C´est la vie. Reportáž z psychiatrické ambulance

Z pověření nejmenované televizní stanice jsem se vydala natočit reportáž z psychiatrické ambulance v jednom nejmenovaném městě, ulici a zdravotnickém zařízení.
Přišli jsme sem – já a můj kameraman – v nadějném očekávání hamletovsko-švejkovsko-orwellovských epizod ze života lidí různých věkových kategorií, narušených syndromy socialistického rozpolcení osobnosti, vyhořením a depresemi z účinků dravého kapitalismu i vizí pochmurné globalistické budoucnosti. Již při příchodu nás vítají divoké skřeky a dunivé údery, ozývající se z ordinace.
„Kdo je tam?“ ptá se poněkud zaraženě kameraman, instinktivně objímaje ochranným pohybem svoji drahocennou kameru.
„King Kong. Tedy – Joska. Domnívá se, že se nachází v džungli na pustém ostrově. I když zákon džungle vládne i tady a opuštěni jsme vlastně všichni. Zbláznil se však spíše z přemíry hollywoodské produkce, jež nás již po léta denně atakuje,“ odpovídá postarší muž s pěstěným plnovousem a zeleným věncem na hlavě.
„A kdo jste vy, prosím?“ táži se já s velkým zájmem, ba sympatií.
„Sokratés jméno mé. Filosof, jenž se opovážil říci, že demokracie je nejhorší způsob vlády. Za to jsem byl nucen vypít číši nikoli bolehlavu, ale hořkosti z nálepky blázna až do dna.“
Kameraman se mezitím vzpamatoval a začal konat svou práci.
„Tento kolega je mi velice blízký,“ praví jiný pacient podobně ušlechtilého vzhledu, sedící poblíž dveří. „Jsem historik a od doby, kdy jsem uviděl jevy a události v pravém světle, dostavila se u mne cognitivní disonance a hluboká deprese. Ani útěchy psychologa a silné medikamenty nepomáhají.“
„Proti depresím je nejlepším prostředkem alkohol,“ ozve se vyšeptalý hlas hubeného muže u okna. „Jsem zapřisáhlý alkoholik a vlastenec. Kdo nechlastá, není Čech. Počkám na vás všechny pak venku a půjdeme se napít na katastrofickou budoucnost, kterou nám chystají různí spiklenci včetně globálního oteplování.“
Rozhostilo se zakřiklé a ostražité mlčení.
„Nerozvíjejte zde žádné konspirační teorie,“ rozhorluje se žena celá v černém, ač není řeholnicí. „Bůh vše nejlépe řídí a má vždy pravdu. Je tomu tak už několik tisíc let. Byla jsem při tom, když stvořil Zemi.“
„Pánbůh s námi,“ zalomí zoufale rukama historik – vědec, znalý skutečnosti a obrátí zraky v sloup. Dámu to evidentně potěší a vrhne na něho vděčný, téměř zamilovaný pohled.
„Alláhu akbar!“ zvolá hned na to mladík s arafaťákem kolem krku, leč s modrýma očima a rezavými vlasy. „Já vždycky říkám, že bůh je veliký a politika svinstvo. Ale jinak jsem pacifista.“ Usměje se na nás jako batole.
Osazenstvo čekárny, nadskočivší úlekem při slovech Alláhu akbar, souhlasně přikyvuje.
„Zatraceně, pojďme pryč,“ zaskučí mi do ucha kameraman. „Už toho mám plné zuby a začínám cvokatět taky.“
„Vydrž, brácho, ještě není konec všech dní a naší práce. Musíme ještě kontaktovat osobu hlavní, to jest lékaře.“
Z ordinace mezitím vychází Joska – King Kong, držící něžně v mohutné dlani barbinu. Upírá na ni oči plné lásky a blaženě se usmívá. Šťastný to člověk!
Vystřídají se ještě dva - tři pacienti, když do čekárny vstoupí vysoký štíhlý muž v divadelním obleku, respektive brnění. Vypadá vznešeně a krásně. Don Quijote de la Mancha. Kupodivu se nikdo nesměje. Obřadně pozdraví, rozhlédne se a jeho zrak spočine na mně. „Vzácná paní,“ osloví mne uctivě a laskavě, „jste podobna mé drahé Dulcinei, o níž stále sním. Sním o lásce, krásnu i o hrdinství a velikých činech, hodných pravého člověka. Ostatně, život je sen, jak praví básník. Kdo neumí snít, jako by nežil, není-liž pravda?“ Jeho hlas je jemný a vábný a zní jako z jiného světa.
„Statečný rytíři, nejste-li snad šlechtic rodem, jste určitě šlechticem ducha,“ odpovídám do hrobového ticha. „Proto jste se dostal až sem?“ pokračuji a začínám se rozčilovat. „Musí být člověk registrovaným bláznem, aby alespoň někteří rozpoznali krásu jeho duše? Pojďte, příteli. Tady není místo pro vás. Vraťte se do své nádherné vyšší dimenze, která většině z nás již unikla.“ Beru jej za ruku a odvádím z čekárny.
„ Kam jdeš?“ křičí za mnou vztekle kameraman. „Zbláznila jsi se?“
„Ano!“ volám zpátky povzneseně.
„A co náš rozhovor s doktorem?!“
„Žádný nebude!“
V tom okamžiku však vyletí z ordinace sám psychiatr: „Co je to tady za kravál?“ ječí. „Kdo jste vy dva?“
„Jsme z televize a rádi bychom…“ pípne kameraman.
„Ven!“ zařve léčitel a inženýr lidských duší. „Žádné další blázny tu nepotřebuji! A už vůbec ne z televize. Ven!“
„Natočil jsi i tohle?“ ptám se se sadistickou rozkoší, když už jsme na ulici.
„Bodejť! To bude bomba, uvidíš!“
A byla. Její výbuch nás oba vymrštil z redakčních židlí až na dlažbu. C´est la vie.