Rozprava 10

Rozprava 10


Něco by v malostranské hospůdce v podloubí v pátek chybělo, kdyby se nesešli pravidelní štamgasti u svého stolu. Jejich setkávání připomínalo schůzky pátečníků u Karla Čapka v nedaleké Říční ulici, naproti Besední. Říkalo se, že chodí jak stádečko k napajedlu. Vždy s patřičným úsměvem a rukoupodáním se pozdravili, a nebylo tomu jinak ani na konci února. Sešli se pozvolna u stolu, a když byli všichni pohromadě, až na pana Chudobu, který byl fotografovat svatbu a Dolanského, který se omluvil pro důležité ryto. Inženýr Doubek, ministerský rada ve výslužbě, spěšně vytáhl z ruksaku tabulku s tématem večera. Na dřevěném obložení stěny, kde měli štamgasti svůj stůl, se objevil nápis: „Bude lépe jednou, až důchody nám zvednou.“
„Já myslím, že by bylo opravdu lépe,“ usmál se doktor Kárný, „ale to by nám museli zvednout důchody ne jen jednou, ale přinejmenším dvakrát do roka.“
„Jak je vidět, zatím musíme vystačit alespoň s polepšením jednou za rok,“ hbitě odpověděl Doubek, a již vyhlížel malého Zdeňka s pivem.
Velký Zdeněk na sebe nenechal dlouho čekat a objevil se jako vždy usměvavý a zahlaholil: „Dobrý večer pánové, paní Alžběta se na vás již ptala, připravila výbornou svíčkovou na smetaně s brusinkami, pěkně prorostlý vepřový řízeček s bramborovým salátem. Na zvláštní přání bych mohl podat jemnou koprovou omáčku s hovězími plátky a knedlíčkem, špenátovou polévku sypanou parmazánem, která voní až sem.“
„Mně bude stačit něco lehčího,“ skromně se ozval doktor Kárný, „již jsem povečeřel doma manželčinu dietu.“
Vždy se všichni divili, jak může doktorovi Kárnému po dietě od manželky chutnat pivo. Podezírali ho, jestli to s tou dietou, kterou mu připravuje manželka, někdy nepřehání, aby si udržel svoji štíhlou sportovní postavu.
„Mohl bych vám nabídnout chutný zeleninový koláč naší Olinky,“ pokračoval v nabídce Zdeněk.
„Ano? Dobrá dáme větší porci. Je opravdu skvělý.“
Malý Zdeněk pozorně rozložil na stůl sklenice s tankovým plzeňským před žíznivé hosty. Popřál příjemný večer a blýskl se jadrným vtipem.: „Zkouší si děda v obchodě nové boty, a když si je usilovně nazouvá, pšoukne si. Omlouvá se zahanbeně, je mu to trapné. Prodavačka mu říká, to nic dědo, až vám řeknu, kolik stojí, tak se poděláte.“
„To byl asi u Stivalli, “tipoval dědovy boty Knotek, „tam bych si koupil leda tak tkaničky.“
„V Praze dostanete i úplně levnou obuv,“ povídá pan Bouda, „za pár babek. Já se nachytal na krásný, lesklý černý polobotky za sto osmdesát korun. Úplně nový, nenošený. Jenže se mi při první procházce po dešti úplně rozpadly. V obchodě mi totiž neřekli, že to jsou boty do rakve s papírovou podrážkou.“
„To snad ne,“ divil se inspektor Hanák, „asi jste si je obul předčasně.“
„Kolikrát jsem si posteskl, že jsem se nenarodil ve Vídni,“ zabručel recepční Čtvrtník a na důkaz lítosti vypil pivo v půllitru nadvakrát.
„Proč zrovna ve Vídni,“ zvědavě na něho pohlédl inženýr Doubek.
„Protože bych tam bral alespoň minimální penzi, a to je 644 Euro měsíčně,“ přesvědčivě odpověděl Čtvrtník, „když si to přepočítáte, tak to hodí víc jak 16.000 našich korun. No řekněte, kdo takový důchod u nás má. Možná Jakeš.“
„Jenže, Rakušani mají důchody zdaněné,“ namítl Doubek, „je pravda, že důchodový systém v Rakousku patří mezi nejlepší ze všech zemí Evropské unie. Četl jsem, že u nás na důchody vydáváme z HDP jen něco mezi 7-8 procenty, zatímco v Evropě je průměr přes 10 a jsou státy, které dávají 12, 13 i více. Podle toho také důchody vypadají.“
„Ty vaše průměry,“ trochu nazlobeně podotkl Čtvrtník, „na ten dnešní průměrný důchod nás seniory víc jak polovina nedosáhne, jak s tím mají lidi vyjít. Činže, elektrika, plyn, voda, všechno jde nahoru a co zbyde. Já si nenaříkám, dokud jsme na to s mojí dva, tak se to dá utáhnout, ale pro samotnýho je to životní úroveň pod psa.“
„To mi připomíná ten drsnej vtip,“ pokusil se pan Váša zmírnit rozrušení pana Čtvrtníka, „potkají se dva a jeden povídá: ‚Prý vám zemřela babička.‘ ‚Jó, jó, už je to dva týdny, chudinka.‘ ‚Ale já ji viděl ještě včera v okně.‘ ‚To je možný, my jsme ji tam museli dát, protože pošťačka zrovna roznášela důchody‘.“
„Legrace je legrace,“ usmál se Knotek, „ale například my jsme nakonec ještě rádi, že babičku máme, protože ona už toho moc nepotřebuje a tak nám její důchod pomáhá.“
„Neposlouchali jste Jílkovou, jak se mluvilo o důchodech?“ zeptal se inženýr Doubek.
„Četl jsem o tom, že máme slovo, byla to poznámka v novinách,“ řekl pan Bouda, „bylo to prý dost ostrý. Jako vždycky se to tam pohádalo, ale nic se nevyřešilo. Jen souhlasím s tím, že naše důchody jsou úplné almužny za to, že jsme celý život pracovali, odváděli peníze a teď jsme nuzáci.“
„Stále se mluví, že si máme na penze šetřit,“ přidal se inspektor Hanák, „ jenže na tom vydělávají nejvíc banky a penzijní fondy. Dnes je úročení peněz na takový úrovni, že se to k lidem pomalu ani nedostane. Finanční spolky si to odvedou nejdřív sobě a teprve pak se něco naspoří do foroty. Ať mi nikdo neříká, že spořicí účty jsou výhodný.“
„Vždyť je to ale dobrovolný,“ namítl doktor Kárný, „kdo nechce, nebo má jiné možnosti, tak se na to nedá. Já bych také váhal. Tyhle účty, nebo fondy ani nejsou pojištěný.“
Přišel malý Zdeněk a s jeho typickými takřka baletními pohyby všem vyměnil prázdné půllitry za plné. Postřehl, že je u stolu trochu pokleslá nálada. Jak to uměl nejlépe, řekl zase jeden ze svých vtipů, aby náladu zvednul.
„Pánové, pivečko je tady a k tomu jednu poznámku. Povídá muž své snoubence při snídani na verandě její chaty. Mařenko, mám hezký pocit. Ten tvůj pes mě má asi opravdu rád. Co jsme si sedli ke stolu, nespustil ze mě oči. Ach, miláčku, to bude asi tím, že jíš z jeho talířku, odpověděla jeho nastávající.“
„Zdeňku, vám se to vtipkuje,“ povídal pan Váša, „vaše starosti na mou hlavu. Kdybyste musel vyjít s deseti tisíci na měsíc, pískal byste jinou písničku. Četl jsem, že v České republice žije asi milion a půl lidí, pod hranicí chudoby. Hlavně matky samoživitelky, osamělí důchodci a vdovci.“
„Je mi divný, proč se obecně říká matky samoživitelky,“ předhodil Bouda problém, „když jim otcové platí alimenty, teď dokonce za neplatiče bude platit stát. Tak snad na tu výživu sami nejsou.“
„To asi nejde takhle zjednodušeně brát,“ namítl doktor Kárný, „to byste mohl říct, že když otec platí výživné, že se na péči o dítě přiživuje.“
„Nebo spíše vyživuje,“ napadl Hanáka dodatek, „takže je vlastně výživník.“
„Pánové, začínáte v té problematice plavat,“ snažil se Doubek dostat debatu zpět k důchodům, „řekněme si, že letos jsme si všichni polepšili. Ne o mnoho, ale pokud pamatuji, zatím nejvíc, kolik let jsem v penzi.“
„Víte pane inženýre, jak se krásně dovíte, jak jste už doopravdy starý,“ dloubl si do Doubka Čtvrtník.
„To bych přece měl vědět přesně,“ odpověděl Doubek, „jak to myslíte?“
„Když najdete v učebnici dějepisu skutečnosti, které si pamatujete z televize a z novin.“
„To je dobrý, vy čtveráku,“ povídá Doubek, „ale přece jen si myslím, že se letos vláda rozhodla správně. Důchody byly zvýšeny zaslouženě. Pro příští rok se s tím počítá opět. Dokonce je na to ustavena komise a vláda stanovila, v jaké úrovni mají být důchody v roce 2025.“
„No, tomu se dá věřit, jako předpovědi počasí nad střední Evropou,“ nedůvěřivě pravil pan Bouda.
„Je pravda, že někteří lidé neumí hospodařit. U nás v domě v Mostecké bydlí stará paní Kleinová,“ povídá pan Knotek. „Velice o sebe dbá, schází se u ní její přítelkyně a to byste měli slyšet tu zábavu. Při tom si manželce stále stěžuje, že když z důchodu zaplatí činži a to ostatní, tak jí zbyde sotva na suchej rohlík k snídani. Moderně se tomu říká finanční negramotnost. Neumí počítat rozpočtově. Její sestra ji vyčítá, že rozprodává sbírku porcelánových talířů, kterou zdědila po rodičích a nemyslí na budoucnost.“
„Dobrá,“ připojil se pan Váša, „ale zase si alespoň majetku užije. Dokud je schopná se pobavit. Představte si, že by dopadla jako ta babička, když se jí ptala studentka, jestli si nechce sednout. Ona jí řekla, že děkuje, že jede jen jednu stanici. Studentka se nedala odbýt a řekla jí, aby si přece jen sedla, že není v tramvaji, ale v parku.“
„Kdepak, pánové, dnes s vámi není vážná řeč,“ rozmrzele řekl Doubek, „ ještě, že máme tak nízkou nezaměstnanost a někteří lidé si mohou k důchodu přivydělat.“
„To je fakt,“ povídá pan Bouda, „jenže to musí být solidní firma, a ne jako u které byla zaměstnaná manželka. Dělala účetnictví pro několik firem, hrabala se v účtenkách i v sobotu a v neděli, a když měsíc uplynul, výplata nikde. Šla se zeptat do jeho kanceláře a tam jí řekla sekretářka, že si musí o výplatu říct šéfovi. Když ho asi po týdnu potkala, tak si o peníze řekla. A co myslíte? Sáhnul do kapsy, vytáhl deset tisíc, dal jí je do ruky a ani žádný podpis nechtěl. Jen se usmíval a ptal se jí, jestli ji práce baví. Vydržela to půl roku a nechala toho, protože ho někdy více jak dva měsíce nepotkala. On stejně po roce zkrachoval.“
„To se jí nedivím, že toho nechala. Taková nejistota člověka oslabuje,“ povídá Knotek, „do důchodu má jít člověk zdravý a přece jen v plné síle, aby něco vydržel.“
„To teda nevím proč,“ vzrušeně se zeptal Bouda.
„No přece, aby si mohl občas bez problémů přivydělat!"
„Já nemyslím zrovna nás,“ povídá pan Váša, „ale pro ty, kteří nemohou vyjít s důchodem, bych radu měl.“
„Dobrá rada nad zlato,“ řekl Čtvrtník, „sem s tím.“
„Je to úplně jednoduché,“ řekl Váša, „zbytečně neutrácet. Pokaždé si na večeři odskočit z hospody domů a pak se zase vrátit zpátky. Když počítám skromnou večeři za stovku, tak bych za měsíc ušetřil skoro čtvrtinu minimálního důchodu.“
„Je mi vždycky ouzko,“ řekl pana Váša, „když slyším, jak se změní poměr ekonomicky aktivních obyvatel k počtu důchodců v příštích letech. Jakýpak asi bude mít důchod ten náš Eda.“
„Ano, to jsem také četl,“ povídal Doubek, „blíží se doba, kdy bude každý produktivní občan živit jednoho důchodce. Dnes ještě každého z nás živí dva produktivní obyvatelé. Podobný je to vlastně v celé EU. Stárnutí lidí, nízká porodnost, lidi mají děti pozdě, napřed musí na Maledivy a Seychely a pak jim to nejde. Jak to pak utáhnou ti produktivní, to nevím. Snad pomůžou migranti, kdo ví.“
Inženýru Doubkovi zahrál mobil Ódu na radost, z čehož radost neměl, protože ho zapomněl vypnout. Když se podíval na displej, zvedl obočí a vydechnul: „Je to tady pánové, Ruda. Volá Ruda, kluk jeden indiánskej.“
Ozval se mu a srdečně se s ním pozdravil, předal pozdravy od přátel a vyptával se, jak se mu daří. S překvapením přijal zprávu, že Ruda příští měsíc skutečně jede do Bruselu a určitě alespoň na dva, tři dny přijede do Prahy, že se štamgastů a pivečka nemůže dočkat. Ostatní bedlivě poslouchali a bylo znát, že se na jeho návštěvu těší. Jakpak ne, Ruda, to byl šoumen, štika v rybníce, nejlepší bavič, jakého mezi sebou měli.
„Pamatujete, jak ukecal toho průvodce,“ zavzpomínal doktor Kárný. Na to se všichni hlasitě rozesmáli, že přiběhl i malý Zdeněk, aby mu něco neuniklo.
„Na průkazku Klubu přátel staré Prahy,“ pokračoval Kárný, „přesvědčil u vchodu do Mikuláše průvodce se skupinou turistů, že musí mít českého kompetentního delegáta, jinak by platil velkou pokutu při vstupu do chrámu. Měl výhodu, že uměl několik jazyků a měl úžasnou výřečnost. Průvodce se mu klaněl a po skončení prohlídky dal Rudovi dokonce skoro sto Euro, které mezi sebou vybrali turisté z té skupiny, za krásný výklad.“
„Jó, Ruda,“ povzdechl pan Váša, „ten nám tu chybí. Moc se na holomka těším.“
Ještě chvíli vzpomínali a žertovali, když přišel velký Zdeněk a povídá: „No dobře, zavtipkovali jste si, zasmáli, ale nastal čas, abych vám z vašich důchodů částku za útratu odečetl.“
Zaplatili, rozloučili se a v poklidu rozešli do malostranských ulic, osvětlených zase historickými plynovými lampami, jak tomu bylo dříve.