Rozprava 5

Rozprava 5

          Páteční večer se opět odehrál ve znamení setkání známých štamgastů v malostranské hospůdce v podloubí, naproti chrámu svatého Mikuláše. Často si říkali, že jim to připomíná setkávání pátečníků u Karla Čapka v nedaleké Říční ulici, proti Besední.  Přicházeli důstojným krokem, uctivě a s úsměvy se rukoupodáním pozdravili. Bylo na nich vidět, že se na tankové plzeňské a večeři od paní Alžběty těší. Omluvil se opět pan Bouda, že má na starosti vnuka. Zasedli ke svému stolu, a když byli pohromadě, inženýr Doubek, ministerský rada na penzi, důležitě vytáhl z brašny jednu z tabulek s heslem večera. Na věšáku dřevěného obložení stěny, četli nápis: „Ten kdo žije podvodem, často končí rozvodem.“

         „Pánové, to je téma tak aktuální, že se až divím, že jsme o tom ještě nemluvili,“ zareagoval doktor Kárný. „Přátelé, kdo je rozvedený ať zvedne ruku!“

          Všichni se rozhlíželi, jak to, že se mezi sebou neznají natolik, že by nevěděli, kdo je rozvedený. Nikdo ruku nezvedl. Doktor Kárný se nevzdal. Natolik znal všechny přítomné, že věděl o jejich soukromí dost, a svoji otázku nastavil.

          „Tak tedy nikdo. Dobrá. Řekněte mi ale, kdo z vás se rozvést alespoň jednou chtěl!“

          Otázka je všechny přiměla k úsměvům, pokývání pozvednutou hlavou a souhlasnému zamručení. Ruku sice nikdo nezvedl, ale bylo znát, že na rozvod jednou v životě pomyslel každý. Svým způsobem k řešení rodinné situace rozchodem se přiblíží většina manželství, ale k uskutečnění vždy nedochází.

          Zpovídání o rozvodech přerušil velký Zdeněk, který přišel s nabídkou od paní Alžběty.

          „Tedy pánové, když dovolíte, tak dnes s tou vaší cedulkou naprosto nesouhlasím. Jakej pak podvod. Já nepodváděl, staral jsem se, ale rozvedenej jsem.“

          „Tak podváděla vaše žena,“ vpadnul do jeho nesouhlasu inspektor Hanák.

          „Samozřejmě,“ hbitě odpověděl Zdeněk, „já sloužil do noci a ona se bavila.“

          „Váš případ tedy s cedulkou souvisí. Jenomže podváděla ona, skončila tedy rozvodem. Je to jasný,“ potvrdil Hanák.

          „Nechme rozvody božímu soudu, raději vám nabídnu specialitky paní Alžběty.

         Dvakrát pečený bůček s jablečnou omáčkou, s pečenými brambory a glazovaným zelíčkem, nebo pomalu pečené́ kuře s nádivkou a nastavovanou kaší. Také mohu nabídnout chutnou polévku z pastináku a pečeného česneku.

          Nabídku zpestřil malý Zdeněk obratně postavenými půllitry s tankovým plzeňským. Do debaty se zapojil originálně: „Pánové, jestli jde o rozvody, jsem možná mezi vámi zkušený přeborník. Já se rozváděl již třikrát. Naštěstí jsem z toho vždycky vyšel bez alimentů, ale sranda to nebyla, to je fakt. Se dvěma jsem dodnes zadobře, ale ta třetí je umanutá a uhání mě, jak se dá.“

          „Snad se nechce vrátit?“ dotázal se recepční Čtvrtník.

          „Kdepak vrátit, já ji mám doma, furt. Nechce se z bytu hnout. Je jí tam dobře, kam by chodila, metrnice jedna. Všechno platím já, tak proč by se stěhovala,“ postěžoval si malý Zdeněk.

          „Stanou se v životě situace, že by člověk vyletěl z kůže, ale spolkne to, a čas vše srovná,“ řekl moudře pan Váša, „připomíná mi to mého tchána, který se vyjadřoval často křikem – já ho snad zastřelím, vola, - přitom nebyl ani na vojně pro malou výšku. Neuměl střílet ani prakem, ale tímto si ulevoval, a často.“

          „Na koho tím mířil pane Vášo,“ naivně se zeptal Bouček.

          „Na koho, přece na mě, na nemožného zeťáka.“

          „To jste tedy měl štěstí, že ho nevzali na vojnu. Dnes byste tady s námi neseděl. A to by byla škoda,“ šťouchnul si Bouček do pana Váši, ale ten se jen usmíval.

          Fotograf Chudoba své pochybování o užitečnosti rozvodu zdůraznil vzpomínkou na svého spolužáka Fandu z Vlašské.

                „Pánové Fanda, ten to vede jedna báseň. Není rozvedený, a nežijí spolu již osm let. Ani neví, s kým ta jeho žije. Spokojeně si libuje s nějakou Radkou z Pohořelce. Ta není také rozvedená. Její muž je někde v Německu, nebo Dánsku. Děti už mají z hnízda venku, nestarají se o ně, mají své zájmy. Proč by se rozváděli, užijí si, a jsou bez starosti.“

          „Ono je to taky dneska pěkně drahý. Ty soudy, a advokáti a majetky na půl. To není žádná legrace. Ani se Fandovi nedivím,“ přidal se Knotek.

          „Naše babička se taky rozvedla, a byla už ve věku, ale s tím ochlastou, jak říkala, už to vydržet nešlo. Jenže zůstala sama a teď má ještě ke všemu malý důchod.“

          „Když si vaše babička manžela brala, bylo jí na něm něco přitažlivého,“ zeptal se zvědavě doktor Kárný.

         „To víte, že jó,“ odpověděl Knotek, „jenže to všechno pak utratila.“

          „On tady dneska Bouda není,“ pokračoval inženýr Doubek, „ale ten měl hroznou zkušenost. Už se doma trochu nudili a Bouda, že si tedy najde milenku. Myslel si, že manželka začne žárlit a bude více při chuti. Jenže se spletl. Manželka s tím souhlasila, ale s podmínkou, že mu ji obstará sama. Bouda cuknul, ale nebylo mu to nic platný. Ona přemluvila svoji sestřenici, přivedla ji domů a, - pánové, Bouda měl úplný peklo. Ta semetrika ho tak sekýrovala a ztrapňovala, že vše odvolal a nápadu na milenky se úplně zřekl.“

          „Neměl se s tím svěřovat,“ chechtal se Dolanský, „to se přece dělá úplně jinak.“

          „Je to tím, že manželství je jen málokdy uzavíráno z rozumu. S rozumem se většinou až rozvádíme, a to bývá již pozdě. Stanou se i případy, že rozvod za rozumný považovat nelze. Jenže vysvětlete to těm lidem. Rozvodů je skoro víc, než sňatků.

          „Heleďte se,“ snažil se upoutat pozornost Chudoba, „musí jít vždycky o rozvod manželství?“

          „Co byste chtěl řešit jiného,“ zeptal se inženýr Doubek dotčeně.

         „No, já jsem jen chtěl připomenout, že když dělali u nás v Josefské rozvody, tak přišli na to z kontrolního úřadu, že ta firma, je samej podvod. Falešný faktury, podřadnej materiál, kopáči, cizinci bez pracovního povolení, prostě samej podfuk.“

          „Vy si krásně hrajete se slovíčky, ale tady nejde o vodovody, ale o lidský osudy, o chudáky děti, který ani nevědí pořádně, kdo je jejich táta,“ rozhorlil se Doubek.

          „Když ono je to někdy opravdu složitý,“ přidal se doktor Kárný, „znám z práce případ ženy, která má ze třech manželství tři děti a je rozvedená. Žádné z těch dětí nedokázala vychovávat s vlastním tatínkem. Nevyhovovali jí ani náhradní tatínkové, ani ten poslední. Má štěstí, že všichni tatínkové jí řádně platí značné výživné, takže si přijde na slušný příjem. Jenže ty děti v tom mají zmatek.“

          „A co teprve babičky a dědečkové,“ povídal pan Hanák, „některý se po rozvodu ani ke svým vnoučatům nemůžou hlásit.“

          „Nebo ani nevědí, že nějaká vnoučata mají,“ vpadl takto do debaty Knotek.

          „Já vám řeknu, podvádět se nemá, to je jednou jistý,“ potvrdil pan Čtvrtník, „ale, když už se to náhodou stane, tak potom je nutné zatloukat, zatloukat, zatloukat, jak říkal slovutný doktor Plzák.“

          „Prosím vás, co to říkáte,“ zlobivě zareagoval Doubek, „už jste někdy viděl někoho podvádět náhodou?“

          „Představte si, že jo,“ doplnil svoje vyprávění Čtvrtník, „byl jsem v lázních, a tam se podobný případ stal. Ona se chtěla rozvést, aby vina padla na manžela. Požádala přítele, aby manžela svedl k nevěře s ženou, se kterou se domluví. Přítel rád vyhověl a domluvil se s jednou známou. Ta souhlasila, jenže byla vdaná, a manžel jí na to svádění přišel. On totiž pracoval ve stejném podniku, jako manžel té ženské, co se chtěla rozvést a oni se domluvili. Tak ten podvod prasknul náhodou. Nevím, jak to skončilo, ale asi došlo k více rozvodům.“

          „Přiznám se,“ řekl pan Váša, „že jsem tomu vůbec nerozuměl. Jak mohla ta navedená žena svádět přítele svého muže, který náhodou dělal ve stejném podniku?“

          „To ona nevěděla,“ snažil se Čtvrtník vnést jasno do té záhady, „že manžel se dobře zná s mužem, kterého má svádět.“

                 „Prosím vás pane Čtvrtník,“ dotazoval se nechápavě Chudoba, „věděl to přítel té ženy, co se chtěla rozvádět, že tu ženu, která souhlasila s tím sváděním, může prozradit to, že se oba znají z podniku, kde spolu pracují.?“

          „Vždyť to říkám,“ hájí se Čtvrtník, „to nemohli vědět, že to praskne. Byla to náhoda. Já jsem to uváděl jako příklad proto, abych inženýrovi Doubkovi dokázal, že jde někoho podvádět úplnou náhodou.“

          „Trvám na svém,“ rezolutně prohlásil Doubek, „podvádět náhodou nelze. Vždycky je tam nějaký úmysl.“

          „Záleží na tom,“ doplnil doktor Kárný, jestli jde o úmysl přímý, nebo nepřímý, eventuální. Myslím, že v lázeňském případě pana Čtvrtníka by šlo o úmysl přímý, protože podvod účastníci spáchat chtěli a také ho uskutečnili.“

          „Ale zapracovala náhoda,“ podotkl, již ve tváři zčervenalý Čtvrtník.

          Do jejich rozvášněného sporu vnesl Dolanský další problém, aby se již konečně domluvili, jestli lze podvádět náhodou, a když, tak za jakých okolností. Aby to více zkomplikoval, zeptal se:

              „Pánové, může v některých případech podvádět i hodinový manžel?“

          Jeho otázka zapůsobila, jako když neopatrným šlápnutím spustíte sněhovou lavinu. Chvíli mluvili skoro všichni najednou, že nebylo ani rozumět. Z toho halasu byl nejvíce slyšet inženýr Doubek.

          „Prosím vás Dolanský, co to sem pletete. Já měl na dnešní večer ty nejlepší úmysly. Abychom odsoudili podvodné jednání v manželství a chovali se civilizovaně a odpovědně, hlavně kvůli dětem, které rozvody poznamenávají na celý život. Vy mně sem pletete vodovody a hodinový podvodníky.

          Vzrušenou debatu přerušil velký Zdeněk, který přišel své štamgasty vyúčtovat.

          „Pánové, rozvedeme vaši spotřebu a ukončíme to v elektronické evidenci tržeb. Mimochodem, soutěžíte?, Schováváte si účtenky? Né, to je chyba, malej Zdeněk už jednou vyhrál 100 korun. Zachovejte nám přízeň a za týden opět u nás.