Rozprava 8

Rozprava 8

         V páteční večer se opět sešli naši známí štamgasti v malostranské hospůdce v podloubí, vedle chrámu svatého Mikuláše. Často si říkali, že si připadají jako pátečníci u Karla Čapka v nedaleké Říční ulici, naproti Besední.  Přicházeli volným krokem, důstojně a s úsměvy se rukoupodáním pozdravili. Bylo na nich vidět, že se na tankové plzeňské od Zdeňků a libůstky od paní Alžběty a Olinky, těší. Omluvil se tentokrát Dolanský, který musel někam na ryto a pan Váša, kterého pozval Eda na nějaký pokus do jeho laboratoře. Zasedli ke svému stolu, a když byli pohromadě, inženýr Doubek, ministerský rada na penzi, překvapivě vytáhl z brašny tabulku s heslem večera. Na věšáku dřevěného obložení stěny, se vyjímal nápis: „Hlavně se teď koukej, aby si byl oukej.“

         „Co to, pane inženýre,“ ozval se doktor Kárný, „snad nechcete do českého jazyka zavlékat anglická slovíčka?“

          „Vůbec ne,“ bránil se inženýr Doubek, „naopak, chci ten nešvar znevažovat a zesměšňovat, aby si Češi více vážili svého jazyka a byli na svůj původ hrdí. Vemte si třeba Švýcarsko. Kam se podíváte, jejich vlajka, v Americe nosí vlajky dokonce na sobě, ve Skandinávii, když jedete z Helsinek, přes Švédsko do Norska, tak poznáte jedině podle vlajek na každém domku, kde se nacházíte. U nás nevisí vlajky ani na některých veřejných budovách.“

          „Je to neúcta,“ řekl Knotek, „jenže kdybyste z okna vyvěsil naši vlajku, třeba při nějakém svátku, tak budete vypadat jako debil. Na fotbale, nebo na hokeji, mají vlajky na tváři, na rukou a kdoví kde ještě, zvláště když vyhrajeme mistrovství světa.“

          Přišel velký Zdeněk s tradiční nabídkou paní Alžběty a přinesl překvapení. Položil na stůl tři stojánky s českými vlaječkami. Stůl doplnil malý Zdeněk půllitry se zlatavým, napěněným, tankovým plzeňským.

          „Pánové, teď je jasné, co jste zač. Aby vám to nebylo líto, že jsme pozadu za Švýcary a Skandinávci. Mohu vám nabídnout polévku s nudlemi a játrovými knedlíčky, svíčkovou na smetaně s knedlíkem, vepřovou pečeni se zelím a knedlíkem. Olinka připravila opět její delikatesy, nakládaný hermelín, utopence, matesy a zavináče, pomazánku z pivního sýra, tlačenku. Pan doktor Kárný je asi po večeři, že ano.“

          „Děkuji za optání,“ odpověděl doktor Kárný, „již jsem cosi pojedl před odchodem z domu.“

         „Ani se neptám, co jste měl doktore,“ trochu provokativně si rýpl Bouček. Na jeho narážku se doktor Kárný zamyslel a podržel si bradu v dlani.

          „Pojmenovat to přesně neumím,“ vysvětlil Kárný, „ale mělo to prý osm set devadesát pět kilodžaulů, neboli cirka 214 kilokalorií. Manželka to ví přesně.“

          „Jen jestli s těmi vlajkami tady nebudeme vypadat jako exoti,“ projevil obavu inspektor Hanák, „stálo by za to, udělat snímeček. Musím říct Zdeňku, že jste mě potěšil. Když tady kolem slyším samou angličtinu a němčinu, tak jsem hrdej. Děkuji vám.“

         „Víte, já se rozčílím málokdy,“ zlobil se fotograf Chudoba, „ale onehdá jsem byl v trafice u naší Márinky v Mostecký. Přišel tam chlap tetovanej jak hyena skvrnitá, a hned na ni, jestli hovoří cizími jazyky. Ona mu slušně odpověděla, že ano, německy, anglicky a rusky. Márinka je chytrá holka. Na dotaz, co by si přál, řekl hlubokým hlasem, přezíravě, se zvednutou hlavou – Melborou. Já myslel, že se neudržím, a kopnu ho do  backside.“

          „Kam, že ho kopnete?“ ptal se pohotově drogista Bouček.

          „No do backside, česky, do zadnice,“ vysvětlil opatrně Chudoba.

          „Jistě jste chtěl říct – do prdele,“ rozhorlil se Bouček, „jen se nebojte nazvat zadnici českým slovem, vem čert tu angličtinu. Co já musím vyslechnout v kšeftu, to si neumíte představit. Dneska je to samej digitální nomád, co pracuje na dálku.“

          „Pro mě jsou nomádi beduíni s velbloudy, pastevci v Mongolsku nebo kočovníci ze Sibiře,“ namítl školní inspektor Hanák, „jednoduše lidi, který se stále přesouvají z místa na místo. Hlavně kvůli počasí a pastvinám.“

          „Trochu se tomu podobá,“ pokračoval inženýr Doubek, „dostává se to k nám ze západu. Neodbytně a vytrvale. Dokazují si, že většinu kancelářských prací jde dělat na dálku. Všichni ale nejsou nomádi. Třeba podnikatel Ruda, když si vyřizuje něco z Brazílie mailem v Bruselu, tak to není nomád. Jó, to jsem vám ještě neřek, Ruda přijede za měsíc do Bruselu. Chce tam nabízet svůj projekt na vzduchovod z Norska.“

          „Je vidět, že se Ruda zmohl,“ posmutněle se přidal doktor Kárný, „kdo by to do toho kluka řek‘. Ten vzduchovod by byl dobrej v Severomoravským kraji. Za to by Rudovi hejtmani určitě postavili pomník.“

          „To by byla určitě záslužná věc,“ ohodnotil nápad školní inspektor Hanák, „jenže naší mládeži chybí, dříve v češtině tak bohatá zásoba slov. Oni nečtou, a když, tak literaturu zavádějící úplně nové dvojjazyčné výrazy. Jsou slova, kterým už současní studenti ani nerozumí. Nevědí, co je to záprtek, duchna, štěpina, bochanec. Neznají původ diakritiky, třeba nabodeníčko. Je krátké a dlouhé. To nikoho už nezajímá.“

          „Víte, problémy nejsou ani tak s cizinci,“ pokračoval inženýr Doubek, „ale s našinci. Češi nemají žádnou hrdost. Tuhle jsem jel vlakem, seděl jsem vedle takových nomádů, jak říkal pan Bouček. Skoro jsem nevěděl podle řeči, co je to za národnost. Kdyby jeden z nich neřekl typický český povzdech, do prdele, myslel bych si, že jsou to Britové. To bylo samé oukej, jes, nou problem, pejdž, vyguglit, dremdžob a těch zkratek, ani nemluvím. Při tom pořád jezdili prstem po těch laptopech.“

          „Je zajímavý,“ zamyslel se pan Bouda, „že dříve jsme si nepletli češtinu s ruštinou, a převzatých slov bylo za ta léta poskrovnu. Nejčastější byl chozraščot, kolchoz, stakan vodky a davaj.“

          „Ono nemusí jít vždycky o anglické slovíčko,“ rozšířil téma Chudoba, „fotografoval jsem ve Vojanových sadech svatbu pod kvetoucí magnolií a družičky se bavily mezi sebou – hele vole, já byla včera pařit vole, to bylo maximální vole. Kdyby si říkaly krávo, to by bylo případnější, ale vole bylo podle mě nemístné.“

          „To je tradiční český nešvar,“ uchopil se vysvětlení inspektor Hanák, „s tím zvířetem to již nemá nic společného. Vole si říkali dokonce i Werich s Voskovcem, a to byli přece slušňáci na úrovni.“

          „Nemyslete si, ta čechoangličtina už má i svůj název,“ řekl inženýr Doubek, „je to téměř oficiální terminus technicus, čengliš. Již jsem to na několika místech četl. Jde o to, jak některé výrazy psát a vyslovovat. Obtížně se vysvětluje, proč se říká fak, když se píše fuck. Možná je to proto, že slovo fuk má úplně jiný význam.“

         „Angličtina už dnes vniká do všeho,“ postěžoval si doktor Kárný, „vezměte si například koučování, copak jsme někdy potřebovali kouče, dnes má dokonce osobního kouče kdejaký sportovec, nebo umělec i manažer, ještě jsou z toho nevěry.“

         „Škoda, že tu není pan Váša,“ řekl pohotově Bouda, „onehda se mě ptal, co je to soryankl, že prý to synovec Eda furt mele a nechtěl se ptát, aby nevypadal zanedbaně. Co jsem mu měl říct, sám jsem tomu nerozuměl, ale můj příručí mu to pohotově vysvětlil.“

          „Co to teda je,“ žádostivě se zeptal Knotek.

          „Já už nevím, oni mluvili potichu, takže jsem si toho ani nevšímal,“ překvapivě mu odpověděl, „jen jsem slyšel něco jako enpí, enpí.“

          „No jó,“ hbitě vysvětlil doktor Kárný, „to je zkratka, jako nou problem, žádný problém, prostě en pí.“

          „Ale, co je to ten soryankl?“ žadonil vytrvale Knotek.

          „Jestli to nejsou dvě slova,“ upřesňoval doktor Kárný, „kdyby to byla dvě slova, pak by to mohlo být, promiň strýčku, nebo je mi líto strýčku.“

          „Proč by se mu furt omlouval?“ zašťoural do toho Chudoba.

          „Je to jen tak,“ řekl Kárný, „to se prostě říká, Angláni jsou velice slušní. Říkají to, i když se neomlouvají, teda když mluví se strýčkem. Jinak říkají jen sorry.“

          „To pronikání do čengliš, by se dalo ještě vydržet,“ rozhorlil se Bouda, „ale dnes už vidíte nápisy, nebo reklamy jen v angličtině. My, co jsme se učili povinně ruštinu ve škole, nebo dobrovolně v lidových kurzech ruštiny, o tom nemáme ani páru. Ještě že, mám hodného vnuka. Když jdeme spolu na procházku, tak mi to všechno překládá.“

          „Nápisu stop snad rozumí každý, ne?“ věcně argumentoval Doubek.

          „To jistě,“ přisvědčil Bouda, „ale třeba rent, open, fast food, closed, fuck, me too, hot dog, barber a další, kam se podíváte. Buď máte slovník, nebo vnuka.“

          „Jedno řešení by tady bylo,“ řekl rozhodně inženýr Doubek, „neplést angličtinu do češtiny, ale naučit se anglicky. Když dnes neumíte nějakou řeč, jste v tom globalizovaným světě ztracenej.“

          „To sedí,“ připojil se doktor Kárný, „ale jestli se chcete naučit anglicky, musí vás to bavit. Když se přitom nebavíte, je to otrava, povinnost a nikdy mluvit nebudete.“

         „Prý je dobré,“ radil Doubek, „učit se pomocí vtipů. Někde je snad k dostání i učebnice.“

         „To vím,“ povídal Bouda, „můj vnuk ji má. Četl mi z ní včera večer. Nevím, jestli to řeknu správně.  The dog met the horse and asks them for hours. The horse talks to them half past five. The dog is very surprised because the horse speak. Pánové, copak je možné z takového vtipu se naučit anglicky? Pes se ptá koně, kolik je hodin a když mu kůň odpoví, tak se pes diví, jak to, že kůň mluví. To se na mě nezlobte, ale my Češi máme přece jen lepší vtipy.“

         „To je tím, že ty překlady vtipů jsou úplně zavádějící,“ upřesnil Doubek svoji radu, „jak již říkával Werich, tam kde Češi vyměšují, tam Angličani mužní.“

         „Víte, já myslím, že také záleží na kulturním cítění,“ přidal se doktor Kárný, „některý humor a vtipné obrázky jsou hanebné. Mohou zkreslovat celkový dojem o jazyku.“

         „Proč bychom se styděli?“ bránil se Bouda, „zadky máme přece stejný, jen se to jinak vyslovuje. Horší je, když si myslíte, že už umíte pár slov a chcete něco napsat. Třeba své přítelkyni, a napíšete – my expensive friend. Vnuk mi to seškrtal a mohl se počůrat smíchy, já na to čuměl jak vrána. Ve slovníku bylo přece jasně napsáno drahý – expensive.“

          „Já si myslím, že Angličani by také měli z našich vtipů problémy,“ ozval se inspektor Hanák, „zkuste přeložit do angličtiny vtip, jak Smrtka klepe na dveře, děda se podívá kukátkem, a povídá – vidím kosu, ty si něco objednala z Mountfieldu? To bych si docela rád přečet.“

         „Některý vtipy by překládali neradi,“ povídal Bouda, „třeba Skotové, u nich je to velmi citlivé. U domovního zvonku má Skot, který šetří elektřinu, nápis: Nezvoňte, každou čtvrthodinu vyhlížím z okna!“

          „Já bych měl jeden pro Zdeňka,“ se smíchem povídá Chudoba, „Copak byste mi poradil dobrého, pane vrchní? - Protější restauraci!“

          „Podobné vtipy mohou mít nepříznivý ohlas,“ přerušil lehké žertování Doubek, „musíme tomu věnovat větší pozornost. Četl jsem, že Francesco Girón, generální ředitel pro informatiku konstatoval, že mezi jednotlivými regiony Evropské unie je veliký rozdíl ve způsobu žertování. Vede to prý k nerovnováze na informačním trhu, k nerovným příležitostem na trhu práce a také k diskriminaci,“

         „Jak to chtějí uhlídat, prosím vás,“ zapochyboval inspektor Hanák.

         „Připravuje se směrnice regulující zveřejňování humorných textů na území EU,“ vysvětlil Doubek, „změna se má týkat především nevhodných vtipů, narážek a parodií. Internetové stránky bude prohledávat IT robot.“

          „Ježíši, ale co naše vtipy,“ vyjádřil obavu doktor Kárný.

         „Regionální vtipy s chráněným označením původu dostanou výjimku,“ pokusil se uklidnit obavy doktora Doubek, „pokud to bude v zájmu zachování kulturního dědictví daného regionu, ponechají se bez překladu.“

          „To se mi ulevilo,“ pronesl Chudoba, „vždyť já bych nemohl v ateliéru ani rozesmát zákazníky, a kdo by se chtěl tvářit na kabinetce jako kyselá vokurka.“

         Večerní zábava skončila příchodem velkého Zdeňka s kasírtaškou a jeho pravidelným: „Pánové, budeme účtovat, a nepravidelným - See you later on Friday.“