Rozprava 3

Rozprava 3

         Byl tu opět poklidný páteční večer a s ním také pravidelné setkání štamgastů v jejich malostranské hospůdce. Ve skromné úrovni jim to připomínalo setkávání pátečníků u Karla Čapka v nedaleké Říční ulici, naproti Besední. Podobně přicházeli, jak stádečko k napajedlu, uctivě a s úsměvy se rukoupodáním pozdravili, a nebylo tomu jinak ani dnes. Sešli se pozvolna u stolu, a když byli pohromadě, inženýr Doubek, ministerský rada na penzi, rozvážně vytáhl z brašny jednu z tabulek s heslem večera, jak bylo zvykem. Na věšáku dřevěného obložení stěny, kde měli štamgasti svůj stůl, se tentokrát objevil nápis: „Sešívaná rodina, není žádná novina.“

         „Teda Doubek, odkud jste vytáhnul takovou familiární šlamastiku. Jak vůbec na takovou choulostivost natrefíte,“ ozval se udiveně pan doktor Kárný, „ještě že nepřipomínáte ty paternity.“

         „No, mohly by být, některý příští pátek,“ hbitě odpověděl Doubek, přičemž se již nedočkavě rozhlížel, jestli uvidí některého Zdeňka. Velký na sebe dlouho čekat nenechal, pro své pátečníky měl slabost. Objevil se jako vždy, usměvavý a hned po pozdravu ohlásil: „Paní Alžběta s Olinkou se nechaly inspirovat staročeskou kuchařkou. Dneska mi pro vás nabídla opravdu pikantní kuřecí. Kuřecí prsíčka na roštu nebo na pomerančích, vy asi budete chtít něco šťavnatějšího, tak kuřecí prsa s nivou, nebo s hermelínem a smetanou. Pan Dolanský určitě kuřecí řízeček, nebo smažené karbanátky. Je také hustá květáková polévka s vejci a brambory.“

             K jeho proslovu se přidal malý Zdeněk, pozdravil společnost, a hned před každého postavil napěněný půllitr s tankovým plzeňským.

          Velký Zdeněk si chtěl zapsat na bloček objednávku, ale zbytečně. S výjimkou Dolanského a Boučka zvítězilo kuřecí prso s hermelínem a pan Kárný, známý svou dyspeptickou dietou od manželky si nedal k jídlu nic. O květákovou polévku nikdo zájem neprojevil.

          Pan Knotek se přihlásil jako první, se svoji připomínkou: „Poslyšte pane inženýre, nepřeháníte to trochu s tím šitím. Naše babička, protože má velice nízký důchod, ráda sešívá různé tkaniny, vyspravuje oblečení, tedy jde o látky. Vzpomínám si, že jsem tu minule slyšel, že sešívaný vyhráli, tedy kopaná, tomu rozumím, ale rodiny sešívat, to jsem ještě ani nečetl.“

          „To máte tak, pane Knotek,“ ujal se vysvětlení Doubek, „musíte to brát obrazně. Když sešijete dvě tkaniny, vznikne sešívaná látka, ale je stále ze dvou kusů. No, a když dáte dohromady dvě rodiny, vznikne nová rodina, ale ze dvou, minimálně ze dvou, členů. Záleží na tom, kolikačlenné rodiny se spojují, obrazně sešívají.“

          „Víte, jak to třeba vypadá,“ přidal se taxikář Dolanský ve snaze učený výklad Doubka trochu zesměšnit, „když je to početnější nová rodina s dětmi, tak jeden rodič druhýmu říká – Máňo, moje děti a tvoje děti, tlučou naše děti.“

          „Pane Dolanský,“ napomenul ho Bouček, „starý vtip je jako vyčpělé pivo. Neznáte něco lepšího?“

          „To říká otec své manželce Máně, jako matce,“ připomíná pan Hanák, školní inspektor na penzi, „když je to početnější rodina s přehnaně sportovními dětmi.

          „Ne vždycky se ujme oslovování rodičů maminko, tatínku,“ řekl pan Bouček, drogista z Nerudovky, „například já, když jsem se podruhé oženil, tak manželka měla dvě holky z prvního manželství. Tátu měly, tak mně říkaly Pavle. Dnes už jsou vdané, ale jejich děti mi říkají dědo.“

          „To je asi tím, že vy jste byl pro ně něco jako macecha,“ připojil se Čtvrtník, vrátný z Muzea hudby, „asi v sobě nemáte pravé otcovské city.“

          Bouček jen zavrtěl hlavou a oči mu posmutněly. Hanák se ho zastal, již proto, že Čtvrtník vyslovil nesmysl.

          „Chlap, tedy jako muž, táta, nemůže být nikdy macecha. Nevlastní otec je přece otčím. Otčím samozřejmě může působit na venek jako macecha, představitelka všeho zla, zloby a nenávisti.“

          „Víte, co musí být, hrozně zajímavé,“ rozpomenul se doktor Kárný, „když se tedy, jak říká dnešní slogan, sešijí dvě rodiny s různým počtem dětí a různými tatínky. Takové dítě má svého tatínka, tedy v křestním listě, a dalšího tatínka v tý nový rodině,“ začal o sešívání přemýšlet nahlas.

          „Když je těch tatínků víc,“ začal problém rozmotávat pan Váša, „samozřejmě vlastních a nevlastních, jak se v tom ty děti vyznají. Přijde na návštěvu tatínek, vlastní tatínek jednoho potomka. Potomek ho pozdraví jako vlastního tatínka. Dobře, ale jak ho mají oslovit ostatní potomci, vlastní potomci jedné maminky?“

          „Ti ho samozřejmě osloví třeba pane Novák, nebo většinou strejdo,“ vysvětlil situaci po svém pan Čtvrtník.

          „A co když přijde těch tatínků najednou více,“ komplikoval oslovování pan Váša. „a jeden sebou přivede bratra a sestru toho navštíveného potomka. Jak se mají oslovovat potomci, kteří patří vlastně příbuzensky do třech rodin?“

          „Na to by měl bejt zákon,“ přidal k tomu začínajícímu zmatení svůj názor pan Bouda. Já vlastně mám také vnuka, pro kterého lezu i na sochy a nechám se mrzačit, a co myslíte, někdy je z toho tak zpitomělej, že mi říká taťko. On totiž od rozvodu svého tatínka neviděl. A ještě ke všemu to bylo na veřejnosti. Tudle si dvě výletnice na Kampě nápadně hlasitě říkaly – podívej takovej starej kocour a ještě má dítě.“

         „Asi jste je zaujal, pane Bouda,“ řekl pan Chudoba,“ váš vzhled dost klame.“

          „Pro případ více tatínků a jedné maminky, by bylo dobré, aby si tatínkové domluvili návštěvní služby, protože by to byli vlastní sourozenci a mohli oslovovat tatínky jednotně, i když by to byli vlastně nevlastní sourozenci,“ zapletl se do debaty pan Čtvrtník.

          Ještě že pánům přinesli objednanou večeři a další tankové plzeňské. Debata se dostávala do propletenějších rodinných vztahů. Nebylo snadné posoudit současný stav rodiny ve společnosti. Každý z nich měl jiné představy a zkušenosti, ale v jednom se shodli. Zejména pan Kárný, kterého ústa nebyla zaměstnána jídlem, pronášel nekompromisní závěry.

          „Pánové já vím, že většinou uznáváte tradiční rodinný život, kde ženy a muži mají své role rozděleny, ale co se děje? Ohrožuje nás rovnostářství, údajně partnerství. Partneři mají rovné možnosti, povinnosti a schopnosti. Máma jako táta, táta jako máma. Až na některé biologické záležitosti. Pomalu ale bude žádáno, aby muži kojili a ženy prožívaly otcovství. Hovoří se o novém otci, který nestojí v opozici proti ženské roli, ale bez problémů bere na sebe pečovatelské funkce a citové porozumění.“

         „Je to ještě horší,“ řekl Dolanský, když zdolal křehký řízek, „množí se případy svobodných matek, rozvedených, osamocených samoživitelek, dyk na to berou dokonce příplatky a dávky.“

         „A taky alimenty, výživný,“ dodal školský inspektor Hanák, „tedy pokud tatínkové platí, protože někteří také neplatí.“

           „Rád bych věděl,“ zadumaně pronesl pan Knotek, „když je to ten případ několika vlastních tatínků a jedné vlastní maminky, jak se to dělá z penězi. Když na každé dítě dostane různou částku, jestli to dítě je nějak zvýhodněné. Jestli k snídani dostane třeba tři rohlíky, když dostává vyšší alimenty, než sourozenec s jedním rohlíkem, kvůlivá tomu, že má alimenty nižší.“

          „To jste nakousl zajímavý problém,“ řekl pan Čtvrtník, „záleží na tom, jak si to v rodině matka uspořádá. Rohlíky dá všem stejně, to je jasný, ale co k tomu, tam to už může bejt různý.“

         „Snad by do toho mohl také promluvit otec, který má v té sešité rodině také děti, že jó,“ srovnal debatu pan Váša.

          „To víte, že jó,“ zpřesnil problém doktor Kárný, „děti stejně jako matku, potřebují otce. Ten přece přináší do rodiny mužský prvek, rozumovou hodnotu. Takže ty nesrovnalosti v rohlíkách a přílohách dokáže vyrovnat, řekl bych zprůměrovat, aby vlastní a nevlastní sourozenci nebyli mezi sebou znevýhodňováni. Přece jedno dítě nemůže dostat šunku a druhé plátkový sýr a třetí salám junior. Počet ředkviček můžou mít každé stejný.“

        „Některý plátkový sýr je dražší než šunka,“ zpochybňoval Kárného Bouda.

           „To s tím nemá co dělat,“ namítl Dolanský, „co když má to dítě dietu. To není maličkost, musí mít všechno DIA, podívejte se na ty ceny pánové.“

         „Pak ale taky takový dítě musí mít vyšší alimenty, aby se to v sešívané rodině nějak dalo živit.“

         „No vidíte,“ řekl Knotek, „a už jsme zase u toho, jak to dělat, když každý dítě má jinej příjem.“

       „Ono každý dítě má i jinej pobyt,“ doplnil rozdílnou úroveň Bouček, „pro jednoho přijede otec Mercedesem, pro druhého starší Felícií a pro třetího přijede autobusem. Už z toho je jasné, do jaké rodiny dítě jde na návštěvu.“

          „Tady nic zprůměrovat nejde a otčím musí být opravdu v těžký situaci,“ řekl zamyšleně Dolanský, „pro některé dítě nepřijede nikdo.“   

        „Třeba by mohli mít stejné oblečení, nějaký kroj, třeba skautský, tím by se to vyrovnávalo, aby si nemuseli závidět.“

         „Pane Dolanský, tím se to zachránit nedá. Jsou tu i jiné věci. Třeba dovolené. Jeden jede s vlastním tatínkem a macechou na Maledivy, druhý jede na Slapy a třetí nejede nikam, nebo se chodí koupat do Šárky. To máte těžký.“

        „Jak jste na tom byl vy pane Bouda,“ přepadl ho dotěrnou otázkou doktor Kárný.

       „Nerad o tom mluvím,“ ozval se zarputile, „když jsem si manželku bral, vyženil jsem dvě děti od dvou tatínků. Moc na mě nedaly, tak jsem to nechával na manželce. V podstatě zastávala ten mužskej element místo mě. Já jsem s jedním z těch tatínků chodil na pivo, jenže to nesnášela zase manželka, protože ta ho nenáviděla.“

         „Chtěl jsem připomenout pozdrav od Rudy. Strašně rád by se s námi setkal. Zatím mu to nevychází a má moc práce na plantážích. Psal, že jeho manželka má sestru, je vdova a ráda by se seznámila s nějakým milým pánem, jako je Ruda. Himbajs, pane Dolanský, to by bylo něco pro vás. Ona je majitelkou velké autoopravny. Co tomu říkáte?“

          „Dejte svatej pokoj,“ zabručel taxikář Dolanský,“ já jsem rád, že jsem se osamostatnil a vy byste ze mě udělal emigranta. Jak bych se tam domluvil, prosím vás?“

       „Španělsky byste se naučil brzy, je to románskej jazyk, rozšířenej po celým světě,“ s jistotou radil Knotek.

          „Jenže tam se mluví portugalsky, to si dost lidi pletou, ale prej stačí pět minut denně a za rok nikdo nepozná, že jste cizinec,“ opravil Knotka doktor Kárný. „Vždyť byste tam mohl jet jen na obhlídku, nezávazně. Vyzkoušet si to.“

         „Kdepak chlapi,“ zamítl nápad Boudy Dolanský, „Praha je Praha, tady znám každou ulici a tankový plzeňský v naší hospůdce není nikde na světě.“

          „Mohu vám nabídnout naše chuťovky pánové?“ přerušil debatu velký Zdeněk.

         „Byly by tam masové kuličky Hopdohubky, česnekové rolky Cholestonky nebo tradiční utopenci.“ Vyměnil prázdné půllitry za plné a s objednávkou chuťovek odešel za paní Alžbětou.

          „Víte, každá sešitá rodina je jiná,“ navázal pan Čtvrtník na téma večera, „někde to skřípne hned na začátku, když některé dítě nechce přijmout vetřelce v rodině a tvrdohlavá náctka chce mít maminku jen pro sebe.“

        „Něco podobnýho se stalo mému synovci Edovi,“ potvrdil pohotově pan Váša.

          „Bratr Fanda dostal po rozvodu Edu do péče a časem se docela náhodou seznámil se ženou, která měla dvě dcery. Fajn holky to byly, sportovkyně, ale jen do doby než se Fanda s Edou k nim po svatbě nastěhoval. S Edou se skamarádily, byly skoro stejně starý, ale Fandu nebraly. Žádnej novej tatínek, ani strejda, vetřelec to byl, cizí chlap, co jim krade maminku. A že se dělit nebudou, maminka je jejich a tak to skončilo. Eda zůstal, ale Fanda se odstěhoval. Nakonec odešel i Eda. Mezi ženskejma si užil. Dnes je rád, že je sám se svejma experimentama. Prý nebude prožívat žádný patchwork.“

           „Patchwork?“ zeptal se drogista Bouček, „co to prosím vás je?“

       „Co vím já,“ přidal se Chudoba, „tak pačvork je deka, nebo přikrývka, sešitá z kousků starých textilií, nebo upletených čtverečků, čímž vznikne nová pestrobarevná přikrývka. Já ji používám někdy jako dekoraci při fotografování.“

          „No a tady vidíte tu podobnost,“ navázal na své vysvětlení pan Váša, „když se někde rozvedli, založili novou rodinu, ale s tou předešlou zůstali dál ve styku. Tak se děti stýkají s novými maminkami a tatínky, novými sourozenci a nejraději s novými babičkami a dědečky. Prostě patchwork.“

          „Pánové, jak jsem měl možnost poslouchat, sešili jste toho dneska dost, „řekl velký Zdeněk, „hlavně, aby se vám to zase nerozpáralo. Tak to vlídně sečteme a rozloučíme se. Bude nám potěšení, přivítat vás ve zdraví zase za týden.“