Malostranský fízl

Malostranský fízl.

             Zašel jsem po dobré večeři na své pravidelné posezení u výtečného piva, čepovaného v útulné, starodávné malostranské restauraci v podloubí U Glaubiců. Ke stolu štamgastů nesměle a tak trochu váhavě přišel jeden známý. Když přísedící souhlasně zamručeli, posadil se a po několika sklenicích chutného moku se zapojil svým vyprávěním do debaty. Začal vyprávět, jak díky jedné důvěřivé šatnářce z Malostranské kavárny se z něho stal malostranský fízl. Společnost u stolu zpozorněla a hovor se ztišil. Slovo fízl v přítomných vyvolalo stísněné pocity opatrnosti, která v těchto letech byla patrná téměř všude. Vypravěč, vida napjatou až zvědavou pozornost hostů, pokračoval ve svém příběhu.

             Sloužil tehdy u vojenského velitelství jako civilní řidič a ve chvílích volna spolu s dalšími kolegy vysedávali pravidelně v Malostranské kavárně. Byli dokonce domluveni, že v případě potřeby přistavit auto, nebo odjet, je služba přivolala telefonem do kavárny a vrchní, velice ochotný pan Josef, jim vzkaz vyřídil. Takto posedávali a vyprávěli si své příhody celé dny, zejména večery. V průběhu dne přicházeli a odcházeli v různou dobu a scházeli se tak i po pracovní době. Pan Josef nabízel výbornou kávu a mimo jiné i americké cigarety. Byl to zkušený profík, a pro koho celá krabička Pal Mal, nebo Camel byla příliš drahá, ji nabízel tak, že si ji s hostem koupí na polovic. Pochopitelně tu druhou polovinu zase nabídl dalšímu. A měl vždy úspěch. Koneckonců sám jsem se rád občas nechal tímto způsobem přemluvit a tu polovičku jsem si koupil. Tu tehdejší poklidnou atmosféru Malostranské kavárny jsem sám velmi dobře znal, a proto jsem byl velice zvědav co, nebo kdo mu dopomohl k takovému hanlivému titulu. Z jeho dalšího vyprávění však vyplynulo, že toto hanlivé oslovení mu vlastně bylo ku prospěchu a dokázal z něho jistou dobu i těžit.

             Chodil tehdy oblečen do koženého kabátu, který nosili důstojníci a již svým zjevem tedy působil jako tajný z nějakého filmu. Jednou přišel opět jako obvykle do své kavárny a dával kožený kabát do šatny, kde byla shodou okolností nová šatnářka. Když ho takto obsluhovala po několikátý den, vždy s ním prohodila pár slov o počasí, nebo těžkých kabátech, přičemž nenápadně vyzvídala co je to za štamgasta, když má každý den tolik času vysedávat v kavárně. Tehdy jí řekl ta památná slova:

            „To víte, matko, to je tady můj rajón.“

            A to bylo pravděpodobně to, co chtěla slyšet. Je to tajný. Je to jasné. Je to fízl. Kožený kabát, jeho přiznání a každodenní posezení ji v tom neodvolatelně přesvědčilo. On sám té odpovědi nepřikládal jiný význam než ten, že sem chodí mezi svoji partu řidičů vypít své dvě tři kávy pana Josefa, k tomu sníst nějaký zákusek.

            Tamtamy však zapracovaly. Tak nastalo jeho velké překvapení, když krátce potom náhodně zašel i jinam než do své Malostranské. Poprvé to bylo v restauraci U Schnelů. Hned po vstupu do chodby byl uvítán pozdravem číšníka:

            „Á pan inšpektor ! Dobrý večer.  Fando, jednoho turka na osmičku!“ Uctivě se klaněl a dokonce nabídl i malý rum. Překvapeně mu přisvědčil, nezmohl se v první chvíli ani na protest, ale ten by mu nebyl asi ani nic platný, protože číšník pokračoval:

             „Já vím, pane inšpektor, já vím, ale tady je to v rychtyku, na mně se můžete spolehnout, kabátek dáme na věšáček, áno prosím, děkuji.“

             Co mu zbývalo, přiznat se, to bylo v tu chvíli nemožné a když se o to pokusil při snaze zaplatit, bylo to ještě nesnadnější. Získal pocit, že toho číšníka by nepřesvědčil ani, kdyby se svlékl do naha, aby dokázal, že není tetován.  Vypil tedy turka s malým rumem, nechal si pomoci do koženého kabátu a rozloučil se téměř mlčky, ale s významným záklonem hlavy, jakoby chtěl naznačit, že byl se svojí inspekcí spokojen.

              Bylo určitou záhadou, jak personál malostranských hospod, kaváren a bufetů přišel na to, že nejlepší závdavek panu inšpektórovi je turek s rumem. Patrně proto, že tu překvapivou nabídku zřejmě neodmítl hned napoprvé U Schnelů. Malostranské tamtamy byly spolehlivé a rychlé, a proto mu byla tato pozornost nabízena ve všech podnicích, kam vstoupil.

              Zpočátku chodil jen ke Schnelům nebo do podloubí ke Glaubicům, někdy také do Valdštejnské hospody. Jeho zvědavost však rostla a začal své návštěvy rozšiřovat o další malostranské provozovny. Je pravda, že ne všude ho oslovovali pane inšpektóre a chovali se k němu tak podlézavě, ale všude měl určitý zdvořilý úspěch. V bufetu v Mostecké ho dokonce někdy zvali až dozadu do kuchyně, kde si mohl nezávazně popovídat s postaršími kuchařkami. Často dostal i chutný zákusek nebo čerstvý chlebíček. Nejraději však chodil posedět do své Malostranské, kde ta jeho pověst úplatného neškodného fízla vznikla, aniž sám tušil jak.  

          U rohového stolu štamgastů seděl také host, bývalý učitel, již důchodce Váša, kouřící dýmku s voňavou Amforou. Příchozího vypravěče si velmi pozorně prohlížel. Vypadalo to, jakoby jeho vyprávění sledoval, jestli není nic vynecháno anebo nesprávně podáno. Když se vypravěč chvilku odmlčel, vypustil z  úst voňavý obláček dýmu a přidal se k vyprávění poněkud zvláštním dotazem. Zeptal se ho, když tedy chodil také ke Schnelům, jestli znal Slepici. U stolu ta otázka vzbudila usměvavou pozornost. Nikdo z hostů nechápal souvislost s jeho příběhem. Vypravěč se však pousmál, lehce povzdychl a po chvilce váhání přisvědčil. Zaváháním dal najevo, že není rád, že se zmínka o Slepici u stolu ozvala.

           „Když je to tak,“ řekl pan Váša vyzývavě, „tak nám vyprávějte, jak jste s ní hrál karty.“ To vypravěče viditelně udivilo a vzrušilo. Zeptal se, jak ví, že se Slepicí hrál karty. Ostatní civěli a dožadovali se vysvětlení, co, nebo kdo byla Slepice.

           „Ale pánové, Slepice, to byla dobrá duše. Jmenovala se myslím, Maruška. Holka, co vám mám povídat. Nic jiného se nenaučila, žila se svojí starší sestrou, která pracovala v Uhelných skladech.  Živila se formálně tím, že uklízela, ale ve skutečnosti obšťastňovala pány za příslušnou odměnu.“

          Obrátil se znovu na vypravěče a opět ho vyzval, aby se svěřil se svým zážitkem, jak hrál se Slepicí karty. Když se vypravěč dlouze napil ze svého půllitru, utřel rty, chtěl začít svůj příběh. Nedalo mu to a zeptal se znovu, odkud pan Váša ví, že se Slepicí hrál karty.

             Pan Váša s dobráckým úsměvem přiznal, že se Slepicí také hrával občas karty a že si mu při jedné příležitosti postěžovala na jednoho kunčofta, kterému říkali malostranský fízl. Z jeho vyprávění tedy usoudil, že se jedná o něho.

              Po tomto vysvětlení se náš vypravěč uklidnil a ujal slova. Když byl opět jednou u Schnelů, dostal svého turka s malým rumem, sklonil se k němu vrchní a šeptem mu nabídl, jestli si nechce zahrát karty s príma holkou. Přitom významně mrkal očima a gestikuloval palcem. Nabídka byla lákavá, karty sice příliš hrát neuměl, ale přikývl. Když tedy dopil kávu a rum, zvedl se a u dveří na něho již čekal vrchní s tím děvčetem. Maruška zvaná štamgasty Slepice byla hezké děvče, asi pětadvacetiletá bruneta s velkýma hnědýma očima. Seznámil je krátce a vyprovodil před restauraci.  Zřejmě se mu ty úplatky v podobě turka s rumem buď zdály již méně účinné, nebo se chtěl tohoto břemene zbavit tím, že ho předá do péče Slepice.

                Nebydlela daleko, prakticky přešli jen přes Valdštejnskou ulici naproti do podloubí. Prošli silnými zdobenými vraty do klenutého průchodu. Po levé straně, nad dvěma schůdky byly tmavé dřevěné dveře s malými okénky v horní části. Slepice rychle odemkla a vešli do prostorného pokoje s klenutým stropem. Bylo tam čisto, uklizeno. U jedné stěny stála rozložitá postel, zastlaná peřinami a krytá béžovým přehozem s třásněmi. Před čelem postele stál starodávný stolek se třemi židlemi. Proti dvoudílnému oknu byla protější stěna po celé délce zakrytá tmavočerveným těžkým závěsem. Po straně u dveří byl věšák z ohýbaného dřeva, na který si oba odložili.

               Slepice předpokládala, že host je zasvěcen do místního rituálu a tak si odložila halenku, která zakrývala mohutná kulatá prsa poněkud přetékající z černé krajkové podprsenky. Ze zásuvky stolku vyndala balíček ohraných  karet a ujala se rozdávání na kanastu, jak bylo dohodnuto. Malostranský fízl však nevěděl podstatnou věc, že hraní karet je vlastně jen zástěrkou pro zaplacení poskytnutých služeb tím, že prohraje.

                Z rozdání dostal vynikající kartu, jakou předtím snad nikdy neměl. Dokonce sestavil brzy čistou kanastu ze žolíků. Štěstí se ho drželo vytrvale a brzy vyhrával slušnou sumičku. Slepice jen vrtěla hlavou, dokonce prohlásila, že je jí horko a sundala si sukni. Objevila se v černých kalhotkách, nad kterými se klenulo oblé bříško s hebkou bílou pletí. Významně rozhoupala své poprsí a upřeně se při rozdávání dalšího kola zadívala na podivného hosta. Předpokládala, že se snad situace obrátí a host začne, jak bylo zvykem, prohrávat.

              To se ovšem zmýlila. Hned další hru opět prohrála a bylo jí jasné, že tady není něco v pořádku. Vypjala svá prsa, jak mohla nejvíce a důrazným hlasem se hosta zeptala:

              „Tak miláčku, kdy se už konečně pomilujeme?“ Nestačil ani odpovědět, když se v pozadí rozhrnul tmavočervený závěs a z něho vystoupilo něco ohromujícího. Byla to její sestra. To nebyla žena, to byl kolos vážící minimálně sto třicet kilo. Kypré tvary tvořily jednu velikou kouli. Hrozivě vypadající tvář s knírkem pod nosem dávala tušit, že bude zle. Její hlas tomu vzápětí nasvědčil.

               „Ty holomku,“ vyhrkla chraptivým tónem, „tak ty si myslíš, že ti ještě bude Mařka za to platit. Tak koukej ať si venku ty pacholku a víckrát sem nepáchni!“

                 Štěstí bylo, řekl vypravěč, že jsem zůstal celou dobu oblečen. Praštil jsem s kartami, popadl svůj kožený kabát a vyrazil ze dveří, prolétl chodbou a zastavil se až na Malostranském náměstí. Netušil jsem, že moje návštěva u Slepice se stane u Schnelů předmětem populární zábavy štamgastů, kterým se Slepice se svou hrou v kanastu dobrácky svěřila.

            Vyprávění hosta přítomné rozveselilo a pivo chutnalo o něco lépe. Pan Váša přiznal, že je velice spokojen, že mohl na vlastní oči spatřit a posedět s tím malostranským fantómem u jednoho stolu. Ještě dlouho do noci pak hodnotili lidskou nevědomost a podlézavost, které byli z vyprávění svědky.