Rozprava 4

Rozprava 4

         Nastal poklidný páteční večer a s ním také pravidelné setkání štamgastů v jejich malostranské hospůdce. Rádi se vychloubali, že jim to připomíná setkávání pátečníků u Karla Čapka v nedaleké Říční ulici, naproti Besední. Trousili se většinou po jednom, uctivě a s úsměvy se rukoupodáním srdečně zdravili. Dnes tomu nebylo jinak. Když se dozvěděli od inženýra Doubka, ministerského rady na penzi, že se omluvil pan Bouda, že musí hlídat vnuka a doktor Kárný, kterého zdržovala manželka s přípravou její dietní večeře, čekali s napětím, až vytáhne z aktovky destičku s heslem večera. U věšáku dřevěného obložení stěny, kde měli štamgasti svůj stůl, se objevil nápis se zdobeným písmem: „ Ani v noci, ani ve dne, s čoudem už to ani nehne.“

         „Pane inženýre,“ s nadšením zhodnotil téma doktor Kárný,“ dneska jste to opravdu trefil. Já se dusím od rána a kašlu jako astmatik s plicní obstrukcí. Venku už se nedá pořádně dýchat. Dneska vás chválím. Asi to máte ze sebe, že jó, jste nějakej bledej.“

         „To je pravda, že blednu, už od úterka, ale nemám to z povětří. Psal Ruda, že přijede koncem měsíce a chce super ubytování. Máme mu to rezervovat, ale kde na to vzít?“

         „Pozdrav pánbůh,“ ozval se polekaně drogista Bouček, „poslal nějakou zálohu?“

         „S tím se nenamáhal, asi to nepovažuje za nutné.“

         „Já bych měl nápad,“ pohotově zareagoval Čtvrtník, vrátný z Muzea hudby, „švagrová přece bydlí v domě U Zlaté studně a má tam apartmá co pronajímá v Airbnb. Perfektní výhled na Prahu, vybavenej byt, počítač, WIFI, Skype, komplet, samí spokojení hosté. Naposled tam měla rodinu z Toronta. Náramně to chválili. Ona si už hostitelstvím vydělala na novou kuchyň a dvě televize.“

          „Pane Čtvrtník, to by bylo ideální,“ poděkoval Doubek, „spojíte mě s ní, určitě se domluvíme. Ruda bude nadšenej. Byl by zase na čas malostraňák.“

         Do začínající debaty vstoupil s pozdravem, úsměvem a nabídkou velký Zdeněk, následován malým Zdeňkem s napěněnými půllitry tankového plzeňského.

         „Mám vyřídit pozdrav od paní Alžběty, která má pro vás specialitku. Kuřecí gulášek na černém pivu, nebo kuře v hořčičné kari marinádě. Kdyby byla chuť, je tam zdravá brokolicová polévka.“

          Všichni si objednali až na zdravou polévku, o kterou nikdo zájem neměl. Dolanský požádal tradičně o kuřecí řízek.

         Nostalgický pohled na tabulku visící na stěně proti němu vyvolal ve školním inspektorovi Hanákovi povzdech: „Víte pánové, dnes je to těžké. Všechno je normované, předepsané, odstupňované, limitované, i ten vzduch, co dýcháme. Myslíte si, že se nadechnete a rozjasníte tvář? Omyl, nadechli jste se ovzduší podle meteorologických podmínek pro rozptyl znečišťujících látek v ovzduší.“

         „Jak se to ovzduší vlastně měří,“ zeptal se skoro povinně fotograf Chudoba.

         „To záleží na směru proudění vzduchu,“ upřesnil taxikář Dolanský, „jestli vane horizontálně, to mám větší spotřebu, nebo vertikálně. To lítaj klobouky.“

         „Vono taky třeba proudit vůbec nemusí,“ ozval se Knotek, „když neproudí, chce naše babička jít na procházku. Tudle jí to ale stejně dusilo.“

         „To je tím,“ odborně podotkl inspektor Hanák, „že rozptyl příměsí v atmosféře je omezen a imisní limity jsou překročeny. Záleží na zádržné vrstvě.“

         „Na čem?“ pochybovačně se zapojil pan Váša.

         „Na zádržné vrstvě,“ trval na svém Hanák, „na inverzi. Slyšíme to stále ze severní Moravy. Tam je takový čoud, že ani Beskydy nevidíte a smogová regulace je vyhlášena permanentně.“

         „To se nedivím,“ řekl Bouček, „že je tam stupeň biozátěže furt na trojce.

         „Stupeň biozátěže je pokaždé v televizi,“ rozhorlil se pan Váša, „ale je to naprosto nepřesný údaj. Oni řeknou, že počasí je vhodné pro plnou fyzickou zátěž, že je nejmenší riziko pro kardiaky, ale pánové pozor ta jednička je zprůměrovaná. Pro někoho je i ta jednička moc. U nás v domě je jeden důchodce a máte ho slyšet, když jde do schodů i při jedničce. Syčí jak rozčílená kobra.“

         „Pro mě je jednička jako trojka,“ smutně řekl Chudoba, „v tom horku v ateliéru se cejtím slabě furt.“

         „Já myslel, že ta biozátěž je měřena jenom pro diabetiky,“ zauvažoval Bouček.

         „Prosím vás, nepleťte sem Dia, to je něco úplně jiného než Bio,“ upřesnil výklad biozátěže inženýr Doubek.

          Zdeňkové přinesli objednaná jídla, gulášek a kuřátko v marinádě, a když zaslechli dohady o Bio a Dia, zasmáli se.

         „Kdepak pánové, u nás žádné Bio ani Dia nepřipravujeme, my jsme pravá, česká kuchyně a žádná laboratoř indukčního tepelného vaření v páře. Přejeme dobrou chuť!“

         Když se vrátili do kuchyně, přepadla je paní Alžběta otázkou: „Hele kluci, že voni vůbec nekouřejí?“

         „To víte, že ne,“ odpověděl velký Zdeněk, „museli by běhat ven, ale běhají jen na WC a tam je hlásič. Na smrad nereaguje, ale na kouř je citlivej, to jó.“

         „Alespoň nezvyšujou poletavej prach,“ rozumovala paní Alžběta,“ viděla jsem to včera v televizi. V tom Zlíně už lidi nechodí ani po ulici. Prý čekají doma, až to přejde.“

         U stolu se vtipkovalo o jídle a vzpomínalo se na doktora Kárného, jak musí bojovat s pečlivou manželkou, která pracuje v Institutu dietologie a výživy jako poradkyně. Chrání hlavně jeho játra, žaludeční šťávy a zažívací potíže.

         „On musí jíst i mořské řasy a chaluhy, říkal minule,“ svěřil všem jeho skrývané potíže inženýr Doubek.

           Během debaty o jídle přišel opožděně doktor Kárný.

         Všichni již dojedli, pozvedli půllitry a připili na zdravou dietu Kárného.

         „Co jste měl dobrého doktore, vypadáte spokojeně,“ otázal se Hanák.

         „Musel jsem počkat, až manželka upraví večeři podle příslušných bodů a koeficientu racionální nutriční výživy.“

         „To musela být asi pochoutka, ta nutriční výživa,“ přidal se Chudoba.

          „Jak se to vezme. Sníst jsem to musel, pro klid v rodině, jinak bych s vámi na pivko nesměl.“

         „Co to bylo za dobrotu prosím vás, pochlubte se, ať vám tu péči můžeme závidět,“ dožadoval se Dolanský.

          S trochou neochoty přece jen doktor prozradil: „Pánové, větší vymyšlenost jste nejedli. Byl to plátek ananasu s rýží a růžičkou kapusty.“

           Na to se všichni skrytě ušklíbli, aby neměl Kárný komplexy.

         „Pane doktore,“ oslovil ho Dolanský, „nechcete si něčím spravit chuť? Tady jste na čistým vzduchu a nikdo vás nekontroluje.“

         „Co se vlastně vysvětluje tím pojmem čistý vzduch. Existuje to vůbec?“ zeptal se naivně pan Knotek.

         „Jó, čistej vzduch. Je to vzácnost, i když někdy je lépe se na to neptat,“ připomněl svoji zkušenost pan Váša a zavzpomínal.

         „Když byl Eda malej, šel s tatínkem, mým bráchou, na procházku a v Mostecký potkali nějakýho pána. Eda ho slušně pozdravil. Brácha se divil a zeptal se Edy, jestli toho pána zná. Eda řekl, že jó, že ten pán je z odboru ochrany ovzduší. Zeptal se ho, odkud to zná. Eda se mu poctivě svěřil, že vždycky k nim chodí, když není táta doma a vyptává se maminky, jestli je čistý vzduch. No, byl z toho pak doma docela těžkej vzduch.“

         „Vy to berete pane Vášo na lehkou váhu,“ navázal na rozesmátou náladu inženýr Doubek, „ale dneska o tom jednají i naši zákonodárci. Jak by vám bylo, kdyby k vám domů přišla komise zkontrolovat, co přikládáte do kamen. Kde by byla domovní svoboda. Cizí lidi by šli přes váš práh, ukaž, čím topíš. Co byste na to řekl?“

         „Já bych je vyhodil,“ razantně vyprskl Bouček, „ještě aby se mi někdo hrabal v popelníku. To bych se na to podíval. Dyk máme svobodu, né?“

         „Na to bude zákon,“ trval na svém inženýr Doubek, „když vám dronem nafilmují čoud z komína, vlítnou na vás – ukaž kamna!“

         „Prosím vás pane inženýre, nešíříte nějakou poplašnou zprávu?“ zeptal se poděšeně školní inspektor Hanák, „máme přece ústavní právo na osobní svobodu!“

         „No, to máme,“ přiznal inženýr, „ale oni to přirovnávají ke kontrole technického stavu auta, auto je vaše, ale při zastavení hlídkou kapotu zvednout musíte.“

         „Tak kvůli čoudu z komína by mi lezli až do ložnice?“ rozhorlil se Dolanský, „to snad není možný, ještě že mám wafky.“

         „Na druhou stranu pánové,“ připojil se pan Čtvrtník, „uvědomte si, že ty aerosolové sajrajty mají na svědomí nejvíc cévních a srdečních nemocí a dýchání a to lidi ani nemusí kouřit.“

         „Nejhorší je to pasivní dýchání,“ podotkl Knotek, „při tý inverzi jste za chvíli plnej škodlivin a plíce černaj.“

         „Pasivní dýchání?“ nevěřícně se ozval inženýr Doubek.

         „Jó, pasivní dýchání,“ potvrdil Knotek. „Když stojíš vedle kuřáka, tak pasivně kouříš a smrdíš nikotinem. Když stojíš vedle fabriky, která čoudí, tak pasivně dýcháš a smrdíš asfaltem.“

         „To je sice pravda,“ potvrdil inspektor Hanák, „ale na rozdíl od kuřáka, to má fabrika dovolený, protože má emisní povolenku.“

         „Slyšel jsem,“ připojil se Bouček, „že magistrát teď chce dávat jedno pivo zdarma a městská doprava bude taky zadarmo.“

         „Prosím vás, proč by najednou byl primátor tak štědrý?“

         „Proto, aby řidiči v rámci boje proti smogu nechali auto v garáži.“

         „Pane Bouček,“ podivil se Dolanský, „kam na takový nesmysly chodíte. Jak by mohli tohle povolit, když vydali nedávno protialkoholní vyhlášku. Dneska si na ulici nedáte ani třetinku.“

         Do debaty náhle zasáhl malá Zdeněk, který si všiml, že poháry jsou prázdné.

         „Kdepak třetinku,“ vynořil se u stolu s plnými sklenicemi, „to se tu nehraje, pro vás jedině správně vychlazená tanková Plzeň v půllitru.“ Rychle všechny podělil a ještě nabídl něco k zakousnutí.

         „Mohu vám nabídnout naše chuťovky pánové?“ přerušil debatu velký Zdeněk.

„Byly by tam masové kuličky Hopdohubky, česnekové rolky Cholestonky, kanapky nebo tradiční utopenci.“ Vyměnil prázdné půllitry za plné a s objednávkou chuťovek odešel za paní Alžbětou.

         Nejvíce se nabídkou potěšil doktor Kárný, který si hned objednal od všeho jeden kousek. Měl stále v ústech chuť ananasu s růžičkovou kapustou a potřeboval ji překrýt něčím pikantnějším.

         „Tak vidíte, jak by se tady hodil Ruda,“ navázal na pikantní nabídku inženýr Doubek, „dostal nápad, že by tady investoval do několika podniků. Chtěl by vyrábět kyslíkové šumivé bonbóny a zařizovat solné jeskyně s kyslíkovou saunou. Samé bioprodukty a lapače prachových částic. To nejdůležitější nám chce navrhnout, až přijede. Máme se na co těšit“.

         Když se objevil velký Zdeněk s kasírtaškou, všichni se lekli. Měl na ústech bílou roušku a šel pomalým krokem. Čekali, co si na ně Zdeněk vymyslel, ale nebylo to nic neobvyklého.

         „Pánové, nic se neděje, nepropadejte panice, nejde o žádný třetí stupeň biozátěže, ale musel jsem si vzít roušku, protože Alžběta připálila cibuli, vlastně jí cibule shořela a nedalo se v kuchyni dýchat. Pánové, jak jsem měl možnost poslouchat, nadýchali jste toho dneska dost, hlavně, aby se vám to dobře rozptylovalo. Tak to klimaticky sečteme a rozloučíme se. Bude nám potěšení, přivítat vás ve zdraví zase za týden.“

        To se všem ulevilo. Na Malostranském náměstí byl čistý vzduch.