Váza

Váza 

    Pravidelná měsíční setkání v klubu stavařů v Nekázance doplňovaly mezery mezi povinnými oslavami Mezinárodního Dne Žen, který se slavil díky stávce švadlen v New Yorku 8. března, Dne stavbařů 14. července, Dne železničářů a Dne Československé lidové armády, kdy naše jednotky vstoupily v roce 1945 v bojích na Dukle na naše území, eventuálně dalších výročí na běžný rok připadajících. Především bylo povoleno konzumovat vodku a další nápoje v jakémkoliv množství, oproti konzumacím na pracovištích, kde bylo popíjení omezováno.

         O zábavu bylo postaráno vždy z vlastních zdrojů. Hudbu tvořilo kvarteto hudebníků podle známého sloganu „Co Čech to muzikant“. Nejoblíbenější byl tanec, kde se mohly uplatnit různé styly, a výměny manželek. Pěvecky vynikalo několik pracovníků, zejména lidovým pojetím národních pijáckých písní. Velmi žádané bylo Korbel trio, nazvané podle příjmení otce s kytarou a jeho dvou dcer ve věku před maturitou. Nechyběli ani vypravěči, z nichž pravidelně vyhrával zaměstnanec Plichta se svými přednáškami o anatomii a chorobách močových cest. Vrcholný potlesk se ozýval při jeho přednášce o kamenech. Začal většinou ledvinovými, pokračoval přes žlučové, zubní, Dívčí, základní až po mlýnský, který nezvedal nad hlavu, ale ukazoval jen v kufru. Končil povzdechem, že ten největší mu spadl ze srdce. Úspěšný byl i iluzionista a kouzelník mikromagie, ale jen do doby, kdy způsobil menší požár u podia při jedné své ukázce s ohnivým mužíčkem. Díky předchozí ukázce, kdy neustále vyléval vodu z klobouku, se mu podařilo oheň obratem uhasit. Další ukázky a produkce mu nebyly povoleny. Poměrně nudné byly ukázky z četby knih, doporučené politickým oddělením, kdy se společnost zjevně nudila a většina se odebírala k barovému pultu, předstírajíc pocit náhlé žízně.

         Četba knihy Jak se kalila ocel, od Nikolaje Alexejeviče Ostrovského a v překladu Jarmily W., se četla na pokračování. Byla tak odsouzena k malé pozornosti posluchačů, z nichž byly vytrvalé jen předsedkyně výboru ROH Kropáčová a členky kulturní komise Šibíková a Průchová, které často usínaly. Příběhy Pavko Korčagina je příliš nezaujaly.

         Rád jsem se těchto večerních setkání účastnil. Dlouho jsem nemohl přijít na to, čím bych i já mohl přispět k všeobecné zábavě a nebýt jen pasivním divákem.

         Jednou v mezidobí oficiálních oslav mělo setkání připadnout na listopadovou sobotu. Bylo to v době konání mistrovství Evropy v krasobruslení. Spojitost s naší oslavou se ukázala až později. Písařka Alena, čiperný diblík, přišla s návrhem, že bychom mohli spolu nacvičit ukázku tance charlestonu. Nápad to byl vynikající. Alenka znala několik stylových figur, asi z tanečních, a dokázala za několik dní z mých medvědovitých pohybů vykřesat skoro ladnost Freda Asteira. Nácviky jsme pečlivě utajovali a k dokonalosti bylo naše vystoupení dovedeno zapůjčením kostýmů z divadelní půjčovny. Nechyběl ani deštníček, kabelka na řetízku, slamáček a hůlka špacírka. Abychom udrželi rytmus, zpívala, lépe řečeno slabikovala nám k tanci další písařka Jana obětavě do ochraptění píseň „Že se nestydíte, takhle kaziti dítě, když je školou povinné!“ Svoje la, la, la, vydržela zpívat i půl hodiny. Bylo to od ní velmi obětavé, ale nezištně to nedělala. Měla přislíbeno, že za ní zaplatíme útratu na příští oslavě. Při jejím apetitu a výdrži to bylo od nás dost odvážné.    

         Do dobových kostýmů jsme se převlékali v malé místnůstce vedle jeviště. S hudbou jsme domluvili, že začnou hrát, jakmile otevřeme dveře. Stalo se a hudba začala svižný rytmus, který opakovala celých pět minut trvání naší taneční kreace. Skončili jsme úklonou a ozval se obdivný potlesk. Nejvíce se divil manžel Alenky, který se stále zajímal o místnost, kde jsme se převlékali. Vyptával se mě, jestli jsem byl při převleku otočený, abych neviděl pětky jeho Alenky. Ujišťoval jsem ho marně, protože prohlásil, že jsem chlípnej prasák a naše představení bylo poslední v mém životě. Skutečně se naše poctivě nadřené vystoupení již nikdy neopakovalo.

         Součástí tradice měsíčních setkání se stala tombola. Někdo přišel s nápadem, že by mohly být do tomboly věnovány jako ceny předměty, které v domácnostech nebyly k použití, nebo se jich lidé chtěli zbavit. Je nutno říci, že tombola byla vždy velmi bohatá a rozmanitá. Časem se stávalo, že některé předměty se v tombole objevovaly opakovaně. Vkládali je tam při příštím setkání výherci, kterým se předměty doma také nehodily, nebo byly prakticky nepoužitelné.

         Jednou z těchto putovních cen byl například nefungující vysavač ETA. Dosti dlouho také kolovaly staré gramofonové desky, oválný obraz jelena v říji, pletená ošatka na pečivo, mírně proděravělá a bronzová klika dveří. Málokdy byly v tombole předměty, které si přítomní odnášely domů s nadšením z výhry.

         Zrovna v tu dobu konání mistrovství Evropy v krasobruslení, mě potkalo štěstí a já vyhrál v tombole vázu. Váza vypadala třpytivě honosná, i když byla jen z lisovaného skla. Podle své výšky čtyřiceti centimetrů, byla i dosti těžká. Měla malou vadu, na spodním okraji dna byla kousek nepatrně odštípnutá. Stal jsem se terčem vtipů, které mě později inspirovaly k nesmyslnému tvrzení. Ve svém charlestonovém fráčku a kalhotami s lampasy jsem byl nejbližšími opilci pasován na mistra Evropy. Na mé protesty přátelé slevili a přiznali mi třetí místo. Pohotově jsem byl také s vázou a Alenkou vyfotografován. Se stoupající hladinou alkoholu jsem začal litovat, že jsem se uskromnil jen na třetí místo a svůj žal jsem rozháněl dalšími stakany vodky. S umístěním se již nedalo nic dělat.

         Zábava vždy před půlnocí končila a bylo nutné se převléknout z divadelního kostýmu do svého obleku. Honza za mnou chodil a varoval mě, abych do šatničky nechodil, protože se tem převléká Alenka. Tvářil se urputně a byl ochoten použít násilí, aby ubránil pohled na mohutné přednosti jeho Alenky. Ujišťoval jsem ho, že pro mě kozy jeho milované nic neznamenají, ale to jsem lhal, jako když tiskne. Také mi to nevěřil. Konečně Alenka vyplula kratičkými krůčky z komůrky, přičemž byly vidět ve dveřích nejdříve její vzduté pětky. Byla řada na mně. Odvážně jsem s vyhranou vázou vešel do šatničky a převlékl se z charlestonového do civilního. Proběhlo velké loučení a sál potemněl. Vyšel jsem do Nekázanky a ve Vodičkové na rohu jsem zastavil taxíka. Pozdravil jsem s přízvukem opilce a vázu posadil vedle sebe. Stačil jsem ještě říct Nikolajka a jeli jsme. Cestu jsem ani nevnímal, ale před Václavským náměstím musel řidič přibrzdit. Obklopila nás hlučná parta a hulákala jakési pozdravné volání. Do toho se jeden nejbližší podíval na mě do auta a začal volat:

          „To je vón, ten skákal toho axla! Hele, je to vón!“ Tvář skoro tiskl na sklo a bouchal do střechy. Taxikář dostal strach o auto a snažil se rychle odjet. Chvíli jsem přes okno na partu rozjařených mladíků kynul rukou na pozdrav a pokyvoval hlavou, jako že si vážím jejich pocty. Jak jsme dojeli na Nikolajku, ani nevím. Když mě taxíkář probudil, vytáhl jsem stokorunu a vyskočil z auta. Mávnul jsem rukou a taxikář se slovy:

          „Neshledanou mistře!“, vzápětí odjel.  

         Asi po týdnu jsem šel z práce Celetnou ulicí a na křižovatce s Rybnou jsem se na rohu zastavil u výkladní skříně antikvariátu se starožitnictvím, kde mívali zejména nádherné věci z porcelánu a skla. Byl zde také starý historický nábytek, orientální koberce, a zbraně. Vůbec tady bylo mnoho zajímavých věcí. Mojí pozornost tentokrát zaujala mezi soupravami skleniček váza. Úžasný kus. Broušená, opálově lesklá, asi čtyřicet centimetrů vysoká, svítila mezi ostatními vázičkami a karafami jako královna. Nemohl jsem odtrhnout oči. Fascinovaně jsem zíral na vázu a hledal spojitost se svou výhrou na podnikové zábavě. Uvědomil jsem si, že jsem ji vlastně v taxíku zapomněl. Hleděl jsem na vázu jako omámený. To přece není možné, aby to byla moje váza.

          Rozhodl jsem se, že se na vázu podívám uvnitř a prohlédnu si ji. Vešel jsem do starožitnictví a pozdravil se se starším mužem, profesorského vzhledu s knírkem, který již podle oblečení a pohybů se do prostředí dýchajícím historií přesně hodil. Díval se na mě sice trochu podezřívavě, když jsem projevil zájem o vázu, ale byl ochoten ji vyjmout z výkladní skříně. Obřadně si navlékl bílé rukavice, s jakousi úctou a pokorou ji pečlivě ofoukl a otřel a postavil na pult. Podíval jsem se pozorně na okraj dna. Trochu jsem zrudnul, protože byla na jednom okraji mírně odštípnutá. Byla to moje váza, vyhraná v tombole, s níž jsem byl oceněn umístěním na třetím místě.

      „Pokud máte zájem,“ pravil mírným hlasem muž profesorského vzhledu,

      „Jde o český olovnatý křišťál, ruční práce, nejspíše Ludvik Moser, kolem roku 1920. Je u nás v komisním prodeji s odhadem za 6.000 korun.“

         To se mi trochu zatmělo před očima a odlesky třpytící se vázy přede mnou začaly mít zlověstný nádech. S díky jsem ustoupil od pultu a uctivým, chraptivým hlasem se rozloučil. O tom, kdo ze zaměstnanců podniku dal vázu do tomboly, jsem raději nepátral a jestli ji dal do komise taxíkář, který ji v autě po mně našel, jsem ani neuvažoval. Tím jsem se ovšem s jistotou nikdy nedozvěděl, jestli ta váza ve starožitnictví byla moje, nebo opravdu pocházela z roku 1920.