornosti, což mi příliš nevyhovovalo, proto jsem se raději uchýlil do pavilonu s africkou zvěří, kde jsem se cítil o mnoho lépe.

Nevím přesně, kde se nachází Afrika, ale musí to být strašně daleko, protože tak exotická zvířata jsem v životě neviděl. To vůbec nejsou jen psi nebo kočky, co u nás doma loví potkany. Tak například koně tam mají černobílé, jako ty přechody pro chodce. Nebo lvy! Představte si, že jsem viděl lvy! No a právě tam, u lvího výběhu, došlo k jedné zvláštní události, o kterou se s vámi podělím...

Sledoval jsem statnou lvici, jak opatrným a vážným krokem procházela výběhem. Zřejmě se předtím příliš nabumbala, jelikož neustále kolem sebe rozstřikovala moč, která podivně zapáchala. Když byla zřejmě vyprázdněna, ulehla na zem a pozvedla zadek do výše. Tu najednou mohutným, jakoby lvím skokem, skočil na scénu lev. Chvilku obcházel kolem lvice, která ho sledovala přimhouřeným pohledem. Lev ji očichal zadek a lvice přehodila svůj ocas stranou. Tu se stalo něco nečekaného. Samec najednou na samici skočil, velkými tlapami ji přimáčkl k zemi a zakousl se jí do místa za krkem. Lvice řvala bolestí, ale zřejmě by řvala mnohem víc, kdyby viděla to co já. Zpozoroval jsem totiž, že se jedná o slavného lva dvouocasého! Kromě normálního ocasu nad řití rostl tomuto ještě další ocas pod řití, který byl původně dobře skryt, aby snad nelákal pytláky lačnící po cenné trofeji, a který teď neustále nabýval na rozměru. Právě tímto druhým ocasem začal do lvice tlouct, což jí evidentně způsobovalo krutá muka, která dávala najevo mohutným řevem.

Křik lvice mne ochromil, ale nakonec mé nohy poslechly příkaz z mozku a daly se do pohybu. Vyběhl jsem z pavilónu a křičel o pomoc. Naštěstí jsem jen po pár metrech natrefil na údržbáře decentně oděného do modrých montérek, který právě upíjel z placatky rumu a opíral se o vidle. "Pane," řekl jsem, když jsem doběhl k němu. "Pojďte rychle se mnou! Stalo se neštěstí!" Údržbář rychle zandal placatku do kapsy, odhodil vidle a chystal se být nápomocen.

"Jste skutečný hrdina," prohlásil jsem a zamáčkl slzu dojetí. "Jít bojovat se lvem holýma rukama. Bravo!" řekl jsem a uznale poplácal údržbáře po zádech. Jeho výraz zkameněl, ale než stačil cokoliv říct, táhl jsem ho za ruku do pavilónu.

Doběhli jsme k výběhu zrovna ve chvíli, kdy lví údery nabraly na nevídané intenzitě. "No tak, copak nevidíte? Zakročte!" vyzval jsem statečného pana údržbáře. Ten se jen podrbal na hlavě, vyndal opět placatku s rumem a posadil se na židli a řekl: "Chlapče, cožpak tobě rodiče doma nevyprávěli o motýlcích nebo včeličkách a jejich rozmnožování?"

Zavrtěl jsem hlavou a pan údržbář povzdechl. "Tak se posaď a poslouchej," řekl a hned pokračoval. "Představ si louku."

"Myslíte našeho souseda, pana Louku?" zeptal jsem se.

"No," zamyslel se vypravěč. "Vlastně proč ne... Tak tedy máme pana Louku, že? A tento pán má jistě i nějakou paní, že?

"Jůů, vy víte snad úplně všechno," řekl jsem obdivně.

"A pan Louka s paní Loukovou mají jistě i nějakého synka či dceru, nepletu se?"

"Vůbec se nepletete," přisvědčil jsem. "S Pepíkem Loukou chodím čutat merunu."

"Tak," řekl údržbář. "A teď poslouchej..."

V následujících několika okamžicích mi pan údržbář převyprávěl vše, co předcházelo tomu, že dnes mohu chodit čutat s Pepíkem Loukojc do meruny. Během výkladu vypravěč zuřivě šermoval rukama, poulel očima, tu se svíjel na zemi a tu zas poskakoval do vzduchu, pojednou si klekl na všechny čtyři končetiny a hned zase ležel na zádech. Jeho vyprávění zaujalo dokonce i lvy, kteří se seřadili za tlustým sklem a tiše naslouchali výkladu. Nakonec, zcela vyčerpán, se opět posadil na židli a pravil: "Už tedy chápeš, chlapče, jak prcaj motýli?"

"Ano," vydechl jsem. "Nyní je mi vše jasné. Moc vám děkuji!" Objali jsme se, podali si ruce a každý jsme se vydali svou cestou.

Při odchodu ze zoologické jsem přemítal, co mi dnešní návštěva přinesla. V mysli jsem se neustále vracel k zážitku ze lvího výběhu. Tu jsem se rozpomněl, až jsem se musel plácnout do čela! Šmarjá, vždyť mi maminka doma chystá oslavu! Zrychlil jsem do kroku. To by tak štymovalo, abych přišel domů pozdě na oslavu mých devatenáctých narozenin!