Dracula - konec legendy

Na hradě Vlada Draculy, obecně zvaného Napichovač, dávno odzvonilo radovánkám. Pryč jsou doby krvavých hostin, upířích bálů a šíleného chechtotu na cimbuří za mrtvolného svitu měsíce. Po staletích hýření se dostavil úpadek. Hrad chátrá, komnaty opřádají pavučiny a po rozvalinách se prohánějí netopýři. Snad i Dracula se odstěhoval… Neodstěhoval. On jediný zůstal. Po nocích bloumá ztichlými chodbami a přemítá o starých dobrých časech, kdy sál modrou krev vznešené londýnské smetánky.
Bram Stoker si ani příliš nevymýšlel. Popsal Draculovy příběhy naturalisticky a věrně, ovšem jednu věc přece jen vynechal – skutečný osud neblahého hraběte. Sám totiž dobře nevěděl, co se dělo dál, když onoho památného listopadového odpoledne zmizela slavná skupina upírobijců kdesi v horách. Chtěl svým čtenářům dopřát happyend, a tak šetrně zamlčel, že již nikdy více nespatřil statečného Jonathana a jeho oddanou Mínu. Jediný přeživší svědek, bigotní lékař Van Helsing, nemohl podat žádné informace, neboť se do vlasti navrátil poněkud pošramocen na duchu.
Sotvaže Dracula jednu pohromu zlikvidoval, číhala na něj nová, nebezpečnější: masový rozvoj turistiky. Ubohý upír s pláčem vzpomíná na ty doby, kdy se lidská noha třásla vkročit do syrých zdí hrůzného hradu. Zvědaví turisté dnes nedbají varovných legend a odvažují se vniknout i do těchto hrozivých míst. Šumící a povykující houfy senzacechtivých lidiček pronikají hluboko do Transylvánie, a tak je Dracula nucen stáhnout se do ústraní, protože jinak by se nakonec mohl stát vděčným objektem pro selfíčka.
Zářivý sluneční kotouč krvavě rudne a zapadá za temné stromoví. Skučivý vítr rve listí z korun stromů a s ledovými kapkami deště je vrhá ostrými nárazy na polorozbité okenní tabulky, jež při každém náporu drnčivě zasténají. V komíně žalostně skomírá meluzína. Vrata hradu se pozvolna s děsivým skřípotem otvírají…
„Rychle, rychle, račte prosím, další výprava, haló, všichni pohromadě… předešlá výprava nepřekáží! Nezdržujte, prosím, musíme stihnout ještě tuto exkurzi do příjezdu autobusu! Pojďte dále po této chodbě. Pane, vy tam v tom baretu, nedotýkejte se vystavených exponátů! Takže napravo vidíme podobiznu Ruprechta Silného, zakladatele hradu a vítěze nad Osmany v roce…“ mísí se výklad průvodkyně s jednolitým šumotem výpravy britských turistů. V přízemí hradu návštěvníci poslušně vklouzávají do nestvůrných pantoflí a chodbami se dále nese šoupání, pleskání a občasný výtrysk smíchu rozveselených zvědavců. Jako by zapomněli, že vstupují do upířího doupěte po západu slunce.
S posledním slunečním paprskem se nejasně pohnula hromada hlíny v koutě sklepení. Upír se vyhrabal ze svého nenápadného úkrytu, sklepal s pláště prach a vydal se na večerní obchůzku hradem. Prošel kryptou, odsunul dveře a ouha! Do očí mu šlehly oslňující záblesky světla. Chvíli zmateně a nechápavě mžoural, načež se vzpamatoval a bystře uskočil za otevřené křídlo dveří. Kolem něj prohlučel dav směrem ke schodišti do věže.
„Vetřelci, hlupáci, drzouni!“ ulevil si přízrak. „Ani ve vlastním domě nemám chvilku klidu! Je vás jako much!“!
Pak se ale zamyslel a v očích mu zlovolně zasvítilo.
„Jako much, to nakonec může být výhodou. Nikdo si ani nevšimne, jestli se jedna moucha – malá, nenápadná muška ztratí,“ začal spřádat plán.
Hrabě se zahalil do pláště a vmísil se mezi lidičky, kteří se starali hlavně o to, aby v ohromných filcových pantoflích nezakopli a nezřítili se z vyhnilých a prošlapaných schodů točitého schodiště. Bledý dlouhán v smolně černém hábitu neupoutal ničí pozornost, avšak při návratu do osvětlenějších prostor budovy neušel bdělým zrakům korpulentní dámy v růžovém kostýmku typu Chanel.
„No prosím, on se nepřezul!“ zaječela pichlavým falzetem a namířila na Draculu bezchybně nalakovaný ukazovák.
Všechny zraky se rázem otočily k upírovi a utkvěly na jeho nohách. Černý patron bez pantoflí rázem zaujal víc než celý výklad, pel nevšednosti však dodávala epizodce její iniciátorka. Pohoršená dáma znachověla a nevybíravě se pustila do zděšeného provinilce. Upír jen schlíple stál jako zmoklá slepice a v duchu se loučil s vidinou večeře. Rozpačitá průvodkyně se snažila trapnou epizodku překlenout spěšným pobízením k odchodu. Bylo načase, vždyť autobus již hodnou chvíli čekal na nádvoří. V nastalém mumraji při vracení pantoflí do regálů bylo jaksi přehlédnuto, že jedna osoba chybí. Zatímco usoužená kustodka naléhavě popoháněla vlečící se hejno k dopravnímu prostředku, kdesi v hloubi hradu neustávala kárná mise. Karatelka si až po dlouhé půlhodině uvědomila, že je v objektu nadobro zamčena. To už se nevěrný autobus dávno natřásal na státní autostrádě. Následkem zdrcujícího objevu propadla dáma záchvatu klaustrofobie. Zběsilým bušením a jekotem se domáhala propuštění na svobodu. Jenže těžká dubová vrata se jen škodolibě ušklíbala lechtajícím útokům. Proti náporům krvelačných Osmanů se tento boxerský výkon jevil jako nevinné laškování.
Hraběti Draculovi, pozvolna se vzpamatovávajícímu z přestálého úleku, toto nečekané štěstí málem zamotalo hlavu. Vždyť se po nekonečné století musel z nouze živit nechutnou krví přihlouplých lesních savců v této liduprázdné krajině. Jen jediná zatoulaná babka mu před šedesáti lety zpestřila jídelníček, po neduživém mládenci měl brzy zase hlad a notorický alkoholik vyvolal dávivý reflex. Lapená dáma, zdá se, bude mít chutné a výživné krve dostatek i pro opakovaný hodokvas. Ze sladkých představ jej vyrušil náraz. Rozdivočelá ženština se právě řítila chodbou a vletěla Draculovi přímo do náruče. Ocitajíc se v intimní blízkosti muže si ale uvědomila svou ženskou přirozenost, přitiskla se k Draculovi a omluvně špitla:
„Odpusťte mi, pane. Od malička jsem byla vedena k pořádku.“
Pianissimo se začalo měnit v mezzoforte.
„Jsme zde sice nehorázně a neodpustitelně uvězněni, pročež se toto sídlo stává dočasně naším domovem, ale bylo by mi vrcholně nepříjemné, měla-li bych čelit pozdějším stížnostem. Vezměte si tedy, l a s k a v ě, taky jedny pantofle!“ zakončila tirádu vítězným crescendem a s velitelským gestem vnutila upírovi štráfkované pantofle.
Vzdychl a poslušně je obul.
„Zde je tak mile útulno,“ zaševelila zralá kráska pod vlivem blahého tepla linoucího se z krbu v prastarém večeřadle.
Lišák Dracula se rozhodl nevyzpytatelnou oběť ponejprv navnadit.
„Připadám si jako v nějakém historickém filmu,“ zavrněla a natáhla spokojeně buclaté nožky blíž k praskajícím polenům a rozkošnicky se protáhla jako kočka.
Hrabě přisedl blíž a nakousl společenskou konverzaci:
„Dovolte, abych se představil,“ děl s nepatrnými rozpaky. „Mé jméno je … (Přece nemohu říci Dracula!) … Vladimir Dubrovski … h r a b ě Vladimir Dubrovski,“ dodal s patřičnou důstojností v hlase a poočku sledoval, jaký to vzbudí dojem.
„Hrabě…“ špitla dáma okouzleně. „Já jsem Eunice Badgerová, vdova po plukovníku Badgerovi, z Caustonu.“
Hrabě se uklonil, zlehka uchopil její ručku a vtiskl na ni dvorné políbení. Tělem vdovy Badgerové proběhlo silné zachvění. Pocítila něco, co si zakázala již před lety, po smrti drahého plukovníka. Zatoužila, aby ji neznámý pevně objal a ona se mohla nechat unášet na perutích vášně. Zaklonila hlavu a vystavila svůj oblý krček. Jako by na něm už cítila dotek laskajících rtů… Nekousl. Upír se totiž marnotratně rozhodl, že se se svým budoucím eintopfem nejdřív trošku povyrazí. Žil už příliš dlouho sám, a tak mu společnost přišla vhod. Navíc si svou kořistí byl zcela jistý, takže kam spěchat?
„Je tu trochu chladno, že, hodím tam poleno, abyste se snad nenastydla,“ pronesl Dracula.
Tato nečekaná reakce vdovu srazila s nebeských výšin. A jako už to bývá, přihlásila se pozemská realita. Dámě začalo zvučně kručet v žaludku. Zklamaně vzdychla a odevzdaně otevřela kabelu, z níž vyložila na stůl krabici s karbanátky, pečivem a termosku s šípkovým čajem.
„Dáte si se mnou, pane hrabě? Určitě už také máte hlad.“
„Vskutku,“ odvětil hrabě, „ale děkuji, večer nemám ve zvyku jíst … karbanátky.“
„Tak aspoň housku?“
Paní se nevzdávala naděje, ale hrabě byl neoblomný. Pustila se tedy do večeře. Ukusovala malé kousky a každé sousto pečlivě třicetkrát rozžvýkala. Večeře se neúnosně vlekla. Dracula ji mlčky pozoroval a urputně se snažil nevypadat jako hladový upír. Dařilo se mu to čím dál tím míň a navíc si začínal v duchu spílat, že si počínal tak lehkomyslně.
„Proč já ji hned zkraje nezakous?! Proč jsem na ni musel dělat ty cukrbliky, já trouba?! Teď to mám, ty karboše jsou plný cibule, to do rána nevyvane, bába to bude žužlat celou noc a já tak akorát usuším hubu. Už toho mám dost, udělám s ní krátkej proces, zacpu si nos a třeba to půjde.“
Dracula se vztyčil, naklonil se nad hodující dámu a pomaloučku přibližoval ústa k jejímu krku. Panička sebou trhla a z leknutí se dopustila společenského faux pas. Nechutný pach zasáhl hraběte plnou silou. Zkroutil obličej do štítivé grimasy a těžce dosedl zpět na židli. Ubohá paní plukovníková Badgerová prožívala smrtelná muka. Do krve se styděla a slzy měla na krajíčku. Aby zápach nějak zamaskovala, s rozmachem naparfémovala vzduch vanilkovým deodorantem. Upír zavyl. S tímto nepřítelem nedokázal bojovat. Vlezlé molekuly lepkavě sladké vůně zamořily celou místnost a ulpěly i na jeho oběti. Takže cíl, zdající se zprvu snadným a téměř jistým, zmizel v nekonečné dálavě.
Ručička hodin již přeskočila jedenáctou. Uondaná vdova maličko zívla, složila baculaté prstíky křížem na vypelichané kožešině na opěradle stařičkého křesla a za malou chvíli začala spokojeně pochrupovat. Na znamení toho jako by se i vichry utišily a polena v krbu tišeji praskala. Celý kraj se pohroužil do Morfeovy náruče. Jen Dracula bloudil nepokojně hradem – rozhořčen a nemoha snést hanebnou porážku. Ve ztemnělém večeřadle nevydržel ani minutu. Nezbylo mu, než doufat, že vytrvalý odér do rána vyvane.
S novým dnem se první probudili ptáci. Jitřní vánek vmetl cár chladné, lepkavé mlhy rozbitým oknem do večeřadla. Paní Badgerovou, schoulenou u vyhaslého krbu, roztřásla zima. Matně si počala uvědomovat, kde se nachází. Ulekla se, že zůstala na celém hradě úplně sama. Vyskočila z křesla a rozběhla se ke dveřím na chodbu. Draculy se s blednoucím obzorem počal zmocňovat trýznivý pocit, protože se rychle blížil čas odchodu ke spánku. Ale cožpak si může dovolit, aby mu oběť unikla? Zanedlouho se přihrnou turisté a průvodkyně bude ráda, když svou ztracenou ovečku objeví.
„A co takhle ji někam zavřít, skrýt před slídivými zraky?“
Zlomyslně se vtírající myšlenku však upír rázem zavrhl.
„To tak, no zrovna, začne ječet a lidi najdou i mne!“
Upíra se zmocnilo zoufalství. A v tu chvíli zaslechl vyčítavé volání:
„Pane hrabě, kam jste se mi poděl? To se dělá, takhle mě strašit? Kam jste se schoval, já se tady sama bojím! No tak se ozvěte, pane hrabě!“
Vylekaná ženština ječela jak parní siréna. Zlobilo ji, že ji pan hrabě Dubrovski v noci opustil a obávala se, že měl v plánu se po anglicku ztratit. Rozhodně však si nemínila nechat takového štramáka upláchnout. Konečně jej zahlédla. Než stačila cokoli říci, upír byl u ní, sevřel jí nadlidskou silou zápěstí a táhl ji za sebou jako bezvládnou loutku po schodech do krypty. Svítání se kvapem blíží a sil mu už moc nezbývá, a proto jedná rychle. Paní se zpočátku chabě brání, ale jen tak, aby se neřeklo. Ve skutečnosti se jí blahem podlamují nohy. Nebožtík plukovník Badger nebýval žádný pápěrka a uměl ženskou pořádně chňapnout, takže paní Badgerové se Draculův styl docela líbí. Ale slibně vyhlížející milostná avantýra se pojednou změní v čirou hrůzu. Draculovy rysy tuhnou, oči zčernají a ústa se zkřiví do zlého úšklebku. Zdvihne lopatu, aby svou oběť omráčil, a vtom se nad zrůžovělý horizont vyhoupne rozespalé slunce a Dracula se kácí k zemi. Panička kvikne, zvrátí oči v sloup a po přestálé hrůze se poroučí tamtéž.
Časným návštěvníkům památkového objektu se naskytla vskutku nevšední podívaná. Zprvu si dokonce někteří mysleli, že se jedná pouze o voskové figuríny instalované ve sklepení pro zvýšení zážitku z prohlídky. Pak se ale jedna z postav pohnula. Návštěvníci sborem zavřeštěli a upalovali pryč. Na místě zůstal pouze jediný muž, který měl pro strach uděláno, neboť byl zaměstnán v pohřebním ústavu. Nejdříve pomohl paní Badgerové vstát a potom se sklonil i k Draculovi. Měl za to, že jen omdlel, ale jakmile se jej dotkl, pocítil totéž, nač byl zvyklý u svých klientů. Dracula byl studený jak ryba a vypadal přesně tak jako běžný nebožtík. Muž pohlédl tázavě na paní Badgerovou. Ubohá vdova měla v hlavě úplný zmatek. Nechápala, co se stalo, vždyť ještě před chvílí ji hrabě držel za ruku a mluvila s ním. Pokoušela se to vysvětlit všem, kteří se mezitím seběhli okolo, když první úlek pominul. Ale dopadlo to nakonec tak, jak se dalo očekávat. Oba dva hlavní aktéry odvezli do Bukurešti – Draculu na prosekturu a paní Badgerovou na psychiatrii. Tam však paní dlouho nepobyla, natolik zůstala při smyslech, aby si rychle vyžádala pomoc britského zastupitelského úřadu, takže do večera se octla zase na svobodě – a s uctivou omluvou ze strany vedení nemocnice. Nelenila a pustila se do pátrání po hraběti Dubrovském. Naprosto si nechtěla připustit, že by byl mrtvý. Požádala konzula z ambasády o pomoc. Ten si sice pomyslel něco o pomatených babách, ale nedal nic najevo, nasadil formální úsměv a zalistoval v telefonním seznamu. Věděl totiž dobře, že zvěčnělý plukovník Badger požíval druhdy velké úcty zejména pro své válečné zásluhy, a proto si netroufl jeho vdovu odbýt. Z moci úřední obtelefonoval několik policejních stanic. Policejní úředníci chovali naštěstí respekt k diplomatickému pracovníkovi cizí velmoci a ochotně prozradili, kam nebožtíka uložili. Vdova Badgerová měla strach, aby pana hraběte už nezačali pitvat, a tak přiměla chudáka konzula, aby s ní služebním vozem vyrazil na zjištěnou adresu, přestože večer již značně pokročil a konzul měl dávno po pracovní době. Diplomatický pas naštěstí otvíral dveře i v tomto zařízení. Dracula ležel pod plachtou na stole, připravený na ráno. Zřízenec márnice se lhostejně přiklátil k mrtvole, odkryl jí cíp z obličeje, aby ji návštěvníci mohli identifikovat, a strnul. Mrtvola se na něj pobaveně zašklebila a pomalu se začala na pitevním stole zvedat. Konzul si leknutím ucvrkl do kalhot, protože do této chvíle naprosto nevěřil historce, kterou mu paní Badgerová vykládala. Zřízenec márnice vytušil průšvih a vypařil se. Dracula měl už pořádný hlad, a tak se chystal nejdřív někoho ze zbylé dvojice vysát, protože by se jinak slabostí ani neudržel na nohou. Začal se tedy sápat po paní Badgerové, ale jak se natahoval, zamotal se do plachty, sklouzl ze stolu a s pořádným žuchnutím se svalil na zem. Cestou se udeřil o mramorový podstavec stolu a zůstal bezvládně ležet. Konzul se zatím trochu vzpamatoval a zavolal sanitku. Lékař, který měl zrovna noční, byl zkušený muž a vmžiku stanovil diagnózu – chudokrevnost. Než se Dracula stačil zase probrat, proudilo mu v žilách značné množství hodnotné krve anonymních dárců. Paní Badgerová poté, co svěřila pana hraběte do rukou personálu nemocnice, podklesla v kolenou a chystala se opět omdlít. Dobromyslný lékař ji uložil na kanape v inspekčním pokoji a naordinoval jí slabé sedativum. Konzula, který otráveně postával u dveří a pokukoval po hodinách, poslal domů s tím, že úřední formality se vyřeší až ráno. Nad ústavem národního zdraví se rozprostřela noc a všichni, kdo mohli, spali spánkem spravedlivých.
Dracula však byl vzhůru, ale usoudil, že udělá lépe, když zůstane klidně ležet. Navíc se cítil velmi dobře a tak nějak neupírsky. S naprostým klidem se díval na krev v transfúzní nádobě a poprvé po staletích na ni neměl vůbec chuť. Ani jej nezajímal pohled na odhalené krky ostatních pacientů, kde se pod tenkou kůží rýsovaly tepající cévy. Docela se nudil a hlavou mu táhlo celé procesí myšlenek, až z toho začal dřímat. Ze spánku jej probudilo až ranní měření teploty a roznášení snídaně. Jakožto pacient s chudokrevností dostal výživnou dietu, která sice na pohled nevypadala nijak lákavě, ale měl už takový hlad, že se odhodlal a trochu okusil. Nevábná patlanina mu nečekaně zachutnala a pustil se do ní s takovou vervou, že i ostatní pacienti začali nevěřícně zkoumat své podnosy, jestli se náhodou nemocniční strava zázračně neproměnila. Dracula se ládoval, až se při tom kousl do jazyka a ucítil kovovou pachuť krve.
„Fuj!“ zaškaredil se. „Jak jsem tohle mohl tak dlouho jíst?“ podivil se v duchu.
Nechme zatím bývalého upíra baštit a poohlédněme se po jeho statečné zachránkyni. Špitálem se rychle roznesla fantastická historka o obživnutí záhadného nebožtíka a paní Badgerová se stala hrdinkou dne. Proto jí ani nebránili, když se hned zrána dožadovala návštěvy u svého chráněnce. Dracula, dobře najedený a odpočatý, právě uvažoval, co bude dělat, až ho pustí z nemocnice. Pochopil, že vstoupil do nové éry jako obyčejný člověk s běžnými potřebami. Na jednu stranu byl vlastně rád, protože poflakování po zchátralém hradě o hladu měl už dávno dost, ale zároveň si uvědomoval, že na tom teď nebude o mnoho lépe. Stal se vlastně nezaměstnaným bezdomovcem bez nároku na penzi. Do těchto rozporuplných úvah vstoupila paní Badgerová – rozlámaná po noci strávené na tvrdém kanapi a poněkud zvadlá. Ale jak zahlédla Draculu, pookřála a zcela odhodila příslovečnou anglickou rezervovanost. Zrůžovělý a viditelně omládlý ex-upír v nemocničním „andělíčku“ v ní vyvolal prudkou vlnu mateřského citu. Sevřela jej v náručí, div že neporazila stojan od infuze. Jak se tento roztomilý mladík lišil od starého hubeňoura, kterého včera vyrvala z pařátů patologovi! Dosud na něj myslela jako na muže, který by mohl zaplnit prázdnotu v jejím srdci po zesnulém plukovníkovi, ale nyní převládly pocity, které dosud nikdy nezažila. Osud jí nedopřál dítek, a tak v Draculovi spatřila vytouženého syna. Cele se oddala této představě a když viděla zájem i na druhé straně, neváhala ani minutu. A tak se hrabě Vlad Dracula, obecně zvaný Napichovač, lítý nepřítel tureckých nájezdníků, obávaný upír a pohroma viktoriánského Londýna, stal úředně Vladimirem Dubrovski-Badgerem, adoptivním synem britské občanky Eunice Badgerové, vdovy po plukovníku Badgerovi, nositeli Viktoriina kříže, z Caustonu.