Nakládka

Nakládka

           Blížil se konec výcvikového roku a přibylo více praktických cvičení. Jelo se do kasáren v Nových Zámcích, kde jsme měli nacvičovat nakládku a převoz koní. Měli jsme k dispozici jen nákladní automobily Praga RN s bočními sklopnými lavicemi na korbě. Přijeli jsme na kasárenský dvůr, seřadili auta a čekali, co bude následovat. Dvůr byl prázdný, nikde ani živáčka. Trpělivě jsme se připravovali vyslechnout teoretický postup a zásady nakládání koní v přednesu našeho oblíbeného majora Sochůrka, učitele automobilní taktické přípravy. Na své přednášky nosil budík s velkým ciferníkem a nařizoval ho na zazvonění pět minut před skončením hodiny, kdy odcházel. Byl vášnivý kuřák a miloval pivo. Několik lahví nosil v aktovce vždy sebou a popíjel i při vyučování. S ním jsme zažili mnohé příhody v terénu i ve vybraných krčmách. 

       „Vojáci,“ začal major Sochůrek svoje poučení, „dnes vás čeká náročná praktická ukázka nakládky koní. Neusmívejte se blbě, to nebude žádné cirkusové vystoupení. Ke koním se přibližujte opatrně a s respektem, hlavně ti, co zatím přišli s koňmi do styku jen v salámech. Držte se stranou i od vodičů, kteří budou s koňmi manipulovat. Vodič je osoba důležitá a na něm záleží, jestli kůň za ním klidně nastoupí na korbu automobilu, nebo jestli se zašprajcuje a nechce nastoupit.“

       Svůj přednes doplnil ještě několika teoretickými pokyny, jak zvládat koně, který se bojí, nebo nerozumí, co se na něm žádá, anebo se mu vyčúránkovi prostě nechce. Většina z nás se divila, že i koně mají některé lidské vlastnosti.

        Po hodinové teoretické přípravě se ozval vzadu za garážemi dusot koní a zaržání. Byli jsme napjati. Na dvůr se vyřítilo stádo různobarevných koní, které zdánlivě běželo samo bez doprovodu. Rozběhli se po dvoře a většina se zastavila u kašny s vodou a začali pít. Někteří ovšem nepřestávali klusat a probíhali i mezi seřazenými auty. Patrně z radosti z pohybu vyskakovali a vyhazovali zadníma nohama jako na rodeu. Držel jsem se raději v kabině, protože vystoupit mezi ty pádící a skákající potvory se mi zdálo být nebezpečné. Mezi námi začali pobíhat i vojáci útvaru, kterému koně patřili, a snažili se některé odchytit za strašného hulákání. 

            Nebylo mi jasné, jak tato rozdováděná zvířata někdo přinutí k nástupu na korbu náklaďáku. Podle teoretického postupu majora Sochůrka jsme měli zacouvat k nakládací rampě. Připomenu, že těchto ramp prý podle něho existuje značné množství, podle použitého materiálu. Uklidněný kůň je veden za uzdu vodičem po nakládací rampě ke hraně korby, pomalu ji překračuje a pokračuje za mírného pobízení ke kabině, kde je připevněn k úvazišti. Tolik jednoduchá teorie. Především jsem nikde neviděl nakládací rampu, z jakéhokoliv materiálu.

         Při pohledu na vzpínající se koně, které se podařilo odchytit, jsem pochyboval, že někdy dojde k jejich uklidnění, aby mohli být vedeni za uzdu ke hraně korby. Přesto Sochůrek zavelel prvnímu nákladnímu autu, aby předjelo k přípravě nakládací rampy. Museli jsme vyskočit z kabin a z nejbližší garáže vynést několik balíků slámy. Napadlo mě, že rampa bude slaměná. Moje domněnka se potvrdila. Sestavili jsme z balíků šikmou hromadu, ke které jeden náklaďák zacouval a sklopil zadní část korby na slámu. Vypadalo to velmi dobře. Po této rampě, myslel jsem si, ty koně půjdou sami. Ještě nám místní připravili balík sena, který jsme dali na korbu jako lákadlo, pro vzpurné jedince. Také jsme se dozvěděli, že podle služební pomůcky MNO se na nákladní automobil Praga RN ve vojenské úpravě vejde pět koní. V to snad nedoufal ani Sochůrek. Myslím, že z jeho obličeje by bylo možné vyčíst uspokojení, pokud by na korbu dostal alespoň jednoho. 

            Začalo vlastní nakládání. Sochůrek ukázal na jednoho koníka, který se mu zdál klidný a dal se udržet za uzdu, aniž by podkoního nezvedal nad zem do výše kolen. Kůň sice pohazoval hlavou, ale došel s vojákem až ke slaměné rampě. Vystoupal na první balík slámy. Dál se ovšem nedostal. Jednak voják uklouzl a zůstal viset na uzdě, kterou nepustil a táhl tak hlavu koně k zemi. Kůň se snažil vojáka zvednout vzpřímením hlavy, ale zabořil se nohama mezi balíky slámy, což ho zřejmě vylekalo. Postavil se na zadní, vysmekl se vojákovi z rukou a provedl úžasnou piruetu s odskokem od rampy, která se trochu rozpadla. Koník byl asi rád, že se zbavil potupného transportu a odcválal zpět do rohu dvora, odkud ze stájí předtím přiběhli. Bylo jasné, že tento kůň je pro nakládku již nepoužitelný.   

             Byl odchycen větší hnědák, který nejdříve vypustil tři pšouky, a po zavrnění následovaly dvě koblihy, které naštěstí dopadly na zem ještě před slaměnou rampou. Vzduch zavoněl koňskou stájí a některým, ukrývajícím se vojákům bylo špatně od žaludku. Kupodivu se kůň nechal vést až k rampě a docela poslušně vyšel až na korbu. Když došlo k pokusu o uvázání, nastal tanec. Plocha korby, kam se teoreticky mělo vejít pět koní, nestačila ani tomuhle hnědému divochovi samotnému. Rejdil na náklaďáku, jako kdyby ho pronásledovalo hejno ovádů. Vodič, který ho ještě klidného přivedl nahoru, raději přeskočil boční postranici a dole jen krčil rameny.

         Hnědák se nabízeného sena ani nedotkl a po několika poskocích a bravurní ukázce chození po dvou, dovádivě seskákal dolů po rampě, zaržál a odběhl mezi ostatní koně.

            Byl učiněn další pokus s menším černým koníkem, rapem, který měl stále sklopené uši a vyvalené oči. Voják co ho vedl, vypadal ustrašeně a čekal každou chvíli, kdy ho to zvíře kousne nebo kopne. Rampa byla opravena a koník se sklopenýma ušima vyšplhal po slámě tak rychle, že mu ani podkoní nestačil a snažil se ho doběhnout na korbě, aby ho uvázal. To se mu nepovedlo. Jakmile se snažil zezadu přiblížit, koník začal kopat, přitom hrozivě třásl hřívou a z tlamy mu kapaly sliny. Bylo jasné, že koníkovi se na korbě zalíbilo a nemíní nikoho dalšího k sobě pustit.

           Začal spokojeně žrát připravené seno a výhrůžně přitom frkal. Voják stál na konci korby a nerozhodně rozpačitě se rozhlížel. Na výkřiky a povzbuzování, aby šel koně uvázat, nereagoval. Když rap z bujnosti opět vyhodil zadníma, nečekal na nic a seskočil z rampy.  Hrozilo nakonec, že nejenom nedostaneme na auto dalšího koně, ale že ani nedostaneme černého rapa z auta dolů. Že bychom ho přivezli zpět do kasáren v Krškanech, nepřicházelo v úvahu.

             Nedaleko seřazených aut nás pozoroval menší nadporučík, v širokých rajtkách s lampasy a ve vysokých naleštěných botách. Přes těžko potlačovaný smích zakřičel: 1)„Imre, veszi azt a lovat.! Nem nézhetem tovább.“  

        Začaly se dít věci. Jeden z vojáků přiběhl k rampě, vyběhl nahoru a bylo slyšet jakési zasyčení a vrčení. Kupodivu rap poklekl a sedl si bokem na korbu, ani se nehnul. Zavolaný Imre ho vzal za uzdu, rap se zvedl, otočil a klidně sešel po slaměné rampě dolů. Imre ho plácnul po zadku a rap odběhl, přičemž si z radosti dvakrát vyhodil zadními. 2)„Jó elvtárs hadnagy?“ zeptal se přivolaný krotitel Imre.

       S uspokojením nadporučík odpověděl: 3)„Igen Imre, köszönöm.“ 

           Protože se již chýlilo k polednímu obědu, rozhodl Sochůrek, že ukázku nakládky koní jsme splnili prakticky, jejich převoz provedeme víceméně fingovaně, náhradním způsobem. Vybral pět frekventantů, kteří suplovali koně a pět vodičů. Nechal je vystoupat po rampě na korbu. Tam je ukázkově uvázal, nařídil zvednout zadní čelo korby a zavelel k odjezdu zpět do Dolních Krškan. Po projetí městem jsme zastavili za Novými Zámky v útulné čardě na oběd. Sochůrek nařídil odvázat pět suplovaných koní a dát jim volno. Personál čardy z nás měl velikou radost. Nechali jsme tam celou relutu a ještě něco navíc. Ani jsme na chutné masíčko nepotřebovali potravinové lístky. Jak to tehdy na Slovensku dělali nevím. V Čechách bychom dostali bez lístků, po vystání fronty, nejvýše koňské karbanátky nebo koňský guláš. 

 Poznámky

1)„Imre veszi azt a lovat. Nem nézhetem tovább.“

„Imre odveď toho koně. Já už se na to nemůžu koukat!“

2)„Jó elvtárs hadnagy?“

„Dobrý, soudruhu poručíku?“

3)„Igen Imre, köszönöm.“

„Ano, Imre, děkuji!“