Tlustá dafnie

     Jednou odpoledne jsem musel s manželkou a vnoučkem na koupaliště. Nic, co by mě těšilo. Lehl jsem si tam na záda na deku a dioptrickými multifokálními brýlemi se slunečním filtrem pozoroval oblaka letící po temné modři oblohy s nádechem šedi. O těch brýlích se tolik rozepisuji, neboť mi pomohly rozložit bílé sluneční světlo na duhu, do barev spektra a šíleně bělostné mraky se proměnily na rej fialových, purpurových, červených, zelených, azurových a modrých tónů...
     Vzpomněl jsem si na dávné doby, kdy jsem občas, znechucen nihilistickou bídou světa a života, zdrhl do lesů křivoklátského revíru, lehl si tam naznak na známé místo, kde se terén lámal do údolí a nebe náhle spadlo tak blízko, nízké zkroucené borovice omamně voněly, tmavozelená tvrdá lesní tráva šimrala na rukou a světlo mělo měděný odstín. Jenže tam jen šumělo listí, jehličí, potok v údolí, čas od času se ozval nějaký pták, ale tady na koupališti pořád ječely děti a zalétaly ke mně i útržky blbých keců, co mezi sebou vedli dospělí. Oblaka se začala trhat na cáry, které se podobaly odporným chuchvalcům, jako když se ve zkumavce začne tvořit sraženina. Radši jsem se posadil a pozoroval lidi.
     Je jen málo tvorů tak hnusných jako člověk. Takový vychuchol, lhostejno zda pyrenejský či volžský, potkan, matamata třásnitá nebo hrotnatka čili dafnie jsou nádherní živočichové, všechno je na nich dokonalé a účelné. Zato lidé jsou většinou neforemní a tlustí a když se svléknou do plavek, je to jedna hrůza. Při chůzi se jim natřásají tučné zadky, rozbředlá stehna a měkká břicha a když pak ta otylá panděra čváchnou na deky... Fuj! Taková dafnie nemůže být tlustá, tedy může, ale dlouho tak nepřežije. Chápu však, že pro akvarijní rybky znamenají tlusté dafnie požehnání. Abych ale nebyl na lidi tak přísný, i mezi nimi se najde pár vydařených, převážně dětských a ženských exemplářů. Snad jsou i hezcí chlapi, těch si ale nevšímám.
     Hned vedle se vyvalovala na dvou dekách romsko-česká skupinka a jedna asi patnáctiletá velice snědá cigoška, holka jako obrázek, prohlásila, že chce být úplně černá, že je to dneska zase in. Nechápal jsem, jak zrovna ona může říkat zase a ani to, jak se chce ještě více opálit. Kdybychom byli v rovníkové Africe, tak prosím. Ale tady? Pak tahle holka nutila asi svou mléčně bílou matku, aby s ní kamsi šla a pobízela jí slovy, že stejně říkala, že chce mít postavu do léta, tak jí pohyb prospěje. Obě pak odešly zhruba padesát metrů k občerstvení, tam si koupily hranolky s tatarkou a cpaly se jimi už cestou zpátky na deky. Je pravda, že přitom žvýkaly, a i to určitě představuje výdej energie. Koukl jsem se jinam, neboť mě vyrušilo něco, co se podobalo zpěvu. Asi desetiletý vietnamský kluk si tam notoval: „U starýho mlýna teče řeka líná...“
     Manželka mi stylově navrhla, abych šel taky do vody. Namítl jsem, že bych rád, ale že je tu voda poměrně dost vlhká a nevím, co to udělá s mými klouby. Nic naplat, musel jsem tam skočit. A taky jsem byl hned mokrý jak prase. A prasata bývají hodně mokrá. Dokládá to třeba šunka z marketu, z které většinou voda jen kape. Na druhou stranu musí člověk sem tam nějakou tu nesnáz překonat, ať je kde je, neboť všude je šunka o dvou kůrkách, jak kdysi říkával můj starý kamarád.
     Potvrdilo se to, když jsme byli s ženou na Moravě a chodili nazdařbůh městem. Cesta nazdařbůh zavedla mou ženu do jakéhosi obchodu v jedné uličce. Čekal jsem na ni venku a sedl si na parapet u výlohy. Hned u mě bylo pět skautů tak od dvanácti do čtrnácti let a jestli se můžou se mnou vyfotit. Jsem snad podobný nějakému známému zpěvákovi, herci nebo podobné existenci? Vzápětí jsem tu eventualitu zavrhl a zeptal se skautíků proč? Odpověděli, že ve svém skautském oddílu hrají takovou bojovou hru a v té mají jako jeden úkol vyfotit se s pánem s knírkem. Chtěl jsem se dotázat, proč to musí být pán a ne třeba ženská, ale pak jsem si řekl, že jim to nebudu komplikovat.
     „Když se se mnou vyfotíte, získáte bod do té vaší hry?“ ujišťoval jsem se.
     Přikyvovali, až jim poskakovaly cípy hnědých šátků kolem krků.
     Tedy toto. Člověk se celý život od rozbřesku do soumraku a často i po něm lopotí, dře do úmoru a pro tyhle skautíky jsem jen pán s knírkem. To mám za všechno. Celý můj život, všechno jeho bohatství se pro ty haranty smrsklo do chlupů pod nosem. Jako bych nikdy nic jiného nevykonal, než si nechat narůst fousy nad horním rtem. Ale knírek se povedl, to je fakt. Naštěstí mě a ženu cestou zpátky do Čech potěšila v Leo expresu mladá palubní stevardka, která po nás chtěla občanky, neboť jsme si koupili jízdenky pro cestující šedesát plus a prý na to nevypadáme.
     Je ovšem možné, že si ta holka ve vlaku jenom zapomněla brýle a tudíž blbě viděla. Tohle mě napadlo, protože mi před časem v autobusu jeden sotva dospělý mladík uvolnil místo k sezení. Málem mi to vyrazilo dech a museli mě resuscitovat.  Řekl jsem si však, že jim tu nebudu hrát divadýlko a posadil se. Chlapec se postavil do uličky a hned vedle sebe uviděl jakousi svou známou. Byla to krásná holka, nebo jí za takovou aspoň měl, neboť byl zjevně potěšen a bezprostředně si s ní domlouval rande. Napřed souhlasila, ale potom si vzpomněla, že si musí ještě zajet do jednoho obchodu koupit levnou bílou deku.
     „Tak si ji ušij,“ navrhoval on.
     „Potřebuju tu obyčejnou lehkou bílou deku z umělotiny.“
     „Na co ji potřebuješ?“
     „Chci zjistit, kdybych měla kilo tý deky a spálila ji, kolik z ní získám tý spáleniny.“
     Pod dojmem právě vyslechnutého surrealistického rozhovoru jsem přemýšlel, kolik ze mě zbude popela, až mě nakonec spálí v krematoriu a cesta mi tak uběhla v příjemném rozpoložení jako celý můj život.

https://kvaj.blogspot.com