Má pocta pro p.Šimka a Grossmana

Jak jsem se učil řídit


Pryč jsou doby kdy lidé při záchvěvu cestovatelské horečky či nutnému leč nepopulárnímu přesunu do zaměstnání zapřáhly koně či vola a vyrazili na cestu se svázaným uzlíčkem přes rameno. Či v mém případe sedly na bicykl vlastní výroby stvořený ze špatně zamčených kol a mopedů v okolí mého domova a vyjeli vstříc dobrodružné cestě z nejistým cílem. Nu proč si to nepřiznat byly tu i tací co byly nuceni cestovat potupně hromadnou dopravou či pěšmo.

Ale to bylo … Doba se změnila a dnes se zalíbením sleduji jak lidé kolem mě putují v rychlých automobilech se smíchem na tváři u mě zatroubí , abych se lekl a k jejich pobavení padl do příkopu nebo strouhy či ještě lépe pokračoval v jízdě směrem do zavřených vrat čí šípkových keřů . Po jednom dalším z nesčetných brodění strouhou a vřesy jsem se rozhodl že i já se stanu řidičem a i já budu ten co v teple a suchu cestuje a z pohodlí pohodlného sedadla se „prostošlapím lidem směje“ …

V ten den kdy jsem si přišel pro řidičsky průkaz se asi něco pokazilo . Paní za přepážkou se na mě dívala jak na lumpa a nedokázala pochopit že po ni chci „vodičský motorový list“ aniž by jsem prošel příslušnou zkouškou autoškoly. Po delší anabázi mého nepochopení a k mé nelibosti jsem byl nucen se zapsat do místních autoškolových kurzů vedených bývalým podpraporčíkem Kotlíkem který i v pokročilém důchodovým věku dle jeho slov „dokázal řídit vše co mělo alespoň jedno kolo“. A opravdu , tento čiperný důchodce pro kterého byl typický kolíbavý krok , doutník a dlouhý tmavý pracovní plášť ve vás vyvolával pocit že tento světem protřelí mazák naučí řídit i sebe větší dřevo.

Teorií nás pan Kotlík moc nezatěžoval. Zastával názor že automobil je velký a těžký a že alespoň trochu rozumný člověk se mu pudem sebezáchovy sám rád vyhne. Po prvním ohmatání vozu, kde jsem se naučil co je to spojka , plyn a brzda. Jsem byl instruktorem požádán abych vyjel ze dvora. Musím říct že to nebylo tak jednoduché jak se zdálo. Hlavně mě neustále vadilo že náš automobil má nějakou chybu nebo jde o levný model , protože dle počtu pedálu na podlaze mě neustále chyběla ještě jedna noha. Po několika přískocích a boulích na hlavě o čelní sklo , jsem však i já tento nedostatek překonal.

Po výjezdu ze dvora ubíhala cesta celkem plynule a nebýt několika chodníků moc blízko krajnici vozovky , přes které automobil směšně přeskakoval a zvláštně se vlnil by kolem jdoucí ani nepoznal že jede autoškola. Pravda , jedna žena se snažila přerušit mou plynulou jízdu vstupem do vozovky. Ale nevěřili by jste jak můžou být postarší shrbené dámy obtěžkané nákupníma taškama rychlé a mrštné. Po zmáčknutí klaksonu postarší dáma čile odhodila nákupy a zmizela skokem dalekým kdesi za svodidlem. Tento nový trik s klaksonem sem si natolik oblíbil až jsem zapomněl že pevné předměty se sami neuhnou. Naneštěstí mě to připomněl sám automobil. Po přeskoku několika dalších pangejtů se štěstí unavilo a při lehkém zavadění zpětným zrcátkem u výjezdu s tunelu mě kdesi za skřípění plechů opustilo pravé zrcátko. Nemínil jsem se takovou prkotinou zatěžovat. Přeci jen je to věc co člověka akorát mate. A sic je pěkné vidět co se kdesi za námi děje. Ale , je třebas si uvědomit že je třeba žít okamžikem a ne tím co už bylo. Pan Kotlík se nezmohl na slova odporu , sice něco namítal a snažil se mě neustále u volantu korigovat. Ale , díky neustálému houpaní a poskakování se mu to moc nedařilo.
Konečně jsme vyjeli z obce. Pan Kotlík si otřel zpocené čelo hadrem a se sebezapřením začal s výukou. Občas se záludně dotázal co to bylo za značku kterou jsme právě minuli , většinou z mé strany následovalo pokrčením ramen načež jsem vyfasoval hadr a značku jsem musel otřít , abych si ji prý dobře pamatoval.

Po několika dalších hodinách a po té co jsem vyleštil většinu značek v našem okrese se pan Kotlík vcelkem uklidnil. Spokojen že výuka umýváním , oprašováním a leštěním značek všech druhů postávající u silnice přináší kýžené výsledky , zvláště když jsem některé omýval již podruhé či potřetí . Po této očistné anabázy se pan Kotlík dostatečně vzpamatoval z předchozích šoků ba co více , dokonce si zapálil v automobilu s potěchou doutník. Toto gesto sem kvitoval hlavně proto , protože díky plným ústům na mě nemohl neustále něco pokřikovat a i díky hustému kouři v autě nebylo ven moc vidět. Po vykouření doutníku během několika dalších kilometrů v autě instruktor zřejmě vysílením z předchozích zážitků vcelku pokojně usnul. Jelikož jsem slušně vychován , tak sem ho nemínil budit. Sám to nemám rád a tak jsem tedy bez jakýchkoliv instrukcí pokračoval dál v cestě. Cesta příjemně ubíhala leč se krapet nepříjemně z úžila a i povrch cesty byl občas vhodnější pro pásové vozidlo či loď než pro osobní automobil. Nicméně to mě neodradilo , znám přeci jen české silnice a jejich stav , tak sem si pomyslel že se na opravu dostane pravděpodobně v příští pětiletce , nebo příští pětiletce. Celkově jsem si užíval volnost pohybu a hřálo mě u srdce důvěra jenž ve mně pan Kotlík vložil. Postupem času na mě od silnice občas někdo mával či s auta jedoucího rychle za mnou či vedle mě gesty přál šťastnou cestu. Nepřekvapilo mě to Češi jsou vskutku dobrosrdečný národ pomyslel sem si v duchu a pokračoval v cestě. Proto mě celkem dost překvapilo že jsem po delších několika stech metrech byl přece jen okolnostmi donucen zastavit , další ostnatý drát a zaparkovaný tank by jsem již s těží přetlačil a i automobil vydával po přejetí několika posledních zátarasů podivný zvuk, podobajíc se šrotovníku v posledním tažení . Po posledním nárazu se probudil i vyděšený pan Kotlík. Celý sinavý a vyděšený koukajíc do reflektorů strážní věže před plně nastoupenou 13 tou pohraniční brigádu Rozvadov se nezmohl ani na slovo.

„Je to špatný překážej v cestě“ jsem ještě stačil vyděšenému instruktorovi sdělit než mě začal škrtit a tlouci příručním autoatlasem po hlavě.

Po nějakém čase kdy jsem byl navrácen zpět do rodné hroudy a i pan Kotlík přesvědčil vojenské úřady že nešlo o pokus o emigraci vojenského vysloužilce za použití šikovné zástěrky bojového vozu autoškoly ani o vojenský puč či provokaci imperialistů bylo mi dovoleno autoškolu završit.

Musím se přiznat že tentokrát to již nešlo tak hladce jako posledně. Bylo to zřejmě stresem ze závěrečné zkoušky a i tím že poslední týden u mě denně zvonil již s psychiatrie propuštěný pan Kotlík. Šikující místní obyvatele a ostatní účastníky kurzu a osnoval plány na mé veřejné upálení.
V den zkoušky jsem pociťoval obrovskou nervozitu. Místní komisař jež bázlivě usedal do vozu a z neobyčejnou pečlivostí si upínal bezpečnostní pás se víceméně snažil uchránit sebe a poslední automobil autoškoly. A asi proto jeho nároky nebyly veliké. Popojel jsem po dvoře , zacouval do garáže skrze zavřená vrata , přejel pár kuželů a když jsem efektivně zaparkoval do výlohy podnikového bufetu a při té příležitosti urazil požární hydrant už asi nikoho nepřekvapí že vyděšený zkušební komisař prchl neznámo kam ……



...A já vlastně do dnes netuším zda jsem uspěl nebo ne.