O jedovaté smaženici a otcově smrti

     Do lesa chodil můj otec rád. Nebyl třeba houbař nebo tak něco. Procházel se lesem jen tak s foťákem, nebo i bez něj. To pak většinou přinesl nějaký kus zajímavě zkrouceného dřeva a u chaty z něj učinil samorost. Později jej samorosty přestaly bavit a pustil se do vyřezávaní dřevěných plastik a reliéfů. Do lesa však chodil pořád rád.
     Sbírat houby nebylo ale nic pro něj. Sice měl celkem rád houbovou smaženici, ale mít ji nemusel. On vůbec moc na jídlo nebyl a kvůli žvanci zadarmo hledat po lese, kde roste jaký hříbek nebo kozák, neodpovídalo jeho založení. Tvrdil, že žádné houby nevidí, když jsme se třeba v rodině omylem bavili o tom, proč nějaké nepřinese, když je furt v lese.
     „Bodejť bys něco viděl, když koukáš po samorostech a kde co lítá. Pak vidíš houby. Ty vlastně nevidíš.“ Takovými výroky však matka nevyčítala svému muži absenci houbařského zápalu. Houby jí nechutnaly a byly jí ukradené. Pouze mu objasňovala, proč žádné nemůže najít.
    No a potom dal někdo tátovi houbařský atlas. Na chatě si v něm četl, prohlížel si obrázky a rozhodl se, že tedy půjde na houby, posbírá všechno, co najde a podle atlasu roztřídí. A jelikož u něj nikdy nebylo daleko od nápadu k činu, dotáhl asi tak za dvě hodiny obrovský pytel hub, na verandě je vyskládal na stůl a vytvořil na něm houbovou pyramidu.
     „Cos to dovlekl za prašivky?“ ptala se matka bez zájmu a odešla do kuchyně.
     Také jsem na to dopuštění civěl s nedůvěrou, a přestože jsem nebyl a nejsem, jako syn svých rodičů, žádný mykolog, viděl jsem hned, že to jsou většinou samé holubinky a mezi nimi byl občas nějaký ten hřib, kozák, babka, také pár muchomůrek a jiných nesmyslů. Má nedůvěra vzrostla při sledování, kterak otec přiřazuje k jednotlivým houbám názvy a na základě toho je rozděluje na vhodné či nevhodné pro smaženici.
     „Podívej na tuhle. Tohle je asi holubinka slanečková. Ta je jedlá a má příjemnou chuť.“
     „Myslíš?“ zapochyboval jsem a vzal mu z ruky atlas. Otočil jsem pár listů a našel holubinku sličnou. „A co když je to tahle, a ta je nejedlá,“ zavrtával jsem mu do hlavy červa pochybností.
     „Blbost, to je slanečková,“ řekl pevně. Pak ale houbu obracel v ruce, přibližoval ji k obrázku v atlasu a zase ji vzdaloval, koukal na fotku a hned zase na houbu...
     „A víš, že můžeš mít pravdu,“ řekl po chvíli. „Třeba je to ta sličná. Ale ta je jen nejedlá, jedovatá není. Ona žádná holubinka není vyloženě jedovatá.“
     „Vyloženě, říkáš?“
     „Co vyloženě! Žádná není jedovatá.“
     „Víš, tati, já rozlišuju houby na ty, co mají pod kloboukem takové ty trubičky jako hříbky, a ty sbírám, když už mě tedy někdo donutí jít na houby, a pak na ty, co tam mají lupeny, a to jsou pro mě prašivky.“
     A tak to šlo pořád dál. Otcovu jedlou holubinku révovou jsem relativizoval pomocí atlasu nejedlou holubinkou rudonohou. Protiargument jsem našel i vůči holubince trávozelené. Jedlou čirůvku celerovou jsem pomluvil jedovatou čirůvkou bělohnědou a dokonce jsem si dovolil označit za jedovatou muchomůrku tygrovanou otcovu na chuť skvělou muchomůrku růžovku čili masák.
     Potíž byla, že atlas nabízel vyobrazení všech druhů hub v prakticky ideálním vzhledu a v dokonalé kondici, zatímco otec přinesl všelijaké zrůdičky, které dostaly na frak ještě tím, že byly nacpané v plátěném pytli. Když se k tomu přidala naše mizivá houbařská erudice, mohli jsme považovat každý exemplář z úlovku prakticky za cokoli jiného. Nicméně táta rozčlenil nakonec ohromnou haldu na dvě velké, řekl mi, abych odnesl jedlé matce do kuchyně, nejedlé a jedovaté vyhodil, a sám šel vyřezávat reliéf, co měl rozdělaný.
     Splnil jsem jeho pokyn beze zbytku. Ba co víc, z těch, co měl za jedlé, jsme s matkou v kuchyni ještě tak čtyři pětiny vytřídili a ze zbytečku povětšinou hříbků a kozáků udělala máti kýženou smaženici. Otec se sice divil, že je toho nějak málo.  Nevím proč, když snědl ze své porce sotva třetinu, ale já mu drze tvrdil, že se smažením houby vždy smrsknou.
     „No ale takhle,“ pochyboval.
     „To víš, houba je samá voda.“
     Pohlédl na mě útrpně, protože dobře věděl, co jsme s matkou spáchali, ale nechal to plavat. Bylo mu to ve skutečnosti fuk. Chtěl si nejspíš jen vyzkoušet určování hub, když už ten atlas dostal.
     Brzy po jídle pak prohlásil: „Asi v tý smaženici nějaká jedovatá houba byla, protože mi je nějak těžko.“
     „No a? To po houbách bývá,“ řekl jsem.
     „Ale ono je to pořád horší. Podívej, jak se mi otravou už kroutí ruka,“ šaškoval.
     

     Osudné pro otce nebyly však houby, ani žádné jiné jídlo. Předčasnou smrt si vlastně sám způsobil tím, že naopak od malička málo jedl. Babička mi kolikrát vyprávěla, jak zlobil s jídlem, když byl děckem. Jednou se už radovala, jak pěkně papá špenát, který mu cpala po lžičkách do pusy. On si ho ale jen ukládal do ústní dutiny a jakmile ji měl plnou, začal špenát prskat ven a ohodil babičku i všechno kolem.
     Na vojně zkraje padesátých let jedl asi tak špatně, že si uhnal tuberkulózu lymfatických žlaz, co jinak postihuje téměř výhradně podvyživené děti. Absolvoval řadu operací, futroval se streptomycinem a jezdil do vykrmovacích sanatorií. Napřed na vojně otce ale ozařovali, neboť si lékaři mysleli, že jde o rakovinu štítné žlázy. Jeho zhoubnou nemoc nevyvolalo však ani jídlo, ani že nejedl, nýbrž právě ta chybně zvolená léčba, neboť se u něj nakonec po třiceti letech opravdu projevila rakovina štítné žlázy. Ironií osudu se ale stalo, že ani ta nebyla přímou příčinou otcovy smrti. Čas od času si totiž chodíval lehnout na pár dní do nemocnice a pil tam radioaktivní jód, což mělo za cíl rakovinné bujení zničit. Nezničilo, ale radioaktivní jód rozbouřil jeho krev natolik, že mu na cévě v mozku praskla vrozená výduť, o které nikdo nevěděl.
     Následkem ruptury aneurysma se tátovi rázem zalil mozek krví a byl konec.  Vteřinová smrt, jak se tomu prý říká, jej zasáhla, když mu zbýval do šestapadesátých narozenin skoro půlrok. S jeho předčasnou smrtí mě usmiřovalo jedině to, že byl ušetřen krutých bolestí, kterými by nejspíš trpěl, než by ho udolala metastázovaná rakovina.
     Z hlediska svého zdraví měl otec vlastně život na houby. Jenže on to tak necítil. Fotil, maloval, vyřezával ze dřeva a tvořil s neobyčejnou lehkostí a jeho díla měla kouzlo a švih. Nový matčin přítel převzal po otci i jeho dláta a s nimi také řezbářství. Totiž asi takhle. Bratr matčina přítele, když ho viděl při vyřezávání a pak rovněž jeho konečné dílo, řekl: „Ty se s tím tady pižláš a výsledek je sice vytiňťanej, ale ničemnej, ukoptěnej. To on (jako můj otec) prákrát rejpnul dlátem a mělo to pohyb, půvab, hloubku.“
     Přesně to mého tátu vystihuje. Žil svůj jinak strastiplný život v obtížné době s lehkostí, bez starostí o hromadění majetku a jiné plytké malichernosti, neboť byl bohémem. Nehrál si na bohéma, jako jiní, kteří ale ve skutečnosti myslí jen na prachy a svůj prospěch, což je nakonec zotročí. Byl skutečným bohémem. Miloval svobodu a dopřával ji i ostatním. Byl laskavý a žil rád, užíval si svých dní a co je hlavní – nikdy nebyl starý.

https://kvaj.blogspot.com