Špion Balabán

Špion Balabán
Na nádraží v Catánii stojí vlak z lehátkových vozů. Sicílie. Hned za soupravou vozů ČSD se rozprostírá moře. Bohužel není pobřeží opatřeno plážemi, ale nevábně vyhlížejícími kameny. Na kamenech posedávají čeští turisté a máčejí si nohy. Je květen 1969. V každém okně lehátkového vozu je vylepen papírový praporek. Po celou dobu jízdy na vlak mávají lidé. Na každém nádraží staniční rozhlas zdraví hrdinný lid Československa. Turisté s devizovým příslibem se máčejí v moři, ačkoliv všude jsou rozmístěny tabulky s piktogramem zakazujícím koupání. Přítomní karabiniéři shovívavě pohlížejí na to hemžení. Tu a tam některý zvedne zaťatou pěst. Drožkaři před nádražní budovou lákají k výletu na sopku Etnu. Zbytečně. Vojtěch Balabán s manželkou Julií mají na den pět západoněmeckých marek a jeden pomeranč!
Na rázovitém náměstí před kavárnou sedí u bílého stolku pod slunečníkem čtyři lidé. Manželé Říhovi z Prahy a manželé Balabánovi z moravské vísky užívají siestu. Těch pět marek stačilo jen na dva šálky kávy a dvakrát dvě deci červeného vína.
Najednou se skřípěním brzd zastaví před kavárnou otevřený vůz se zlatou mládeží. Podobné výjevy bylo možno pozorovat v četných filmech západní provenience. Z vozu vybíhají mladí lidé, obklopují české turisty a zvou je do auta.
,,Vojto, to je sicilská mafie. Co když nás unesou a budou žádat výkupné. Viděla jsem to ve filmu,“reaguje paní Julie.
,,Co by si prosím tě na nás vzali , musí poznat že jsme chudí příbuzní zpoza železné opony!“ oponuje Vojtěch.
,,Nikam nepojedeme a šmytec!“ uzavírá rozhovor manželka Julie.
Manželé Říhovi jsou jiného názoru. Za chvíli je odváží americký bourák do neznáma. Do večera je daleko. Jeden pomeranč je slabou náplastí na pocit bezpečí. Sicilská mafie ostrouhala mrkvičku!
Večer je vlak připraven k odjezdu. Chybí jen manželé Říhovi. Manželka Julie se samolibě usmívá. Z očí jí září pocit zadostiučinění a v mysli hladí nevyřčená věta.,,Měla jsem pravdu, ti ofrknutí čecháčci se stali obětí své chamtivosti!“
Najednou zaskřípou brzdy. Z auta se doslova vyvalí manželé Říhovi s rukama plnýma balíčků. Ty pak zavazejí v kupé po celou zpáteční cestu. Celé odpoledne byli hosty na soukromé pláži v jedné bohaté rodině. Paní Říhová dostala na památku od hostitelky zlatý prsten, kterým neopomene mávat zuřící paní Balabánové stále před očima. A tak Jůlinka Balabánová z moravské vísky, stala se obětí oficiální propagandy. Prozuřila se celou zpáteční cestou a za hlavního viníka byl označen nebohý manžel Vojtěch Balabán. Jak jinak!

Ve Vídni provádějí turisté zvláštní úkony na poštách. Posílají si domů prázdné obálky! Vojta užije malé lsti. Vypůjčeným fotoaparátem pořizuje snímky manželky Julie na různých místech metropole na Dunaji. Vzniká seriál Mamka a…V domácích albech pak bude možno uvidět mamku a Prátr, mamku a sochu Marie Terezie, mamku a chrám Svatého Štěpána. Lstivý manžel také postaví mamku před obchod pana Wilhelma Pohla, Mariahilfer strase 12. Je to obchod s plastikovými modely. Vojta je zuřivý kitař a s obchodem pana Pohla má své plány.

Doma pak uchopí prázdnou obálku, která dorazila z ciziny. Na papír napíše strojem špatnou češtinou.
Vážený příteli, zvu ho do svůj domov, tak jak jsem si domluvili. Považujte tento pozvání za oficiální. Váš pobyt pochopitelně hradím.
S úctou Wilhelm Pohl, Mariahiufer strase 12
Policajti ve Vyškově točí pozváním na všechny strany, nakonec však dávají Vojtovi výjezdní doložku. Pak už je to jen hračka.
V pokladně ČSAD v Brně zakupuje modelář zpáteční jízdenku za české koruny. Je to láce. Prvním ranním vlakem odjíždí z domu s velkou taškou. Směr Vídeň! Na nákup letadýlek vyčlenil všechny ulité nemanželské prachy. Vsunul je do kapsy od trenýrek. Doma ženě oznámil, že odjíždí na sjezd Druhého spojovacího praporu do Slaného. Manželka jej vybavila pyžamem a kartáčkem na zuby. Přidala i malé kapesné. Vojta má doma tolik krabic s letadýlky, že přírůstek dalších nemůže být nápadný.
Vojta nevládne německým jazykem. Pro všechny případy trhá v Brně jízdní řád autobusu Brno- Vídeň. Kdyby se ve Vídni zatoulal, jízdní řád poslouží. Utrženou stránku pečlivě ukládá do náprsní kapsy.
Ve Vídni chodí zásadně pěšky. Nejlevnější jízdenka stojí pět šilinků a za to je malá stavebnice!
Panu Pohlovi v jeho obchodě ukazuje vyčuránek fotografii ze seriálu mamka a… Starý pán je potěšen, že fotograf zařadil právě jeho živnost mezi pamětihodnosti města. Přidává zdarma krabici s bombardérem B 17. Srdečně se loučí . Koruny rozměněné v nevýhodném kurzu zcela utratil. Zůstalo jen pár šilinků na limonádu. A opět pěšky na autobusové nádraží. Neznalost němčiny, žádná křeč. Vojtěch si na svetr připíná spínacím špendlíkem autobusový jízdní řád. Předstírá, že je hluchoněmý! Dobří lidé si jej předávají jako štafetu míru a přátelství. Poslední samaritán jej přivádí až ke dveřím autobusu. Děkuje jen vděčným pohledem.
Autobus je přeplněn. Bere jej jen na stehe plac. Pochopil, že bude celou dobu, až do Brna stát. Kupodivu je na stání odkázáno dvacet dalších cestujících. Nestojí nikdo. Rakušané přistavili další autobus. O půlnoci přistává dobrodruh s nákupní kabelou plnou letadýlek, na autobusovém nádraží před Grandem.
V září 1969 budí tato samozřejmá cesta do ciziny přinejmenším podiv. U moci je už Gustáv Husák, šrouby se utahují.
Doma vypráví Vojtěch zážitky se setkání s kamarády po šesti letech. Všichni nějak ztloustli a zpohodlněli. Honza Černohubý, tehdejší lodník říční plavby je už prý kapitánem a Honza Krones vyměřuje důlní chodby v Mongolsku.
,, Moc se nevykecávej, lhát se musí přiměřeně,“ říká si Vojta a tím je cesta do nepřátelské ciziny vyřízena.

Po čase si zavolá bokem dobrodruha Vojtěcha Balabána maminka Štefinka. Zná syna nejlépe ze všech. Ohlédne se a zabouchne za sebou dveře.
,, Kdes býl! Kápni božskou. Mně neoblafneš!“ spustí žena z lidu na překvapeného syna.
Jako předmět doličný třímá maminka jízdenku Brno-Vídeň a utržený kus jízdního řádu. Jízdenka je opatřena datumovým razítkem. Svědci obžaloby vypadli z kapsy od košile při praní. Maminka si také tajně ověřila údaje v synově cestovním pasu!

,,Byl jsem ve Vídni!“ bez obalu se přiznává usvědčený syn.
,,Byl jsem tam jako vyslanec Klubu přátel Jaroslava Foglara s jistým posláním. Na víc se mne maminko raději neptej!“
Mamince Štefince, ženě z lidu se rozšířili úžasem panenky.
,,Prosím tě buď rozumné, máš malý děcko a žena je učitelka. Buď rozumné!“

A tak byla vyřešena i tato záležitost. Mamince nikdo do konce jejího života nevymluvil, že její syn Vojta Balabán, byl v jisté době špionem!