Proutkař

Proutkař

Pavel, proslavený řidič posledního jezdícího Sentinelu v Praze, se mezi námi od té doby co Vláďa Zemek vdovec a kantor na penzi skončil na psychiatrii, necítil dobře. Dával si za vinu, že všechno způsobil jeho nápad mít na chatě vlastní studnu. Když definitivně skončila éra parních náklaďáků, bohatýrských Sentinelů, tak s tím posledním zajel na parkoviště v garážích na Palmovce v Libni. Jezdit ale nepřestal. Překvapivě pak nastoupil jako řidič u významného projektového ústavu, kde začal jezdit s Tatrou 600, pověstným Tatraplánem. Rozdíl v řízení těchto aut byl na začátku pro Pavla velmi náročný. Podle toho také vypadala jeho první jízda z Revoluční ulice letenským tunelem do Dejvic, kterou celou projel na zařazenou jedničku. Za jeho kouřící Tatrou se vytvořila kolona a zácpa, kterou se podařilo uvolnit až pozdě večer.

Jak k události se Zemkem došlo. Pavel si přes varování pronajal pěkný pozemek v Masečíně u Štěchovic, ovšem v nevhodném místě, kde byla nouze o vodu. Sousedi užívali vynalézavě jen dešťovku. S pozemkem byl nadšený. Jedinečný výhled směrem Na Hradišťko, Brunšov a trempské osady v údolí Kocáby, romantické, malebné údolí potůčku Královka, s panoramatickými pohledy do údolí Kocáby. Zajímavé scenérie na sjezdu z Masečína do Štěchovic, to všechno hovořilo pro ideální místo na odpočinek a chataření.

Na druhou stranu zase dosti smutně bědoval, že to asi vzdá, protože opravdu v místě voda není – sousedi říkali, že zde vodu hledalo několik odborníků a firem a nic. Spoléhali na příslib Národního výboru, že zde v budoucnu bude zaveden vodovodní řad s napojením na Štěchovice.

V malé nerudovské hospůdce, po osmém pivu a jedné Myslivecké vystoupil fanfarónsky Vláďa Zemek, bodrý důchodce, bezdětný vdovec, a prohlásil, že voda se dá najít všude a že Pavlovi vodu najde.

         „Pavle, vsaď se, že ti tam vodu najdu. Voda je všude, jen ji musíš cejtit. Je to jako revma, projíždí ti to kolenem až do kyčle a zpátky. Kór, když je před bouřkou.“

     Jeho holedbání bylo sice posíleno pivem a Mysliveckou, ale znělo tak věrohodně, že jsme ho začali obdivovat a povzbuzovat.

         „Četl jsem někde, že už Mojžíš praštil holí dvakrát do skály a vody bylo dost i pro dobytek,“ důležitě podotkl pan Čtvrtník, trafikant z Mostecké, v mládí ministrant v kostele svatého Mikuláše. Držel při tom v ruce půllitr a mával s ním jako při pozdvihování na mši.

         „No jó, Mojžíš, ten dělal zázraky, ale já budu pracovat s proutkem. Tedy, aby bylo jasno, se speciálním proutkem,“ utvrzoval se Zemek ve svém odhodlání.

         „Já bych řekl, že když vy někde vodu najdete,“ připojil se k rozhovoru pan Váša, „tak se stane obrovský zázrak a budeme vás uctívat víc než starocha Mojžíše.“

         Vláďa se po těchto poznámkách ještě více utvrdil ve své víře, že vodu najde a vyzval přítomné dokonce k sázce. Když vodu u Pavla nenajde, zaplatí za celou partu večerní útratu. To bylo něco, protože byl proslulý svou šetrností, k čemuž byl vychován svou nebohou manželkou, která se chodívala tajně ptát vrchního Pepy, kolik zase Vládínek utratil. Bylo zvláštní, že nikoho nenapadlo zeptat se ho, jestli už někde vodu našel, nebo jestli ji vůbec někde hledal. Sám by se ale ve svém svatém opileckém přesvědčení stejně odradit nedal a určitě by si několik případů pohotově vymyslel. On tomu vlastně  natolik uvěřil, že byl ochoten to vyzkoušet ihned u výčepu s pivem. Pokus jsme mu rozmluvili, protože pivo nebylo třeba hledat, nosil ho na stůl naprosto pravidelně vrchní Pepa i bez proutkaření.

Je pravda, že to předtím nikdy nedělal, ale dočetl se o proutkaření v několika článcích  různých časopisů a usoudil, že to nemůže být nic náročného, nebo složitého. Sám cítil, že je k něčemu podobnému přímo povolán svou citlivou a vnímavou povahou. Vodu vnímal velmi silně zejména ve chvílích, když se mu chtělo čúrat. Usoudil, že jeho ústrojí musí mít s vodou něco společného, čemu se nedá vzdorovat.

Dohodnuto. Na parcelu je odvezl Pavlův syn Arnošt  se svým veteránem Aero 30. V neděli ráno vyjeli přes Zbraslav podle Vltavy do Štěchovic a stoupáním Pod horou až na Chrástek k pozemku.  Nedělní svěží ráno začalo ohřívat sluníčko a Vláďa pohotově odložil všechny své kovové předměty a peníze a ujal se vyhledávání vody se svým speciálním proutkem. Ještě se Pavla zeptal, kde by nejraději tu studnu měl. Pavel hned promyšleně ukázal na křoví, kde by měl být roh verandy a tam, že by se mu velmi hodila. Ukázal mu fotku, jak stojí u pumpy na dvorku jeho rodné chalupy jako šestiletý kluk, v tříčtvrťákách s jednou kšandou, čepicí s kšiltem a bos. Přál si, aby mohl mít podobnou současnou fotku s pumpou a zase bosý s kšiltovkou s písmeny NY.

         Vláďa moudře chodil po pozemku, oploceného jen po jedné straně a dostal se o kus vedle, kde se zastavil. Pavel na něho řval, tam né, že tam už to není jeho. Vláďa se pomalu vrátil, ale otočil se a zašel tam znovu. Pavel šílel. Vypadalo to, že bude muset kus pozemku ještě pronajmout a hranice parcely posunout.

Nakonec asi po hodině, kdy si své trasy Vláďa zakresloval barevnými pastelkami do plánku, zůstal stát nedaleko křoví, kde si Pavel přál studnu mít. Je pravda, že virgule se mu nenápadně v rukou stáčela dolů. Vládi se zmocnil zvláštní pocit, jaký nikdy neměl. Jakoby do něj vstupovalo něco neznámého, vibrujícího, jemně dráždícího močový měchýř, až se mu chtělo náhle mocně močit. Napětí v podbřišku stoupalo, Vláďa se začal kroutit ve směru virgule, až to nevydržel. Nedbal Pavla, rozepnul kalhoty a ulevil si silným proudem. Virgule se mu v ruce kroutila jako had. Spojením se zemí se sám cítil jako virgule. Když domočil, prohlásil Pavlovi: „ Zde kopej!“

Pavel se začal šťastně usmívat a upozornil Vláďu, aby si zapnul kalhoty.

„Tak ty myslíš, že tady bude voda?“ s nadějí v hlase se zeptal Pavel.

„Viděl si to? Ten proud, to byla síla. Člověče, takhle mocně jsem se již dlouho nevymočil. Já myslel, že se úplně vyždímám. Jasně, tady je voda a můžeš kopat,“ neodbytně ujišťoval Vláďa Pavla o svém nálezu.

Zatímco Pavel pokračoval v přípravách na stavbu studny, přes další povolení a jednání s firmou, která studnu začala vrtat, Vláďa začal přemýšlet, jak je možné, že tam našel zdroj vody. Virguli měl sice správnou, ale fakticky to kroucení příliš nepociťoval. Také ani nevěděl, jak se má správně držet a kroutit. Spíše ho zaujala jeho náhlá intervence k čúrání. Začal hledat i v odborné literatuře možnost spojení urologických problémů s hydrologickým složením podloží. Není vyloučeno, že by jeho močový měchýř mohl reagovat na spodní vodu citlivěji než sebelepší virgule. Jistotu neměl.

Pavel si ovšem nález zdroje vody nenechal pro sebe a zejména jeho sousedé se horlivě začínali zajímat o tak šikovného proutkaře. Zpráva o zdroji vody v nehostinném místě se roznesla rychle. Chataři se dožadovali, aby jim Pavel zprostředkoval návštěvu Vládi na jejich parcelách, protože dosud jim v těch místech nikdo vodu nenašel.

Nabídky se Vláďovi hrnuly ze všech stran. Brzy ho pozval na jednání komise životního prostředí i předseda Národního výboru ve Štěchovicích. Byl požádán, aby se stal externím asistentem pro zmapování možností čerpání podzemních zásob vod v katastru Štěchovice a přilehlých pozemků. Studentka přírodovědecké fakulty Karlovy univerzity Jitka Kořánová ho požádala o spolupráci jako konzultanta pro svoji diplomní práci o postupech pro zajištění špičkové kvality a dostatku pitné vody. Redakční rady několika českých a zahraničních vědeckých časopisů Vláďu požádali o článek, populárně vysvětlující hledání nových zdrojů pitné vody v oblastech extrémního sucha. Na Vláďu toho začínalo být moc. Zprvu se divil, potom trochu zpyšněl, jen nevěděl, jak k takové popularitě přišel. Stačilo však několik článků v odborných kruzích od dvou profesorů, kteří měli na Chrástku chaty a parcely bez vody. Chtěli se Vláďovi zavděčit a získat ho pro vyhledání vody na svých pozemcích.

Vláďa propadl panice. Především odmítal možnost hledat vodu pomocí svého močového ústrojí. Tuto metodu začal považovat za méně vědeckou než proutkaření. Proutkaření vlastně nerozuměl a nalezení vody u Pavla na pozemku byla čirá náhoda. Nabídky neustávaly a Vláďa přestával chodit ven, na poštovní schránku nabitou obálkami a letáky se bál sáhnout, jídlo mu ochotně nosila paní Pražáková, vdova po plukovníkovi, z přízemí. Již delší dobu mu věnovala tajně svoji přízeň, která se jí nyní vlastně hodila. Na pivo s námi již také nechodil. Schoulil se do sebe a začal mít strach z toho, kdyby se o hledání vody někde pokusil a voda tam nebyla, že by musel zbytečně vynaložené prostředky nahradit, což při jeho důchodu by znamenalo doživotní splátky a životní minimum.

Když paní Pražákové dva dny neotevřel, dostala o něho strach a přivolala příslušníky SNB. Byt násilně otevřeli a našli Vláďu sedět v kuchyni pod oknem. Držel v ruce vařečku, se kterou před sebou mával a mumlal nesrozumitelně:

„Tady kopat, pode mnou je voda!“

Vypadal zbědovaně, jak seděl v louži, která páchla jako na pánském záchodě. Pak to šlo rychle. Vláďu převezli na psychiatrii a byt paní Pražáková vzorně uklidila. 

Přece jen nám v hospůdce chyběl. Příliš toho sice nikdy nenamluvil, ale jeho příběhy z nemocnice, kdy ležel na urologii, nás velice bavily. Vzpomínám na příběh, jak pomáhali kolektivně na záchodě pacientovi, který se nemohl vymočit, pískáním písně o mostu přes řeku Kwai a přitom pouštěli vodu do umyvadla. Moc to nezabíralo, ale když sestra přinesla tranzistorák, kde zrovna hrála královská skotská dudácká kapela  Černého medvěda, cvrnklo to a bylo slyšet mohutné: „Jó, de to, jede to!“ Všichni zatleskali a sestra všem rozdala teploměry.

Pavel se od někoho z ústavu dozvěděl, že Vláďa je hospitalizován v Bohnicích a prý se chová podivně. Rozhodli jsme se někteří, že Vláďu půjdeme navštívit. Měli jsme vyřídit i pozdrav od Pepy, který slíbil, že mu natočí excelentní hladinku a první tři piva, že budou na účet podniku. Sami jsme nevěděli, co mu tam můžeme přinést a čím mu udělat radost. Nechali jsme to až na den návštěvy a eventuálně po poradě s doktorem. Pan Váša se omluvil, že s námi na psychiatrii nepůjde, protože by ho to zmohlo natolik, že by si ho tam mohli rovnou také nechat.

         U sestry jsme se dozvěděli, že pan Vláďa má sice návštěvy povoleny, ale nikoho nechce potkat. Ani paní Pražákovou, která však ve své péči nepolevovala a Vláďovi sem tam nějakou dobrůtku přinesla.

         Vláďu jsme mohli pozorovat od vchodu do zahrady. Bylo to smutné. Chodil s doprovodem po zahradě, v ruce držel proutek. Občas se zastavil, trochu učúral a prohlásil, zde kopat a zase šel dál. Zřejmě se jeho představa proutkaření natolik rozvinula, že se toho nedokázal zbavit. Doktor nám řekl, že se jeho stav značně zlepšil, protože teď již snížil počet míst nálezu vody z deseti na dva. Doufá, že se se mu podaří Vláďu z toho dostat a rád si s ním vypije v naší hospůdce pár piv. Přiznal se, že u sebe na chatě si našel pomocí virgule skutečně zdroj vody a dnes tam má výbornou vodu z vrtané studny. Když jsme se zeptali, kde má chatu, řekl, že nedaleko Štěchovic.