Zajíčku, chutě do smetany

     Zajíček v své jamce sedí sám, tvrdí jedna dětská písnička. Čert tomu věř, protože zajíci se rychle množí a o samotě to u nich nejde. Připouštím ale, že někdy třeba v jamce sám sedí. Píseň posluchače dále nabádá, aby se dotyčného zajíce zeptali, co že mu je, když údajně nemůže skákati, oslovovali ho přitom ubožáčku a přikázali mu, aby skočil a vyskočil. A ještě k tomu chutě. 
     Což o to, chutě na zajíčka bych měl. Ne sice na toho na smetaně po myslivecku, který se podává v neděli k obědu, nýbrž na takového, jimiž oplýval hlavně zakladatel časopisu Playboy Hugh Hefner. Na toho by mi však chyběla odvaha a těžko si lze představit, že by tento druh zajíčka měl chutě na mě, protože sám nejsem dostatečně ochucen a v bance by mi k tomu z mého účtu potřebné množství koření nevydali, i kdybych moc žadonil.
     Zbýval zajíček v jamce. Jak se k němu ale dostat? Se zajíci je všeobecně blbá domluva. Kromě toho se vkrádá otázka, zda by mi zajíc rozuměl a ověřit se mi to dosud nepodařilo. Tedy, mně by se to podařilo, ale zajíc byl vždycky proti, neboť měl pokaždé na práci něco neodkladného a zdrhl. Zajíci mají ale asi dost slabou paměť, protože každý při útěku kličkoval sem tam, jen se mu dlouhé uši míhaly, zjevně si nepamatovav cíl cesty. Špatnou pamětí i schopností se domluvit se ostatně vyznačují i Hefnerovi zajíčci. Zvláště jeden krásný blonďatý u mě v práci. Ten navíc také kličkuje, když se o nějaký rozumný dohovor s ním snažím.
     Problém, jak získat zajíce, se však nečekaně vyřešil sám od sebe, když mi jeden mrtvý přistál v kanceláři na stole. Napřed jsem si řekl, že tento nebožtík asi vyskočil chutě z jamky a zle se mu to nevyplatilo. Následně jsem svolal mimořádnou poradu a páčil z podřízených, kdo mi sem tu potvoru mrskl. Nikdo se nepřiznal a neposkytl mi ani indicie k dalšímu pátrání, navzdory mému vyhrožování, že je všechny propustím. Tyhle potvory totiž nejspíš věděly, že k takovému kroku nemám kompetence. 
     Abych jim své strašení vynahradil, slíbil jsem, že zajíce, na něhož jsem koukal s odporem, jak se posmrtně rozvaloval na krásně vyleštěné pracovní desce, převedu sám do poživatelného stavu a pozval je všechny na hostinu. To se lehko řekne, ale realizace byla krušná. O přípravě zajíce jsem totiž věděl jen tolik, že je ho třeba nějak dostat do smetany. Navíc po myslivecku. Měl jsem si k tomu vzít kamizolu a strčit si péro za klobouk? To by ocenili nanejvýš ti Hefnerovi zajíčci. Musel jsem na to jinak. Šanci skýtal v první řadě internet. Kdo by se ale vyznal v tamních receptech.
     Mohl jsem se také obrátit na bouchaly, kteří si dokazují svou mužnost naháněním a střílením nebohých zaječích tvorů po polích, jsouce často ještě posíleni zředěným etanolem, takže odpraví i řadu koček, psů a občas i nějakého svého soudruha. Tato varianta se mi proto zajídala, a to jsem se ještě ani nepustil do vaření. Ne že by mi bylo líto přímo zajíců, stejně to jsou po povodních z konce druhého a začátku třetího milénia většinou samí Francouzi a jejich potomci, takže cizáci, a jako takoví tu nemají co pohledávat. 
     Hnusí se mi ale právě bouchalové, kteří si říkají myslivci, zdobí větvičkami chvojí tlamy trapným způsobem usmrcených zvířat, nechávají se s nimi fotit, troubí u toho na trumpety halali a pak jdou sežrat své oběti i sami sebe do nějaké knajpy. Naopak akceptuji lesníky, hajné, fořty, tedy nadlesní a jinou havěť. Samozřejmě jsem mínil lesní správce. Málem jsem si již zoufal, ale na poslední chvíli jsem si vzpomněl na známého. I on je sice bouchalem, ale zároveň majitelem penzionu s restaurací, k čemuž se dopracovat z postu kuchaře. 
     Sotva mi zvedl mobil, hned se zeptal, jak mi chutnal zajíc.
     „Tak tos byl ty, zmetku,“ poděkoval jsem. „Právě kvůli němu volám.“
     Na závěr našeho družného rozhovoru mi nadiktoval recept na zajíce na smetaně po myslivecku.    
     Jednoho zajíce bych už měl, dokonce zbaveného života, takže jsem se s lehkým srdcem pustil do odstraňování jeho vnitřností, hlavy a kůže. Netušil jsem ale, že hlavně ten posledně jmenovaný chlupatý orgán bude i po smrti svého vlastníka klást tak tuhý odpor. Opatření si tří cibulí, stejného počtu petrželí, jednoho celeru, čtyř mrkví, sto dvaceti gramů slaniny, bez jednoho deci půl litru smetany a stejného množství octa, po dvaceti gramech másla, oleje a cukru, dále tří lístků bobkového listu, tří gramů tymiánu, po pěti kuličkách nového koření i jalovce a osmi kuliček černého pepře a nakonec soli a vody, byla proti tomu brnkačka. 
     Naštěstí mě známý nenutil, abych si zeleninu vypěstoval na zahrádce, slaninu vyudil z vykrmeného a zapíchnutého pašíka, smetanu odstředil z čerstvě nadojeného mléka, a abych z ní stloukl máslo. Spravila to jedna návštěva super-anti-kontra-multi-extra-unikátního marketu. Na sčítání lístků a kuliček jsem si vzal k ruce kalkulačku, protože by stačila jediná kulička navíc a výsledek by byl v pr..., v pravdě nepříliš dobrý.
     Připraveného zajíce jsem rozporcoval, prošpikoval slaninou a zatím odložil. Skoro jsem zapomněl ale kam, neboť mě nenapadlo, že ho budu ještě potřebovat. Nicméně zajíc byl nutný k tomu, abych ho namořil. A to nebylo tak snadné. Musel jsem napřed očistit kořenovou zeleninu a nakrájet ji na kostičky, oloupat cibuli a rovněž nakrájet, všechno to šlehnout do hrnce, přelít octem, vodou, přidat veškeré koření, promíchat, povařit osm minut a nálev nechat vychladnout. Do jiné nádoby jsem nacpal porce zajíce, přelil mořidlem tak, aby byly zcela ponořené. Když jsem to vše umístil pak do chladna, měl jsem pro dnešek hotovo, protože naložený zajíc musel odležet aspoň tři dny.
     Sotva uplynuly, vytahal jsem zmořeného zajíce z láku, lépe řečeno jeho porce, a prudce je opekl na másle, čímž se maso prý zatáhlo. Pak jsem jej obložil zeleninou a kořením ze scezeného láku a dal jej péct do trouby předehřáté na 190 stupňů pana Celsia na 30 minut. Tedy pan Celsius u toho přímo nebyl, takže mi nepomohl podlít následně maso horkou vodou. Udělal jsem to sám a pekl zajíce zhruba dvě hodiny. 
     Porce zajíce jsem opět za brblání, že je to furt dovnitř a zase ven, vyňal, odstranil z výpeku koření, zeleninu rozmixoval a směs přivedl k varu. Tedy, abyste mi rozuměli, k varu ji přivedl elektrický proud, který rozžhavil spirálu plotýnky sporáku, sám jsem směs nikam nevodil, ale to se tak říká. Jen jsem pak zašlehal smetanu, promíchal to, dochutil cukrem a solí. Nakonec jsem přidal ještě několik kapek worcestrové omáčky a trošku plnotučné hořčice. To prý není nezbytné, ale já si umínil, že to tam bude. 
     Do omáčky jsem pak šplouchl zpátky porce zajíce a celé to vzal do práce. Cestou jsem koupil houskové knedlíky, budu se s nimi vařit a čekal, co na mé dílo řeknou podřízení. Cpali se, až jim naskakovaly za ušima  boule.
     „A vy si nedáte, šéfe?“ zeptal se onen blonďatý zajíček, kterému z těch boulí začaly už málem růst vedle vlastních uší ještě zaječí jako skutečnému Hefnerovu hlodavci onoho druhu.
    „Ne,“ řekl jsem. „Já zajíce nerad. Jdu někam na oběd. A pokud se nevrátím do patnácti hodin, zůstal jsem i na večeři.“