Seděla na klandru . . .

Seděla na klandru . . .

     Seděla na klandru, klátila se do všech světových stran a už zdálky na mě mávala. Jako bychom snad byly kdovíjaké kámošky. Tedy ona si to zřejmě myslela, protože nejenom, že na mě mávala, ale ještě k tomu začala vesele halekat na celou ulici. Olá, olá, už je domáááá. Ani trochu se jí to nerýmovalo, ale evidentně to jí bylo úplně fuk. Důležité pro ni bylo, že už jsem domáááá a zase bude všechno při starém. Ale to se, holčička, šeredně plete! Netuším, kudy se jí zase podařilo dostat se ven z baráku, když jsem přece všechna okna důkladně zavřela a dveře? No, ty samozřejmě taky. Seskočila z klandru a poskakujíc po jedné noze, blížila se nějak umouněná ke mně. Aha, takže komínem. Příště abych snad kvůli ní lezla na střechu a dala na něj tašku, dumala jsem. Příště musíš dát na komín tašku, vyprskla. Hm, jestli ovšem  t y  vůbec dokážeš vylízt na střechu, dodala pochybovačně. Bože, zná mě opravdu dokonale. Ví, jak hrozně se bojím výšek. Aby ne, když se ke mně do baráku nastěhovala . . . Kdy? Jo, to bylo už tak strašně dávno, že si to vážně nepamatuju . . .

     Ne! Teď to dokonce vypadalo, že mě těma umouněnýma rukama obejme.  Nakláněla se ke mně a pořád se nemožně chichotala. Hele, nech toho, kdyby tě někdo viděl, tak by si pomyslel, že jsi blázen a já taky. Jenomže, chachá, nikdo mě nevidí ani neslyší kromě tebe. Jsem jenom tváááá, jen tváááá, zapěla tak falešně, že jsem si musela hned zacpat uši a zařvala: A dost! Cože?, otočil se na mě chlap, co zrovna procházel kolem. Pardon, zrudla jsem až po špičky bot. Zase budu mít kvůli tobě průšvih, cedila jsem už potichu mezi zuby. Jakej průšvih?, zeptalo se to stvoření nevinně. Jakej? Jakej?! Mám ti připomenout, co se stalo naposled? No, můžeš, opáčila drze. Naposled  m ě  pokousal náš kocour, když jsi mi pošeptala, ať, chudáka, odnesu dál od toho cizího kocoura, aby  h o  nepokousal! Mrkla na mě, jako že si vzpomíná. Víš, já už jiná nebudu, já jsem se takhle narodila . . . A znělo to upřímně a zároveň smutně . . . Tak pojď, ty potvoro, otevřela jsem dveře a má empatie vklouzla dovnitř. Jsem jenom tváááá, jen tváááá, zakvílela okamžitě na celý barák. Už jsem si ani nezacpávala uši . . .