První setkání

První setkání.

         Dnes je to trochu jiné, a první setkání již nejsou tak vzácná, jak jsme je prožívali při prvních dovolených v NDR na Rujáně. První setkání jsou různá – očekávaná – náhlá – nečekaná – překvapivá – osudná – nepříjemná, některá jsou nezapomenutelná. Nelze zapomenout na první setkání, ke kterému dojde pro předchozí nedostupnost anebo podle zákazů falešné morálky. 

      Odborářská výměnná dovolená, založená na družbě mezi československými a východoněmeckými podniky, byla jednou z možností jak cestovat a poznávat. Němečtí kolegové cestovali na Orlík a do Krkonoš a český odborář, s plynovým vařičem, konzervami a basou piv, jel odpočívat na Rujánu. Pláže písčité, slunečné, chráněné proti baltským větrům plážovými koši, tak zvanými štrandkorbami, půlka grilovaného kuřete za 21korun.

          Z ubytovny Pedagogického Institutu v Putbusu jsme jezdili historickým vláčkem romantickou krajinou do Binzu. Binz, to byla obrovská pláž s množstvím očíslovaných plážových košů. Bylo jich plno. Jen málo bylo neobsazených, muselo se hledat. Moře bylo klidné a lákalo do mírných vlnek opírajících se o jemný písek. Když jsme se usadili, a spolu s manželi Novákovými našli volné koše, dostal Honza nápad. Slyšel od přátel, že na konci pláže je kousek místa pro naháče, nudisty. Navrhoval, abychom se tam šli podívat. Manželky to rezolutně odmítly.

          „To víš,“ řekla moje Hedvika, „mně je tady takhle zima a ještě se ti budu svlíkat!“

          Ani Honzova Marta nebyla tím nápadem nadšená. Rozhlížela se stále kolem a porovnávala svoje poněkud baculaté tělesné proporce se sousedkami.

          Řekla mu: „Jó, chcete se kochat pohledy na nahý těla, to je jasný. Jako byste měli doma takový zážitky odepřený. To vám už nestačí?“

          „Samozřejmě doma je doma, to se ví, ale tady je cizina. Vždyť si to támhle přečti, to FKK je prej fraj tělesná kultura, jak říkali chlapi na ubytovně,“ bránil se Honza.

          „Pěkná kultura. Očumovat cizí zadky, to je čuňačina a ne kultura. Takoví kulturisti, to je něco, ale těm se vy se svými pupky nemůžete rovnat.“

          To už Honza manželčiny námitky nevydržel a vybídl mě, abychom to šli prozkoumat. Vydali jsme se uspokojit svoji zvědavost sami. Prošli jsme až za výběžek pobřeží hustě porostlém borovicemi a objevila se malá písečná pláž, lemovaná u břehu ležícími kameny různých velikostí. Pláž byla dost obsazená, jednotlivci i celými rodinami. Všichni nahatý. Starý, mladý i děti.

          Šli jsme až na konec, kde již nikdo neležel. Seděl tam jen na balvanu stařec s hlavou jak od Rubense, tělo opálené, šlachovitě vyhublé, jednu nohu skrčenou, bradu opřenou o koleno – moudí jako opotřebovaný pendrek. Opodál stála po kolena ve vodě nádherná, opálená, nahá maminka s děťátkem v náručí, hotová madona. Před starcem u balvanu seděly dvě zvědavé dívky, šikovně předstírající sbírání mušliček.

          Přesunuli jsme se ještě dále, abychom vydýchali své neobvyklé dojmy z prvního setkání s kulturou těla. Konečně jsme svlékli plavky a položili se na ručníky. Měli jsme kolem sebe dost prázdného místa. Netrvalo dlouho a přišla děvčátka, tak asi patnáct, šestnáct let, svlékla si plavky a přímo před námi, téměř na dosah ruky si začala hrabat jámu. Jejich poloha v kleče, s vystrčenými zadečky, nás pochopitelně neponechala v klidu. Dívenky na naše upozorňující zakašlání naprosto nereagovaly, jen se přesouvaly kolem jamky a hrabaly.

          „Cítím se nějak nepohodlně,“ prohodil jsem mimovolně s narážkou, „blbě se mi leží.“

         „Tak si lehni na bok,“ poradil mi Honza, „já už se na břiše taky neudržím.“

          „Do prčic, Honzo řekni jim něco, proč si musí hrabat díru zrovna tady před náma!“

         „Jsou to Němky,“ řekl Honza, „jak jim to mám říct, nevíš?“

          „Zavolej kšá,“ naváděl jsem ho, „a mávej rukou, aby šly pryč.“

        „Jak se řekne německy kšá to nevím, ale zamávat můžu. Jenže co když si to vysvětlí, že máme přijít k nim do jamky?“

          „Honzo, já už to nevydržím. Víš co?“ začal jsem naléhat, „pojď si zaplavat do vody, je to studený, třeba to pomůže.“

          „Dobrý, na tři padáme!“

          Po odpočítání jsme rychle vyskočili a třemi skoky mezi balvany jsme se vnořili do chladné slané vody. Bylo to hrozné, ale chtěli jsme to vydržet. Chvíli jsme plavali, ale příliš to nepomáhalo. Honza se začal nehorázně chechtat.

          „Čemu se směješ?“ zeptal jsem se Honzy, protože mně do smíchu nebylo.

          „Tak se potop a uvidíš,“ řekl Honza a chechtal se dál.

        „No jó, to je strašný,“ vyplivl jsem vodu z pusy, „kdyby připlaval nějaký dravec, tak jsme vedle.“

        „Co kdybychom si lehli na znak,“ pokoušel se odvrátit podvodní nebezpečí Honza.

          „To by bylo ještě horší,“ namítl jsem, „to nejde, přiletí racek, trčí to jako kořist, lítá jich tu dost.“

          Děvčátka se na pláži mezitím prohrabala ve své jamce níže, takže jim prdelky vyčnívaly jen zčásti. Teplotní vliv Baltu na nás přece jen zapůsobil a plavalo se nám lehce a snadněji. Rozhodli jsme se, že ochlazení bylo dost a s povděkem jsme opět ulehli na naše ručníky a hřejivé paprsky sluníčka. Dokonce jsme se položili bez problému na břicho. Nic nepřekáželo, protože chlad působí na scvrknutí.

          „Hele,“ povídá Honza, „ už jim koukají jen hlavy. Jamku si už vybagrovaly.“

         „Já tam raději koukat nebudu,“ prohodil jsem nedbale, „ umím si představit co se v jamce děje.“

          „Co by se tam dělo?“ ptal se zvědavě Honza. Přitom se trochu nazvedl na rukách.

          „To ti nebudu vysvětlovat, ale je to jasný,“ řekl jsem zkušeně, „jsou to určitě zateplené panny.“

          „Myslíš jako lesby, jó?“

          „Zrovna to mám na mysli. Proč by se jinak zahrabávaly do okopu pro klečícího střelce.“

             „Aby je nikdo neviděl,“ potvrdil moji domněnku Honza.

          „Jenomže, vidíš ty hustý borovice před náma na svahu?“

          „Vidím, a něco se tam pohybuje a cvrliká!“

      „Jo! Něco tam leze. Já slyším, jak to cvaká,“ řekl jsem podezřívavě.

         „Ty vole, to cvakaj foťáky. Někdo nás fotí, no nazdar,“ zděšeně se ozval Honza.

          Nebylo to cvrlikání, skutečně bylo slyšet cvakání uzávěrek fotoaparátů. Dál jsme již nečekali, ani na dívenky se nepodívali a řekli si, že napoprvé je naše setkání s FKK dostačující.

          „Nechtěl bych se vidět na diapozitivech aktů prodávaných ve stánku u vchodu na pláž s názvem Strandblicke Gedanken zur Aktfotografie od Gerharda Vettera,“ řekl jsem opatrnicky.

        „Myslíš ty, co dělaj v DEFA Kopierwerke Berlin,“ zeptal se Honza.

          „Jó právě ty!“

        „Ty už mám koupený. Snad by nás tam taky nezkopírovali,“ projevil obavy.

               „Jen se modli, aby nás opravdu nevyfotili.“

          Cestou zpátky jsme si neodpustili anatomické hodnocení postav, velikostí, rozměrů, tvarů všech tělesných částí. Nejlepší bylo, že jsme procházeli těsně kolem nahatých lidí, docela bez obav, přirozeně, jako kdybychom byli oblečeni. Jako pralidé na nás působila skupina u táboráku, v jejím čele seděla babička s nohama pohodlně položenýma a opékala kus masa na klacku. Opodál se zvedl starší, hubený muž s knírkem, vysloužilý adamita, a šel proti nám.

            „Prepáčte, neviete koľko je hodín?“ zeptal se bez pozdravu.

      To bylo pro nás ohromující překvapení. My jsme svoje anatomické hodnocení pronášeli docela nahlas. Domnívali jsme se, že nám nikdo nerozumí. Nepočítali jsme s tím, že nemusíme být jediní Češi na tak výjimečném místě.

          „Ich frštéhe nicht!“ řekl Honza ledabyle. Hrál to, že nerozumí.

          Předpokládal jsem, že nás před tím slyšel hovořit česky, tak jsem zachraňoval situaci. Hodinky jsme sebou neměli, jak dlouho jsme se volné tělesné kultuře věnovali, nebylo možné ani odhadnout.

          „Ajaj ujko, to nevieme!“ odpověděl jsem zkroušeně s lítostivou tváři.

          Zbytek pláže jsme prošli mlčky, jen občas jsme se na sebe chápavě podívali. Na konci pláže jsme si oblékli plavky a spadlo z nás celé vzrušení z prvního setkání s FKK. Manželky si nás prohlíželi přezíravě až skoro štítivě. Za trest jsme museli natočit koše do správného směru, aby na ně nefoukalo.

          O kousek dál požádala o totéž kolegyně z podniku, která tam byla s dcerou Evičkou. Šoupl jsem koš podle přání, přičemž jsem si všiml anatomických předností dcerušky v rozpuku její puberty.

          „Kdybyste šel plavat, šla bych s vámi. Sama si dál netroufám,“ důvěřivě pronesla své přání, aniž tušila, že plavu jak zednická tříska.

          Přání jsem ochotně splnil. V plavkách jsem se cítil přece jen lépe a jistěji. Šli jsme do vody tak daleko až nám sahala po ramena. Dokonce mi ani nevadil chlad a vítr. Plaval jsem velmi usilovně svým stylem prsa paní starostové. Zrychloval jsem tempa, mrskal nohama jak úhoř, lapal jsem po dechu, oči zavřené, plné slané vody. Cítil jsem, že mi dochází síly, že už dál nedoplavu. Evičku jsem již za sebou ztratil. Řekl jsem si dost, ukázal si jí, že si borec. Stop, postavil jsem se, bylo zde docela mělko. Otočil jsem se, a zjistil, že Evička stojí vedle mě, dívá se na mě takovým zvláštním pohledem, jako by viděla nafouklého delfína.

          Pronesla s přimhouřenýma očima obdivně:

         „Vy jste mi připadal jako Venclovský!“

         Nevěděl jsem, jestli mám být vzteklý, dopálený, nebo se tomu jen zasmát.

            Vypadlo ze mě jen ironické: „To su tedy šťastné!“

          Celou dobu, jak jsem se usilovně plácal, jsem zůstal vlastně na jednom místě a plaval proti proudu, který byl v těchto místech dost silný a všechny plavce vždy odnášel stranou. Musím potvrdit, že první setkání s mořskými proudy bylo daleko namáhavější, než setkání s osmahlými těly na FKK.