Ztraceni v Borohrádském lese

To vydali se takhle tři výtečníci z Pardubic, jednoho pátečního odpoledne, vláčkem motoráčkem navštívit svého kamaráda v Borohrádku. Říká se mu Jája a je to opravdový vzor pro všechny pankáče z Pardubic a okolí. Momentálně slouží jako praktikant na dětském táboře. A aby mu tam nebylo smutno, tak se ho vydali navštívit a rozveselit. Jak už jsem povídal, jsou to tři velice dobří, dlouholetí kamarádi a mají ledacos za sebou. Jmenují se Přemek, Zbyšek a Čeněk. Přemek je menší, zakulacenejší postavy s krátkými vlasy a zrzavými vousy, který neustále vymýšlí různé legrácky. Čeněk je naopak vysoký, hubený, s dlouhými, umaštěnými vlasy, který tyto legrácky velice rád realizuje. No a Zbyšek je spíše sportovní postavy, který je většinou usměrňuje. Ale nejednou se i rád přidá. A proto se toto trio velice dobře doplňuje. Na borohrádském nádraží už na ně čekal Jája v krásném, nablýskaném offroudu, půjčeném od svého otce, který na něho po celou dobu pobytu na táboře velice bedlivě dohlížel. Jak už jsem říkal, Jája byl vzorem pro mnoho pankáčů. Je to takový drobeček. Měří kolem 190-ti cm a váží zhruba 120 kilo. Nosí na sobě džíny natažené na kšandách, na hlavě má husté, kudrnaté vlasy a tvář oholenou vždy jako dětskou prdelku. Takže opravdový drsňák, z kterého čiší hrůza široko, daleko. Po srdečném přivítání se všichni naskládali do auta a vydali se na další nezbytnou zastávku v místní samoobsluze k zakoupení vytříbených pochutin na večer. Tedy hlavně pivo, víno v krabici a když už jsme v těch lesích, tak si dáme něco s jalovcovou příchutí, pronesl Jája a sáhl po borovičce. Po pár minutách dorazili do tábora, který tvořilo asi 15 chatek a hřiště uprostřed. Většinu obyvatelstva tvořily starší děti v rozmezí 10 - 15 let. Hele pěkná blondýnka, prohlásil Přemek a mlsně se zahleděl na nebohou dívčinu. Mazej do chaty, ať nemá tatík připomínky, usměrnil ho Jája. Kluci se rychle zabydleli a obsadili stůl uprostřed chatky. Jája rychle vyskládal pochutiny do ledničky a pustil kazeťák, ze kterého se linuly libé tóny jakési punkové kapely. Po chvilce přišel čas na první přípitek na uvítanou a tak Jája rozdělat borovičku. Tak na zdraví pánové a kopli do sebe prvního panáčka. Protáhlé obličeje, které ze sebe vydáte snad jen, když kousnete do citrónu předznamenali, že to asi nebude příliš vydařený večírek. Fuj, to je hnusný, nic horšího jsem snad v životě nepil, prohlásil Čeněk. To teda, dodal Přemek a Zbyšek zareagoval, strč to zpátky do lednice, to se nedá pít. I přes tento nepovedený úvod večer příjemně ubíhal a kluci si ho chvílemi zpestřovali dolézáním za děvčaty, které se ale raději schovávaly v útrobách svých chatek. Poté, již v pokročilém stadiu opilosti někdo prohlásil, že by Čeňkovi slušelo číro, když má tak dlouhé vlasy. Ten se nenechal dlouze přemlouvat a souhlasil. Jájo, máš tu strojek? Nemám, ale mám tu nůžky. Tak mi je podej, s těma to taky půjde, povídá Přemek a radostně se usmívá. Čeňku uděláme z tebe hotového pankáče. A tak Přemek stříhal a stříhal, k tomu hrála hlasitá hudba, popíjelo se, smálo, halekalo, až se najednou rozrazily dveře. Dovnitř vlétl nasupený Jájův otec. Sakra, co to tady vyvádíte? Už několikrát jsem vás upozorňoval, ať to tady ztišíte a přestanete dělat bugr. Takže buď se zklidníte nebo odsuď poletíte! Práskl dveřmi a odešel. V místnosti zavládlo ticho. Ať si trhne, rozčísl Přemek ticho. Když mu tady nevoníme, tak se sebereme a půjdem pryč! Přesně tak, ať jde do háje, dojdeme na nádraží a počkáme na první ranní vlak, přidali se Čeněk se Zbyškem. A tak se tři výtečníci z Pardubic vydali do temných a hlubokých lesů po tmě hledat vlakové nádraží. Jája jim ještě přibalil borovičku na cestu a se slovy Půjdete po téhle cestě a na rozcestí doleva, se s nimi rozloučil. Jenže lesy jsou tu opravdu temné a hluboké a aby toho nebylo málo, ještě začalo pršet. A tak se proplétali mezi hustými porosty stromů, vysokým kapradím a záludnými, kluzkými ďolíky téměř poslepu. Sakra, kde to rozcestí je? Vždyť říkal, že tam budeme za chvilku a přitom tu už dobrou hodinu šmajdáme a nikde nic, povídá rozčileně Zbyšek. No, asi jsme to přešli, povídá naštvaně Čeněk. A tak se spolu chvíli hádali, kdo co provedl a neprovedl a že namísto bloudění po lesích mohli spát v suchu v chatce. Ticho, držte huby! Přemek oba své kamarády zarazil a upřeně se díval před sebe. Najednou se před nimi vprostřed temných lesů tyčil jakýsi vysoký stožár. Já vylezu nahoru a pokusím se najít cestu. Dobře, souhlasili Čeněk se Zbyškem. A tak tedy Přemek šplhal vzhůru. Po chvilce napětí zvolal. Vidím v dáli světlo! A tak sešplhal opatrně dolů a vydali se tím směrem, odkud to světlo vycházelo. A po pár minutách skutečně uvěřili. Ne, nestála tam perníková chaloupka, jak by možná někoho napadlo. Došli k oplocenému pozemku, na kterém byla velká zahrada a o kus dál malý domek, ve kterém se skutečně slabě svítilo. Na druhém konci pozemku viděli jasně a zřetelně koleje. Hurá, jsme z nejhoršího venku! Jelikož konec oplocení byl v nedohlednu a všude kolem hustý les, rozhodli se, že plot přelezou, přeběhnou přes zahradu a tam se přes plot dostanou ke kolejím, podél kterých dojdou na nejbližší vlakovou stanici. A tak se tedy nepozorovaně prodírali zahradou, když najednou z Čeňka vypadlo, Hele skleník, mrknem dovnitř, třeba tam bude něco dobrého, já mám hrozný hlad a něco bych zobnul. Našli tam papriky a rajčata a to víte, takový prázdný, vypitý žaludek v tu chvíli nepohrdne ničím. Najednou v tom tichu uslyšeli takové rychlé, cupitavé kroky a stín, který se k nim rychle blížil. Ty vole pes! A velkej jak kobyla, zdrháme! Pankáči se dali na zběsilý útěk a pes s naštvaným štěkotem za nimi. Přemek se Zbyškem to stihli přes plot ještě včas, ale Čeněk už takové štěstí neměl. Jak se snažil vyhoupnout přes plot, tak ho tak krvelačná bestie chňapla za nohu jak špekáček. Naštěstí jen za botu. Ještě, že nosím steely, proběhlo v tu chvíli Čeňkovi hlavou. Psisku se nakonec vytrhl, ale ztratil balanc a letěl dozadu po hlavě přes plot a přitom si o pletivo roztrhl nohavice od kalhot. U ostatních to samozřejmě vyvolalo bouři smíchu. Jsi celej, nechybí ti něco? Jo jsem, mizíme, než si nás někdo všimne. A tak se tři výtečníci z Pardubic dali na útěk podél kolejí. Po pár desítkách metrů uviděli nádraží a stál tam vlak. Rychle, ať nám neujede, zvolal Přemek a z lehkého výklusu se rázem stal běh jako o život. Když už ho měli téměř na dosah, vlak se dal náhle do pohybu. Na jejich zoufalé volání, ať zastaví nikdo nereagoval, ale s vypětím všech sil ho stihli doběhnout a naskočit za jízdy. Juchů, máme to za sebou, jedeme domů, zvolal vítězoslavně Zbyšek. Chvíli na to se směrem k nim prodíral vlakem průvodčí. Super a máš ten zpáteční lístek co jsme kupovali? Zeptal se ho Přemek. Zbyšek ztuhl a zalil ho studený pot. Začal prohledávat peněženku, kapsy u kalhot, ale nikde nebyl. Pak si v duchu vzpomněl, jak si na něm v chatce balil cigára. No, asi zůstal u Jáji v chatce, vydechl ze sebe zoufale. No skvělý a peníze na nový máš? Já svý poslední drobný vysypal do té borovičky, řekl Čeněk. Ne, jen pár drobných odpověděl Zbyšek. No já jsem taky švorc, přidal se Přemek. Co teď? Rychle zalezem na hajzl, zamkneme a třeba si nás nevšimne. A když jo, tak aspoň zkusíme dojet, co nejdál to půjde, napadlo Čeňka. A tak se v záchvatu paniky zamkli na záchodě. Pozornosti průvodčího samozřejmě neunikli. Skrz dveře slyšeli. Kontrola jizdenek! Tak a co teď? Když zůstali ticho, průvodčí se ozval znovu a zkusil vzít za kliku. No tak, já vím, že tam jste, otevřete! Tři výtečníci z Pardubic na sebe házeli zoufalé pohledy, zračící, že nevědí, co budou dělat. V tom ve dveřích zarachtal klíč a průvodčí se začal dobývat dovnitř. Zbyšek se s ním chvíli zkoušel přetahovat za kliku, ale poté usoudil, že to nemá smysl a vpustil průvodčího dovnitř. Můžete mi vysvětlit, co to tady provádíte? No víte, stala se nám taková věc...zkoušel Přemek klidným hlasem vysvětlit jejich situaci. Mě ale nezajímá, co se vám přihodilo. Jízdenku, máte?!! Zeptal se průvodčí a přísným pohledem sjel tyto tři podezřele vyhlížející výrostky. Nemáme, ale...zkoušel znovu Přemek vysvětlit zoufalou situaci průvodčímu. Ale toho to evidentně nezajímalo. Bylo brzy ráno a neměl nejmenší chuť se o něčem dohadovat s takovými, pochybnými existencemi. Na příští zastávce si vystoupíte nebo na vás zavolám policajty! Jo, to už jsme dneska někde slyšeli, procedil Zbyšek skrz zuby. Ale při pohledu na jedovatý výraz průvodčího už raději nic nedodával. A tak nebohé tři výtečníky z Pardubic nechal vysadit na opuštěné zastávce mezi poli. Už se rozednívalo a tak bylo vidět, jakou spoušť na nich toto noční dobrodružství zanechalo. Byli utahaní, nevyspalí, promočení, otrhaní a bez peněz. Přemek se tak zadíval na Čeňka, jeho čerstvé číro a roztrhané kalhoty a se smíchem mu povídá No ty teda vypadáš. Ten si akorát cvakl borovičky a řekl suše hmmmm. Pak se rozesmáli všichni nad svou situací. Mohli bychom zkusit třeba vysockovat nějaké drobné, když už vypadáme jako bezdomovci. A od koho? Je sobota ráno a tady neprojde ani noha. Když už to s nimi vypadalo kriticky, začal náhle Zbyškovi zvonit telefon. Zvedl to a na druhém konci se ozval hlas dorůžova vyspalého Jáji. Tak co holky, už jste doma? Zbyšek mu otráveným hlasem vylíči, v jaké jsou situaci. A tak tedy nakonec Jája sedl do auta, dojel pro ně a odvezl je domů. Díky Jájo, to se nám ten výlet za tebou opravdu vydařil, utrousil ironicky na rozloučenou Čeněk a chůzi i vzhledem připomínající zombíky z hororu se všichni tři vydali ke svým domovům. Tito tři výtečníci z Pardubic spolu zažili ještě mnohá dobrodružství, ale to zas třeba někdy příště. Dobrou noc.