Rozprava 9

Rozprava 9   

                Přišel obvyklý, klidný páteční večer a s ním i pravidelné setkání štamgastů v malostranské hospůdce v podloubí. V podobné úrovni jim to připomínalo setkávání pátečníků u Karla Čapka v nedaleké Říční ulici, naproti Besední. Podobně se trousili jak stádečko k napajedlu, uctivě a s úsměvy se rukoupodáním pozdravili, a nebylo tomu jinak ani dnes. Sešli se pozvolna u svého stolu s tabulkou Rezerve, a když byli pohromadě, inženýr Doubek, ministerský rada na penzi, rozvážně vytáhl z brašny jednu z tabulek s heslem večera, jak bylo zvykem. Na věšáku dřevěného obložení stěny, kde měli štamgasti svůj stůl, připevnil tabulku: „Co mě čeká, to mě leká.“

         „Teda Doubek, to jste vytáhnul pěkný problém. Já se nelekám, protože mě už nic nečeká, “ vybafnul udiveně doktor Kárný. „Budeme věštit z karet, nebo z kafe?“

         „Karty nám půjčí Zdeněk, možná to bude dobré i z kafe,“ pohotově odpověděl Doubek.

                   Velký Zdeněk na sebe nenechal dlouho čekat a objevil se jako vždy usměvavý a zahlaholil: „Paní Alžběta má dnes volno, musela jet zase na Moravu za sestrou. Dneska vaří Olinka s Věrou. Dali mi pro vás vynikající nabídku. Prima zelňačka s klobásou, nebo rychlá pórková, kuřecí prsa s hermelínem, segedínský gulášek z kýty. Pro pana doktora na přilepšenou lívanečky bez kynutí.“

         „Já bych přece jen raději něco masitě smaženýho,“ ozval se taxikář Dolanský, „dnes by to mohl být dablšnicl, libovej.“

         „To nemusí být špatné, ale já se přidám k Dolanskýmu, také šnicl,“ ozval se pan Bouček drogista z Nerudovky.

         „Dobře tedy, pro vás řízečky a jak vidím, ostatní si dají meníčko od Olinky a Věrky,“ spokojeně zaznamenal Zdeněk a s úklonou se chystal odejít. Zastavil ho inženýr Doubek s přáním, aby jim půjčil karty.

         „Vidím, že se dnes chystáte předpovídat budoucnost,“ tázavě se podíval kolem, „přejete si použité, nebo nové balení mariášek nebo whistovky?“

         „Stačí mariáše,“ odpověděl Doubek, „raději úplně nové, nedotýkané. Karty obehrané mají v sobě mnoho událostí z minulosti, radosti i zlosti.“

          „K službám,“ ochotně přikývl. Obratně se vyhnul malému Zdeňkovi, který již přinášel napěněné tankové pivečko.

         „Proč jste si přál zrovna mariášové,“ ptal se pan Čtvrtník, „na věštění jsou dobré i andělské, cikánské, karmické, nebo tarot. Ještě lepší jsou karty Lenormand. Každý večer to máte v televizi. Jenže to stojí majlant. Tady by asi jiné karty Zdeněk neměl.“

         „Řeknu vám, je to pěknej džob,“ přidal se pan Váša, „sousedka Edy mu jednou poradila, aby si dal věštit u kartářky, že by mu to pomohlo od jeho smutků. Ten blb na to skočil, zavolal na nějaké číslo, dozvěděl se, že bude zpočátku nešťastnej, ale přijde velké zlepšení a velké peníze. Velké peníze přišly, ale od něho. Zaplatil tisíc dvě stě korun. Musel jsem mu půjčit. On se nevšiml, že věštění bude trvat víc jak dvacet minut, než ho vyzpovídala, a minuta stála padesát korun. Já se snad na to věštění dám taky.“

         „Myslím, že je to docela snadný,“ ozval se pan Knotek, „naše babička to jeden čas dělala taky, ale nezbohatla z toho. Neměla ani telefon, natož, aby byla v televizi, prostě k ní lidi chodili, hlavně ženský a ona jim radila. Nedovedete si představit co je mezi lidma trápení, bolestí a zklamání.“

         „To je pravda,“ řekl taxikář Dolanský, „dneska je to samej podraz, křivda, strach a obavy z brexitu. Tudle jsem vezl dva kunčofty, samá sranda a vtipy. Jeden z nich mě dostal. Vyprávěl, jak starší muž přijde k čarodějnici a zeptá se jí, jestli by ho dokázala zbavit hrozný kletby, která ho trápí už čtyřicet let. Čarodějnice mu řekla: „Možná že jó, ale musela bych slyšet slova, kterýma jste byl zakletej.”

         „To vám můžu říct hned. A protože jste splnili všechny podmínky stanovené zákonem, prohlašuji vaše manželství za právoplatně uzavřené.“ A byl z toho venku.

         „Ty chmury a nepochopení v rodině, nebo v práci a zdravotní potíže vás můžou pěkně potrápit,“ souhlasil fotograf Chudoba, „já když takovýho zákazníka chci vyfotit, aby vypadal, musím ho dostat do lepší nálady. Jednou přišel, celej shrbenej, zvadlej, prošedivělej děda, učiněná troska. Chtěl fotku do rodinnýho alba. Tak jsem ho usadil a říkám mu historku. Kamarádovi Jendovi, co bydlel Na Jánském vršku, v tom domě co bydlel ten slavnej malíř, spadnul náhle svatební, památeční talíř, který visel u zrcadla, a on to nevzal v tom zápalu milování se sousedkou jako varování, nebo výstrahu a bums, vrátila se nečekaně jeho žena. Děda se rozchechtal a povídá, to samý se stalo u nás, ale vona mu to odpustila. Oči mu svítily a fotka byla jak do žurnálu.“

          „Nejhorší jsou pověry,“ povídal inspektor Hanák, „v Říční bydlela švadlena Amálie. Dobrá duše, jen trochu mdlého rozumu. Ženský si ji dobíraly, kdy už se vdá, jestli nezůstane na ocet a podobně. Někde to chytla u Erbena, nebo Čelakovského, nebo neví se kde a před Štědrým dnem si vysekala v zamrzlé Čertovce díru, že se podívá na toho svého nápadníka. Co uviděla, nebylo jasné, ale asi se lekla a chudák tam sklouzla. Už ji nezachránili.“

         „Na tom je nejlíp vidět, jak se dá těm věštbám věřit,“ řekl pan Bouda.

         „Když to není ověřený křišťálovým kyvadélkem, dá se o tom pochybovat,“ potvrdil Čtvrtníkovy pochyby Doubek.

         „Pánové našel jsem v šuplíku fungl nový balíček mariášek. Doufám, že vám poslouží při vašem věštění,“ pravil velký Zdeněk a několikrát ho otočil, aby viděli, že ještě nebyl otevřený.

         „Olinka se mě ptala, jestli byste jí taky nevyložili karty. Má v neděli rande a chtěla by vědět, jestli se ten její konečně odváží.“

         „Na to bych byl hrozně zvědavej,“ přidal se malý Zdeněk, který přinesl další rundu tankového pivečka.

         „To není věc veřejná a pro zvědavé diváky,“ namítl Doubek, „intimita musí být zachována, jinak je to jen tlachání pro smích. Řekněte Olince, že za ní přijdu do kuchyně.“

         „Já bych navrhl to věštění z kafe,“ nesměle pronesl pan Váša, „sice jsem to ještě nikdy nedělal, ale rád bych to zkusil, ty obrazce. Prý se tak věštilo ve vyšší, lepší společnosti.“

         Dolanský s Knotkem si objednali turka do bílého hrnečku s ouškem, u kterého se stěny směrem nahoru rozšiřují. Obětovali se namísto popíjení plzeňského tankového piva na vytváření lógru, z kterého se chtěl pokusit Váša věštit. Když dopili, s hrnečkem zakroužili a přetočili ho dnem vzhůru na podšálek, jak jim radil Doubek. Když sedlina uschla, otočili ho zpět a přisunuli před pana Vášu. Pozvedl hlavu, rozhlédl se po ostatních, kteří se začali usmívat, protože čekali, čím je překvapí.

         „Kdo chce být první,“ zeptal se jich Váša, jako by na tom záleželo.

         „Ať to zkusí Dolanský,“ s nejistotou řekl Knotek, „já klidně počkám.“

         „To budou všichni slyšet?“ zeptal se Dolanský.

              „Když s tím budete souhlasit, tak můžou, ale nesmí se nijak projevovat, musí zůstat úplně v klidu,“ upozornil svým poučením Váša ostatní.

         Dolanský, po chvíli váhání souhlasil, že to mohou všichni slyšet. Stejně si myslel, že vlastně jde jen o legraci. Všichni byli soustředěni a napjatě čekali, co z pana Váši vypadne. Váša se podíval na Dolanského, jakoby z jeho tváře chtěl vyčíst lépe jeho budoucnost, než z toho kafe. Pak začal zkoumavě hledět do hrnečku, nakláněl ho na různou stranu, dával ho blíže a zase dále od očí a tvářil se velmi starostlivě.

         „Himbajs, tak co tam vidíte,“ nevydržel Dolanský průtahy s pozorováním pana Váši.

         „Nejsem si zcela jistý, ale myslím, že vidím velblouda.“

         Na to se ovšem, proti poučení všichni rozesmáli, až se třásly kytičky ve vázičkách na stole. Všichni se nahýbali k Vášovi, aby zkontrolovali jeho představu exotického zvířete v lógru.

         „Jestli je to velbloud,“ řekl Doubek jednoznačně, „pak to znamená dlouhou, dalekou cestu.“

         Nakonec se opravdu všichni shodli na tom, že to velbloud je, i když jen jednohrbý a na jednu nohu kulhající. Pogratulovali Dolanskému, že ho určitě čeká nějaké mastné ryto. Dolanský se spokojeně usmíval a byl rád, že z toho takhle šťastně vyklouzl.

         Byl na řadě Knotek. Váša uchopil hrnek, ale tentokrát dlouho neváhal a hlasitě, skoro vítězně oznámil, že v lógru vidí motýla, prý vypadá jako babočka. Opět se všichni snažili nahlédnout do hrnečku na babočku v lógru. Jenže někteří to odmítali a tvrdili, že je to kolébka, Chudoba dokonce viděl vodopád. Na lógru v hrnečku Knotka se ne a ne shodnout. Zavolali velkého Zdeňka a požádali ho, aby jim pomohl.

         „Pánové, nezlobte se, motýl to není, rozhodně. Ani to nemůže být vodopád, nikam to nepadá. Já v tom flíčku vidím jablko. Podívejte se na tu stopku, to není tykadlo, a ta kulatost, to je jasné jablko.“

          Hrnek ještě chvíli koloval kolem stolu, až dali za pravdu Zdeňkovi a shodli se na tvaru jablka. Doubek zalistoval ve své knížce, zvážněl a chvíli se odmlčel.

         „Pane Knotek,“ rozvážně začal vysvětlovat symbol jablka, „buďte statečný a nezoufejte. Bohužel, nemám pro vás dobrou zprávu, ale jistě si s tím poradíte. Jsme vaši přátelé a všichni vám rádi pomůžeme, když bude potřeba.“

          „Tak mu konečně řekněte, co to jabko znamená,“ nevydržel Bouda to napětí.

         „Jablko,“ dál protahoval Doubek vysvětlení čmouhy v lógru, „jablko, znamená problémy a vážné komplikace.“

         „No, to je toho,“ ozval se Chudoba, „to máme všichni a nemusíme kvůli tomu koukat do lógru.“

         „Já si vzpomněl na babičku pana Knotka. Je nemocná a ještě ke všemu má malý důchod. Mám obavu, aby se nezhoršila a nenastaly panu Knotkovi nějaké komplikace.“

         „Je pravda, že si naše babička v poslední době stěžovala na záda, ale začala jezdit na rehabilitace na Smíchov a chválí si to, tak nevím,“ snažil se zmírnit výsledky věštby Knotek.

         „No, jestli to není babička, můžete mít nějaké jiné problémy vy, třeba nečekané. Ani nevíte, z které strany to na vás může spadnout,“ starostlivě ho varoval inspektor Hanák.

         „Dejte pokoj,“ ozval se doktor Kárný, „pojďte si raději rozdat karty. Ať nám je inženýr vyloží. Myslím hromadně, jako za všechny najednou. Co nás čeká.“

         „To je nápad,“ přisvědčil pan Váša. „To by bylo dobrý, vědět co nás čeká a nemine při našich pátečních večerech.“

         „To bude trochu komplikované, ještě jsem to nezkoušel na kolektivní osud,“ zdráhavě se rozmýšlel Doubek, „musíme se rozhodnout, který způsob bude nejvhodnější.“

         „Jaký způsob?“ zeptal se Váša, který se na karty těšil nejvíce.

         „Jde to několika způsoby,“ začal vysvětlovat Doubek, „nejsnadnější jsou tři karty, ale to není tak podrobný. Lepší je čtverec, který je z devíti karet a podává věrnější možnost výkladu. Magická sedma je sice z méně karet, rozložených do vějíře, ale dohromady dávají více souvislostí. Obzvlášť při poměru barev červených a žaludů. Vhodný je i Pythagorův trojúhelník, nebo mystický kříž a malý výklad. Myslím, že pro nás bude nejlepší čtverec, je nás taky devět.

         „Pane inženýre, jak jste se k tomu vykládání karet dostal?“ zvědavě a s obdivem se ozval pan Bouda.

         „Není to nic složitého,“ odpověděl Doubek, „s trochou intuice, trpělivosti a návodem jak na to, si vystačíte i bez kartářky.“

      „Tak to rozdejte,“ pobízel pan Bouda nedočkavě, „ať víme, na čem jsme.“

         Inženýr Doubek, s důležitým pohledem na ostatní, vzal do ruky balíček, opatrně odtrhl nálepku a po otevření vysunul do ruky úhledný svazek lesklých karet, svítících novotou. Nechal je kolovat kolem stolu, aby se jich pro tento zvláštní způsob výkladu mohli všichni dotknout. Každý je měl také krátce zamíchat. Všichni s radostí a nedočkavostí míchali, jen doktor Kárný byl trochu zbrklý a jedna karta mu spadla pod stůl.

         „Nechte to,“ řekl Doubek, „já si pro ni sáhnu.“

         Sehnul se a kartu zvednul. Položil ji obrázkem dolů a poklepal na ni třikrát palcem pravé ruky. Pomalým způsobem ji obrátil a položil na stůl. Bylo to žaludské eso.

         „To je to nejhorší, co nás mohlo potkat,“ tajemně, přidušeně řekl Doubek, „žaludy přinášejí trápení, překážky, potíže, nezdary, nepochopení. Jsou vždy označovány za nepříznivé karty. To jste nám to pane doktore nadrobil a ještě ke všemu eso, nejhorší karta ze všech. Čeká nás asi malér, nebo nějaký problém. No nic, zkusíme čtverec, snad se to vylepší.“

         Začal karty dlouze a zručně míchat, třikrát je nechal sejmout doktora Kárného a znovu pečlivě zamíchal. Sejmul karty do tří hromádek, obrázky dolů, rozhlédl se po ostatních tvářích, a otočil karty obrázky nahoru. Z každého balíčku vzal první tři karty a položil je vždy do řady vedle. Hodnou dobu promýšlel, čím setkání těchto pátečníků překvapí. Všichni byli napjati a hleděli upřeně na Doubka, jako na spasitele.

         „Pánové,“ začal Doubek svůj výklad, „první řada znamená, co nás v nejbližší době čeká. Vidíte červeného spodka, nové nápady, přítel. Vedle je sedma kulová, což značí osudové setkání a další je slon s chobotem, zelená osma, to je štěstí. Přemýšlejte. Další řada se nás týká všech a našich nejbližších. Je tady žaludská devítka, safra, značí brzký problém, pomluvy, také lži. Je štěstí, že leží vedle zelené desítky, která naznačuje pevné a trvalé svazky, přátelství. Kulový spodek přináší vyřešení problémů a obrat k lepšímu, takže můžeme být spokojeni. Ve třetí řadě, co se brzy dozvíme, je červená osma, to je dobrá zpráva a spodek žaludský potvrzuje, že zpráva bude nečekaná, a může být od staršího muže. Zelený král vedle říká, že to je významná osoba. Tak si to dejte dohromady. Mně vychází, že jsme dobrá parta a vydržíme. Ta osoba s nečekanou zprávou, to může být jedině Ruda. Chystá se jet se svým projektem do Bruselu, takže nás určitě navštíví.“

            „Tedy, pane inženýre, to bych do vás nikdy neřek. Potěšil jste nás,“ ozval se pochvalně doktor Kárný, „za to žaludské eso se moc omlouvám.“

         Všichni pokývali hlavou, povstali a zvedli půllitry k přípitku. Bylo vidět, že jsou s výkladem Doubka velmi spokojeni. Doubek uznale přijal poctu, složil karty zpět do balíčku a odebral se do kuchyně za Olinkou.

         Zdařilý večer ukončil nenápadně velký Zdeněk. Poptal se, jak dopadl výklad karet a jestli to vyšlo. Vyinkasoval útratu, poděkoval za dýška a rozloučil se obvyklou průpovídkou: „Dobrou noc a děkujeme za návštěvu!“