Rozprava

Rozprava.

         Přišel večer páteční a s ním i pravidelné setkání v útulné starodávné hospůdce v podloubí. Vždy se trousili jak stádečko k napajedlu, uctivě a s úsměvy se rukoupodáním pozdravili, a nebylo tomu jinak ani dnes. Sešli se pozvolna u stolu, a když byli pohromadě, inženýr Doubek, ministerský rada na penzi, obřadně vytáhl z brašny jednu z tabulek s heslem večera, což byl nově zavedený rituál. Připevnil ji na věšák dřevěného obložení stěny, kde měli štamgasti svůj stůl. Velký Zdeněk na to vždy pamatoval s cedulkou REZERVE.

         „Heršvec Doubek, nemáš tam nějaký jiný téma, když je před těma volbama?“ rozhorlil se doktor Kárný.

         „Mám snad táhnout znova? Co vyšlo, to vyšlo, nedá se nic dělat. Viděli jste, že jsem tahal namátkově a se zavřenejma očima,“ bránil se Doubek. 

         Na malé černé tabulce z tuhého kartonu bylo ozdobným polotučným písmem napsáno: „Měj slunce v duši, radost v těle, trable pošli do prdele.“

         I Velký Zdeněk se přišel podívat, co bylo vylosováno. Přitom hned položil na stůl všech osm půllitrů s tankovým plzeňským.

         „Tedy pánové, vás si dnes rád poslechnu,“ prohlásil s úsměvem, když uviděl text na tabulce, „co si dáme po prvním napájení? Paní Alžběta se dnes ukázala, má tam pro vás vynikající sedláckou mísu, nebo gulášek v chlebu, přeji hezký večer!“

         A už to jelo.

         Sečtělý pan Čtvrtník, vrátný a recepční z Muzea hudby, se ozval nedočkavě: „Rád bych měl slunce v duši. Někoho mi to připomíná kolem počasí v televizi. Jak mám mít slunce v duši, když jsem do teďka žil v bludu. Dozvěděl jsem se totiž od nějakých vysokoškolských studentů filozofie, jak to vlastně s tou naší historií bylo. Já jsem vždycky myslel, že válku začali Němci, a že Mašíni vraždili na útěku, a taky že Banderovci byli ukrajinský nacionalisti, vrazi, a ono je to všechno opačně. Čumím jako vejr, co se ještě všechno dozvím.“

            „To je jako s Benešem,“ doplnil pana Čtvrtníka Doubek, „tehdy prohlašoval, že nás zradil Západ a nedalo se nic dělat, to přece víme.  Jenomže teď, podle nějakého dopisu, který se našel, zradil vlastně již Beneš sám, když nabídnul tajně kus našeho území Hitlerovi jako odstupné, když si vezme do Říše dva miliony Němců z republiky. Tak nevím, kdo vlastně zradil. Nejenom, že nemám slunce v duši, ale ani radost v těle.“

         „No, podívejte se třeba na vtipy,“ dodal taxikář Dolanský, „já vím, že s tím Fučíkem to byla tragédie, ale dělat si z toho takovej šoufl, to je moc pánové. Zákazníci, které jsem vezl, si vyprávěli při jízdě fóry. Jeden povídá, že jeho dědeček se viděl s Fučíkem a mohl by chodit do školy dětem o něm vyprávět. Dědeček prý říkal: „Jednou se dívám náhodou z okna a povídám si – je to Fučík, nebo to není Fučík. Zavolal jsem na gestapo a podívejme, byl to Fučík.“

         „No to je pěkně blbý fór, vždyť to byl hrdina odboje, né?“ zarazil se pan Hanák, školský inspektor na penzi.

         Slunce v duši se u stolu začalo vytrácet jako pivo ve sklenicích a to využil Malý Zdeněk, který zásoby zlatého moku opět pohotově doplnil.

         „Pánové, na každého hrdinu se něco najde,“ mírnil debatu pan Chudoba, fotograf z Josefské, „protože je to taky jen člověk. Vemte si Havla, vo něm už píše dokonce nějaká jeho milenka knížky. Přitom si ho považoval celej svět i OSN.“

         „Víte, to je všechno hezký,“ přidal se pan Knotek, prodavač v Mostecké, „ale podívejte se třeba na moji babičku, která měla tenkrát 580 Kč důchod, žila skromně a věřila, že socialismus je pro ni to nejlepší, co jí mohlo po mnohaleté dřině ve fabrice potkat.“

         „Protože dneska, když někdo něco u nás kritizuje,“ přidal si Bouček, drogista z Nerudovky, „tak se musí hned omlouvat, že není levičák, nebo extrémista, asociál, nebo anti islámista, a že se mu stýská po budování světlých zítřků komunismu.“

         Pan Váša se připojil jako vždy rozvážnou a klidnou myšlenkou: „Ono se snadno řekne, poslat trable někam na konec výměny látkové, jenže ne vždy se to podaří. Pánové můžeme vyřešit análně leccos, ale tím se toho nezbavíme. Třeba můj synovec Eda. Kolikrát já ho už poslal do prdele s těmi jeho pokusy. Co myslíte, jede v tom furt. Hergot, to musím zapít,“ a popadl sklenici, kterou na ex vyprázdnil.

         Toho využil okamžitě Velký Zdeněk a bleskově Vášovi prázdný půllitr vyměnil za plný. Ještě se zeptal: „Pane Vášo, bude libo gulášek?“ Na to pan Váša kývnul, aby se uklidnil.

          Aby nezůstali pozadu, objednali si někteří podle doporučení Velkého Zdeňka selskou mísu, někteří gulášek v chlebu, jen doktor Kárný si neporučil k jídlu nic, protože byl již po domácí dietní večeři od manželky, která se pečlivě starala o jeho žaludek, stíhaný dyspeptickými problémy.

         Doktor Kárný využil chvíle, kdy ostatní jedli a mohl mluvit nerušeně. Vehementně se pustil do problematiky feťáků. Jeho nevýhoda byla, že když se příliš rozohnil, začal mírně koktat a ještě ke všemu ráčkoval. Jeho radost v těle, zněla přímo výbušně. Aby se od „er“ dostal k „a“ potřeboval nějakou chvíli rachotit. Podobně musel prodlužovat i své jméno při představování.

         „Jak si může někdo dělat radost v těle, když se musí napřed píchnout, nebo spolknout nějaké svinstvo. Vydrží mu to chvíli a pak jede nanovo. Co to stojí peněz. Na Václaváku dostanete veřejně jakýkoliv dočasný obšťastnění, nikdo to nedokáže zarazit. Ani policie. Za rady Vacátka to byla pražská galérka, ale dneska jsou to černí, nebo snědí cizinci pražského podsvětí. Žádný trest je neodradí, vězení je pro ně ozdravovna za naše daně, makat nemusí.“

         Pan Čtvrtník na chvíli přerušil lov masíčka v bochníčku a přidal se souhlasně: „Já bych zavedl zase pracovní povinnost, ať každej prokáže z čeho je živ, a bylo by to. Nemáš práci, šup s tebou do basy!“

         „To dneska nejde, kvůli listině základních práv a lidské důstojnosti. Každý se může svobodně rozhodnout,“ mírnil Čtvrtníkovy názory doktor Kárný, „každý si může svobodně zvolit způsob své obživy, existence, podle zákonů a morálky.“

         Po chutné selské míse a gulášku v bochníčku se nálada trochu zvedla a s dalším baleťáckým krokem Malého Zdeňka s osmi půllitry rozprava dostala vtipnější téma.

          „Heleďte se pánové, je to marný,“ zapochyboval Chudoba, „ty mladý si z nás už můžou dělat jen srandu. Prosím vás řekněte mi, jestli byste dokázali na Malostranským, který dnes už není, co bejvalo, namalovat na zem postavu zabitýho, jak to dělaj policajti, u toho si kleknout a rozsvítit svíčky.“

         „Na tom není zas moc srandy,“ namítl doktor Kárný.

         „No jó, ale oni tam připsali velkejma písmenama nápis – KOALICE.“

         „Tak, to tedy už sranda je, a dost veliká, hlavně teď před volbama,“ odsouhlasil případ Bouček. Chtěl ještě něco dodat, ale pak se zamyslel a raději dopil svůj půllitr, který mu obratně okamžitě vyměnil Malý Zdeněk za plný.

         „Za to by mohli být popotahovaný,“ ozval se varovně pan Bouda, „jde o to, kterou koalici tím mysleli, jestli tu vrchní, nebo spodní.“      

          „To se ví, o kterou šlo, vždyť je to hned vedle,“ vysvětlil Chudoba.

          „Jak to dopadlo?“ ptal se trochu naivně Doubek.

          „Koalice zatím vydržela, kluci to museli smazat a od městské dostali pokutu za sprejerství,“ doplnil Chudoba.

          Víte, já bych ty trable neposílal do prdele,“ rozhodně navrhoval Knotek z Mostecké, „ když ten ksindl sprejerskej nechce nikdo zlikvidovat, zorganizoval bych nějaké místní aktivisty, na způsob Sokola a oni by se již o ty klikyháky postarali.“

          „Vy myslíte jako domobranu?“ ptal se starostlivě pan Váša, dopil svůj půllitr a utřel si obřadně pusu. Nikdo ze Zdeňků nebyl na blízku a pan Váša smutně hleděl na prázdný půllitr. V duchu si představoval, jak jednotlivá družstva cvičenců obkličují pachatele, zabavují jim piksly a na záda jim stříkají nápis – I am debil.

          „Domobranu zrovna ne, ale takový odvážný dobrovolníky. Nejlépe z domů, které jim sprejerové ozdobili. Ti by do toho šli určitě, už proto, že by byli chtiví po pomstě.“

          „Jenže by byli žalovatelní, to je to,“ rozvažoval doktor Kárný.

          „Muselo by se to dělat chytře,“ pokračoval v nápadu Knotek, „především by byli maskovaný. Něco jako rangers, nebo supermann.“

          „Snad by stačily masky na masopust, ne?“ přidal se Chudoba, „mám jich několik v ateliéru na fotografování.“

          „Já myslím, že je to blbost,“ rozšafně ustřihl debatu pan Váša, „sprejery nikdo neuhlídá. Vedle našeho domu si družstvo nechalo namontovat falešné kamery, všude vylepili cedulky, že je dům střežený kamerovým systémem, a jak dopadli? Jednu kameru jim ukradli a ostatní nastříkali na růžovo. Kolem domu měli samá baculatá písmena jako sněhuláky.“

             „Eště, že měli kamery falešný,“ starostlivě řekl pan Čtvrtník, „ty dovopravdický by jim ukradli taky, a ty jsou pěkně drahý. My je máme v muzeu taky, jenže se to musí stejně hlídat, jinak to nemá cenu.“

          Nastalou skeptickou chvíli přerušil taxikář Dolanský, zašoupal svým půlitrem na stole, pozvedl ho a pateticky pronesl:

          „Přátelé, já vám připíjím na vaše nápady a dodávám jednu radu, tyhle trable pošlete do prdele a budete mít slunce v duši a radost v těle.“

          „Ano, ano, tohle ovládal perfektně Ruda Vojtěch. Škoda, že je tak daleko,“ potvrdil Dolanského inženýr Doubek, „ani se z té jižní Ameriky neozývá.“

          „To je pravda,“ pokračoval Dolanský, „on byl správnej chlap. Měl v sobě nějaký kouzlo, nebo magnet, dokázal každého zaujmout. Pamatuju, jak vyprávěl o Magdaleně.“

          „Co je vlastně s Magdalenou, prej už na kafe do Malostranský nechodí,“ optal se zvědavě pan Čtvrtník.

          „Přestala tam chodit, co odešel od Kajetána z Nerudovky ten její zbožňovaný. Vojtěch do Malostranský chodil denně a Magdalenu znal, byli snad i přátelé, nebo dokonce až málem milenci. Jednou vyprávěl, že jeli spolu po závěrečné k ní domů do Nuslí. Měla hezkou garsonku, vybavenou jako malou kapli. Když se k ní v posteli měl, tak ho odmítla, že to takhle nechce. Na to byl Ruda citlivej. Otočil se a vzdoroval. Ráno, když se probudil, nevěděl co má dělat. Vzal si tedy z nočního stolku Bibli a četl si o skutcích apoštolů. Ještě spolu posnídali, když zazvonil zvonek a Magdalena přivítala svého apoštola z Nerudovky. Překvapený Vojtěch byl číslo, podal mu ruku, řekl spánembohem otče, a odešel.“

          „Je fakt, že Ruda byl bezvadnej společník,“ doplnil Dolanského Bouček z Nerudovky, „mně vyprávěl, jak mu v Malostranský zaplatila dvě deci bílého bývalá služebná hraběnky Valdštejnské, a zeptala se ho, jestli nechce koně, co dostala od hraběnky za  věrné služby. Byla to fešanda, a chytrá, uměla i španělsky. Jel s ní do Chuchle a koně věnovali nějaké neziskovce na hipoterapii.“

 Přišel Velký Zdeněk a řekl: „Pánové budeme sčítat, blíží se hodina duchů, dneska jste byli bezvadní, doufám, že budete odcházet spokojení a zbavení trablů.“