Tříletý karbaník

*

 Člověk za svůj život pronese deset až stopadesát milionů slov. Ovšem než se propracuje k těm prvním, takovým, aby jim rozuměla alespoň máma, to taky chvilku trvá. Na cestě k slovům se pak malým lidem povede - s hlediska dospělých a již běžně mluvících - vytvořit pozoruhodné kreace, neřku-li kreatury. Tak se lze dozvědět, že: "olouci dělají vleků "(holoubci dělají vrkú),  že každý velký silniční stroj je "gadu" (rozuměj: bagr), "haf dělá haf!" (to snad není třeba překládat) a mnoha jiných, neméně závažných skutečností a dějů...

Jak človíček dospívá a rozšiřuje slovní zásobu odpoví vám třeba na pokus o zaujetí: Sakra, to je velký černý pes! slovy: Maminko, nežikej sakva, pejsek honej! - nebo při mém pokusu pobavit (tentokrát již vnuka) se babička dozví, že "děda blbosti dělá"! Naše malá vnučka se postaví s nakročenou nožičkou, ručky lehce sevřeny v pěst, očička upřená do dálky (má však před sebou jen pětimetrový koberec), pronese slova "pi ... po ... TĚ" !  a  její ještě nepříliš rovné cupáčky vyrazí několik krůčků po koberci - no jistě: to tajemné zaklinadlo pi - po - tě je dětské podání startérových povelů: připravit! pozor! teď!

To je ovšem trochu abstraktní oblast, tato naše kouzelná dvacetiměsíční vnučka (vnučka může být starší i mladší, ale vždy bývá kouzelná) je ryzí materialistka: má přehled, ve které skřínce jsou uloženy oplatky, sušenky, čokolády, křupky a smažené brambůrky, přehled na svých dvacet měsíců velice soustavný. Postaví se pod skříňku, která je nad její výškové možnosti a deklamuje:  "mámo, posim, sůšu!  Sůša - to je všechno, co jsem předtím vyjmenoval. Zbožňuje zmrzlinu a skoro vždy trvá na tom, že si ji sama koupí. Objednávka vypadá asi takto: "plosim kopecek zlutý (vanilková) a kopecek fialový" (černorybízová, pozor! ví, co je fialová!) "… a moje  maminka chce kopecek zlutý s kůněm!" (s vaječným koňakem)...

Moje máma asi měla zimní náušnice, neboť moje - tehdy malá - neteřička zastávala názor, že "babička nosí náušničky, aby ji nezábly ušáčky". To zejména, když jde v prosinci "do koupidla"  koupit "škabety a tunďáky".  Snad jen ještě jednu historčičku o mojí tehdy šestileté neteři, která se udála v rovině nejen slovesné. Přišla jednou do obýváku, kde se obvykle naše rodina schází jednak ke stolování, jednak vždy, když se sejdeme ve větším počtu (neb se jinam nevejdeme). Naše švitorka nepřišla – při-tan-či-la – no: jak asi vypadá tanec šestileté slečny v mámině kombiné až na zem (asi plesové šaty?), lodičkách, do nichž by se jí tlapky vešly obě dvě, navrch ozdobena (opět máminým) svatebním kloboučkem, v ruce zrcadlo. Udělá obličej - vytáhne vysoko obočí (jako dáma z vyšší společnosti) a pronese ke mně, oběma mým bratrům a k našemu tátovi: "Pánové, velice mne mrzí, jestli jsem nenaplnila vaše očekávání!"

Kde ta holka tuhle větu sebrala.... No, to je jedno, ale všechna čest! sama sobě scénáristkou, režisérkou, garderobierkou, choreografkou, nápovědou a vším ostatním, zejména herečkou. Jen mezi námi: nakonec – dnes už bezmála čtyřicetiletá – je grafička, malířka a ilustrátorka mých knih….   

Ono těch vzpomínek je víc, ale toto je opravdu jen kratičká vzpomínka a nikoli seznam. Protože všecko má mít logický konec, tak prozradím na mého tátu: když jak tříletý vytahoval zeleninu z polévky komentoval to slovy: "Pepí piďul nepapá!" Piďul si přeložte jako cibuli, platilo to ale i pro mrkev a celer. 

Teď vypadám já jako jediný, kdo nic nepronesl takového, aby to stálo za pár řádek. Já jsem z těch, kteří si to vynahrazují později. V útlém mládí nic moc, ale jako tříletý jsem už výborně počítal: "jedna, či, štyži, pe, ošum..."

Tedy celkem jednadvacet - už tenkrát!