Liška Eliška

*

Jak ten čas letí! Nedávno jsem napsal, že máme fungl novou vnučku a hle: už jí nedávno byly čtyři roky!  Bydlí s rodiči v sousedním městě a tak ji vídáme - ve srovnání s vnukem - velmi často. Například v pátek v podvečer... Nejdřív se ozval telefon.

Syn. S předstíranou nesmělostí a nejistotou se zeptal, co máme na práci. Jako že když nic moc důležitého, tak že by u nás mohli - jako on se snachou - odložit obě děvčátka (Eliška má o šest let starší sestru). Odmítněte takovou nesmělou prosbu! Samozřejmě, že jsme souhlasili; nakonec to bylo jen na dvě hodiny - tak proč ne? Za dvacet minut - no, možná za dvacet pět - se ozval zvonek u dveří. Můj obligátní vtip "kdo to tluče na má vrata?" zůstal - jako obvykle - bez odpovědi. Zato jsem dostal od obou našich holek jeden líbanec a "nazdar, dědečku"! a to já mám velice rád. Starší Marika, v rodině zvaná Majda, či Majdalena, ihned spěchala k počitači, zahrát si jednu ze svých oblíbených her, Grand Prix - závody motorek. Mladší z holek - hlavní protagonistka této povídky - Eliška, zase mou ženu, pardon! vlastně babičku! užadonila, že půjdou na kolotoč... a potom na zmrzku, viď, babi? Jak slyšela starší o zmrzlině, zastříhala ušima a užuž se chtěla taky zúčastnit. Nakonec ale pro malou přitažlivost kolotoče (kupodivu!) zvítězily rychlé stroje brázdící asfalt a občas i trávu na monitoru počítače.            

Eliška tedy sama, vlastně s babičkou, ale bez sestry, vyrazila do ulic. Pak znám část příběhu jen z vyprávění:  Představ si, povídá mi "babi"… přišly jsme ke kolotočům a houpačkám, které už byly zakryty plachtou. Uprosily jsme paní, která se právě chystala adjustovat poslední houpačku, aby se nad námi slitovala (jdeme sem přes celé město!). Eliška, neboli Elinka, či Lízinka, případně pucárek - toť dědečkovo oblíbené oslovení - asi udělala hodně zklamanou grimasu, takže nakonec houpačka zůstala ještě deset minut odkryta a paní se věnovala jiným zařízením.

Z houpaček se naše pucarka rozběhla k cukrárně. Lomcovala klikou zavřených dveří a když pochopila, že ani takové rasantní počínání nic na uzavření cukrárny nezmění, udělala opět ten zklamaný obličej: pokleslé ústní koutky a oči truchlící vdovy. Musela jsem se zasmát, což Elišku asi dorazilo a taktak, že nespustila... Povídám: pojď, koupím ti ve večerce Nanuka!

Okamžitě chmury tytam, úsměv sluníčkový a velké těšení a už mne táhla za ruku k večerce. Z mrazícího boxu vytáhla dvě tyčinky ALGIDA. Povídám: na co dvě? No přece, Elina na to, taky pro Mariku! Nelze popsat to er ještě značně nedokonalé, které tomu dodává jistou humornost a samozřejmě gestikulace. Herečka jedna vyčůraná! Jen jsme poodešly dvacettřicet kroků, povídá ten malý vykuk: tyhle Nanuky Marika nerada! Tak pročs' jí ho kupovala? opáčila "babi". Odpověděla beze slov - potutelný úsměv prozradil, že to měla promyšlené.

Přišly domů, Lízina sebrala  Algidosního Nanuka a běžela za starší sestrou: hele, co jsme ti koupily! Majda zklamaně odtušila: tyhle nemám ráda... Elinka zazářila: já jsem to babičce říkala… a babi jen broukla: to je pravda... a jen tak pro sebe… ale kdy... a vykuk honem za babčou: babi, Marika ho nechce.

Mé Jarce už  bylo dávno jasné, oč zde kráčí, ale nechala ji to dohrát. Však ona ji Majda občas taky ožulí...