Hodina klavíru

Ku podivu pro nás, bývalo v těch časech zvykem i velmi malým žákům říkati studente a vykati jim.

"Nikoliv, zpět! Znovu a lépe. Držte se prosím not a ne svých představ, studente," pravil pan učitel. Stál u okna, díval se ven, ruce držel sepjaté za zády a pohupoval se.

"Opět jste se při hraní zmýlil, studente, tedy pokud jste si náhodou nepoložil zcela jiný part, než který vám byl ku hraní přidělen," učitel se jemně uchichtl nad povedeným šprýmem. Potom přešel ke klavíru.

"Neustále mi zde hrajete cizí tóny, kupříkladu zde má hráti pouze pravá ruka, vy však přidáváte i ruku levou, tak tomu ovšem v partituře není! Nežádá se od vás státi se zde kompozitérem, studente. "

Učitel přistoupil k vyřezávanému stolku, vytáhl šuplík a vzal si z krabičky sušenku. Poté se vrátil k nástroji.

"Nikoliv, zde hrajeme toto: Cé cé, há há, gé, a opět znovu cé cé há há gé, zde pak pauza a znovu cé cé, há há, gé. Nevymýšlejte mi tam zcela cizí noty, studente. Kam bychom přišli, kdyby to tak dělal každý muzikus!

 Opět se jal sledovat z okna dění na ulici, ruce za zády. Po chvíli se nespokojeně otočil.

"Studium hudby, můj milý, jest především disciplína. Proto byl vynalezen notový zápis. Vy jím však, zdá se, hrubě opovrhujete a s jakousi podivnou svéhlavostí vnášíte do něj vlastní pošetilé nápady, což na poli hudebním stane se vaší zkázou. Nejsem spokojen, studente, nejsem..."

A učitel namočil pero do inkoustu a zapsal: student L. v. Beethoven, ku hraní klavírní etuda č. 15, provedení neuspokojivé, nutno vésti k disciplíně a pilnému cvičení.

Potom se podíval na hodiny, není-li již čas odejíti domů.

A vskutku, byl již pro učitele ten nejvyšší čas odejíti domů...