DRUHÝ POLOČAS

Hej, kamo, ten vyjezd se kurvil hned ze startu. Nejdřiv nam kvuli Ivošovi ujel rychlik s partyju. Ten chuj byl včera po šichtě s kolegama z roboty na boulingu, ožral se tam jak jeseter a vubec neslyšel budik, cyp. Do Šimka přišel až o pul devate a vypadal, jak by dovčil pařil na Stodolni, zvaleny jak bezďak, zeleny jak žaba a ruky se mu tak klepaly, že rozlil kavu aji matonku, co si objednal. Bečel, že je mu zle, že konči s chlastanim aji s kuřenim. Po prvnim lahvaču a první čestrfildce před nadrem se zklidnil, zvednul šalu nad hlavu a začal vyřvavat: „Vitek to chuje, v Ostravě Banik panuje!“ Kolemjdouci lidi se chapavě usmivali, policajti salutovali a jeden stary dědek zvednul hulku, zamaval s ňu ve vzduchu jak s šavlu a pravil: „Fandite, hoši! Ať to vyhrajem!“
V pul desate zme vlezli do jakehosyk dobytčaku, co zastavoval v každe řiti. V jedne také ďuře se Ivoš vyvalil ven, bo z okna uviděl otevřeny stanek. Mojich osum radku už bylo davno v piči a tak se musely doplnit zasoby, to je jasne.
„Luboš, poď mi pomoct!“ zařval na mně za chvilu a tak sem mu šel pomoct. No a ten počong se samozřejmě rozjel a zmiznul v tunelu. Stali zme tam na tym peroně v modrobilych klobukach, z banikovskyma šalama kolem krku a třema kuželkama v každe ruce jak pičusi. Vynadali zme tomu zmrdovi přednostovi do zmrdu, čuraku a vyjebanych kokotu, bo nam bylo jasne, že to zrobil schvalně, bo jasně viděl, že zme z teho vlaku vystupili enem abyzme si kupili ty lahvače. Gdyž ale ten debil začal vyhrožovat, že zavola fizly, tak zme se šli podivat, gdy nam jede další spoj.
„Ty pičo, až za hodinu a štvrt!“ křivil pysk Ivoš. „To budeme mit co robit, abyzme stihli aspoň druhy poločas! Co budeme robit?“
Ten zkurvysyn s červenu čepku a placačku na nas furt čuměl a tak zme šli hledat knajpu. Naštěsti zme nemuseli šmatlat daleko. Hned za stanicu byla taka mala naves nebo spiš velky dvur s požarni nadržu s hnědu smradlavu vodu. Pod nahnutu vrbu stal zaparkovany modry traktor s igelitem místo rozbiteho zadniho skla. Kolem traktora pochodovalo hejno nasraně kvakajicich kačen. Tři strany „naměsti“ tvořily max dvoupatrove baraky s flekama olupane omitky a zakladni barvu natřenyma plechovyma střechama, čtvrtu „nadraži“ ze dvouma rezavyma kolejama, mezi keryma rostla trava a bodlaky. Nad dveřami jedneho z tych baraku byl napis Pohostinstvi. Chapeš, kamo? Žadny nazev hospy, žadne logo Radegastu, Ostravaru nebo třeba nějakeho mistniho minipivovaru. Enem Pohostinstvi, napsane velkyma černyma tiskacima pismenama na šedu omitku nad opryskanymi dveřami z jednu prasklu a izolepu zalepenu skleněnu tabulku.
Gdyž zme přišli až k tym dveřam, všimli zme si, že tam je připinačkama připnuty papir z otviraci dobu.
„Patek a sobota jedenact až dvacet dva nula nula!“ spokojeně hlasil Ivoš.
„Bomba!“ souhlasil sem a zmačknul sem kliku.
Vevnitřku ten lokal vypadal, jakby se tam před třiceti rokama zastavil čas. Špinave okna, žlute zaclony. Na parapetach v květinačach suche, davno nezalivane kvitka. Rozviklane stoly s polityma a propalenyma ubrusama. Černobila televiza na dřevotřiskove poličce, kteru bysem mněl strach pustit; co gdyby tam zrovna davali Aktuality, Cvičme v rytme, Ajnkeslbuntes nebo přimy přenos ze zapasu Ruda Hvězda Cheb – Dukla Banska Bystrica? Stara „komunisticka“ nerezova pipa. Krygly a vyšky bez napisu, polamane tacky. V nabidce kromě nošovicke desitky za dvě pětky, rumu, vodky, fernetu a zelene už enem čepovana kofola, syrove tyčinky, česnekove čipsy a tatranky. V rohu maly pecek na křivych nožkach a plechovy kybl s uhlim. Na stěnach obrazy s vyjevama z vesnickeho života: vidlačky v šatkach zbiraju kobzole, na luce se pasu kravy, děcka a husy se kupu v rybniku. Otevřenymi dveřami do tanečniho salu bylo vidět kulečnikovy stul z první republiky uprostřed parketu a stohy židli, naskladanych u oken.
Jedinyma hostama byli tři štamgasti neurčiteho věku mezi padesatku a smrťu ve vyblednutych a zalatanych monterkach a gumakach zasranych od hnoja pod napisem Stul štamgastu, vydlabanym do dřevěne fošny nad stolem. Před každym dědkem stal jiny krygl; jeden mněl skleněny baňaty, druhy keramicky a třeti cinovy s deklem. Viš jak to je, každy štamgast tu mněl svuj vlastni krygl.
„Dobry den!“ nahlas pozdravil Ivoš a ja sem tež cosyk zahučel.
„Banik pičo,“ neomylně nas zařadil tlusty plešaty vyčepni a bez ptani začal čepovat dva polotučne radky.
„Aleluja,“ odpověděli zme sborem. Tři bezvyrazne ksichty se po nas otočily.
Obsadili zme stul ob dva stoly od nich. Igelitky s lahvačema zme z cinkotem postavili na vyšlapane lino a zapalili si čestrfildky. Gdyž hospodsky přinesl ty piva, oba zme položili cigara do popelnika, chytnuli krygly za ucha, zvedli je, třiskli s nima nejdřiv o sebe, potem o popelnik a nakonec o stul a Ivoš zařval: „Gdo vyhraje zapas?“
„Banik!“ zvolil sem jedinu spravnu odpověď a hořku pěnu se prokusal ku fajnemu, studenemu obsahu kryglu.
„Chachaři, kaj neska hraje Banik?“ zaskřehotal baňaty krygl.
„Na Slovacku,“ informoval ho Ivoš a obratil se ku mně: „To pivo je celkem v klidu, co, pičo?“
„Jo jo, da se to pit,“ pravil sem a znovu sem se napil.
„Tak posluchej, co se mi stalo,“ začnul Ivoš s vypravěnim, kere mi slibil už před nastupem do vlaku, ale potem naňho zapomněl. „Včera z nama na tym boulingu byla aji Marcela z vydejny, rozvedena, z malym synkem, co chodi do třeti třidy.“
„Mně fodbal přestal zajimat, gdyž skončil Daněk,“ mrmlal keramicky krygl. „To byl poslední kvalitni utočnik, co hral za Banik. Od te doby tam su sami šmatlaci, co vubec neumiju střilat, daju tak pět golu za sezonu.“
„Co tu melete za hovna?“ vypěnil Ivoš. „A co Baroš a Svěrkoš? A co Hajnz a Matušovič, ten zkurveny zradce, v mistrovske sezoně?“ Otočil se zase ke mně: „Normalně zme hrali ten bouling, chlastali zme, aji picu zme si objednali... A jak zme tam seděli u stolu a žrali tu picu, tak, a to nekecam, mi něgdo položil ruku na nohu.“
„Nekecej!“ vyjelo ze mě.
Keramicky krygl maval ruku a nesuhlasně krutil hlavu: „To su všecko čučkaři, Daněk dal každy rok třicet golu!“
„Padesat, ne,“ pravil sem posměšně.
„Sto!“ přisadil si Ivoš. Po tym malem přerušeni zme zase naklonili hlavy ku sobě.
„Mněl sem na sobě kraťasy,“ pokračoval Ivoš. „A ta ruka zajela pod tu nohavicu a ja sem ucitil, jak mně ty prsty lechtaju na kulach.“
„Nebo Lička!“ navazal štamgast. „To byl forvard!“
„Lička! Ja se poseru!“ zavyl Ivoš. „Gde to žijete, lidi? V pravěku?“ Zvednul ruku, z prstu udělal večko a zavolal: „Dame si eště dvě!“, gdyby to barman nahodu nepochopil.
„Nějaky Banik muže jit do řiti!“ zavrčel cínovy krygl. „Vitkovice, to byl mančaft!“
„Co?!“ nevěřil vlastnim ušim Ivoš. „Ty pičo, kaj zme se to dostali? Jak se to tu vubec menuje?“
Pokrčil sem ramenama. Nazvu dědiny sem si na nadru nevšimnul.
„Jo, tak ta ruka,“ pravil Ivoš, gdyž zapalovačem aktivoval dalši čestrfildku. „Jasne, že mně hned napadlo, že je to Marcela, kera tam seděla hned vedle mně. Tak sem ji tež pod stolem šahnul na stehno.“
„Titul v osumdesatem patem. Druhe místo v osumdesatem šestem,“ zašmatral ve vypite paměti baňaty krygl.
„Zapalka v braně. Lišanik kapitan. Bartl a Dostal v obraně. V utoku Šourek a Kovačik,“ vypočitaval cinovy krygl.
„Pohary,“ nahral mu na další smeč keramicky krygl.
„Parys San Žermen. Efce Porto. Efce Dandy. Aika Štokholm. Vitoria Gimareš. Espaňol Barcelona,“ vysypal ze sebe cinovy krygl, keremu tu zřejmě řikali Vikypedyja nebo spiš Otuv slovnik naučny.
„Vitkovičti luzři,“ mavnul ruku Ivoš. „No tak jak sem te Marceli dal tu ruku na tu nohu, tak ona se ke mně otočila a dala mi taku baňu, až mi cigaro odletělo až k automatu na cigara!
A kaj su teď ty vaše Vitkovice?“ křiknul na dědky.
„Nebo hokejisti,“ nenechal se rozhodit baňaty krygl.
„Mistři ligy v padesatem druhem a v osumdesatem prvnim, eště na Kotasu,“ vzpomněl si keramicky krygl a cinovy hned začal menovat největši borce mistrovske sestavy zpřed vic jak třiceti rokama: „Šindel v braně. Kaciř, Lyčka, Figala v obraně. Fryčer, Svozil, Vlk, Černik, Kuřidym, Prorok, Kotala v utoku.“
„Hokej! Tak to už je těžka krize!“ zasipal Ivoš. „Co je? zeptal sem se Marcely, gdyž mi střelila. A ona se mně zeptala: Co jako dělaš? A ja sem se zeptal: Co jako? A ona řekla: No co ta ruka? A ja: Jaka ruka? A ona: No jaka asi? Ta tvoja, ne?
A kaj su ty vaše Vitky teď?“ znovu huknul na štamgasty.
„V Karvine se tež hral dobry hokej,“ propadal se do vzpominek baňaty krygl.
„Aji ve Frydku,“ napověděl mu keramicky krygl.
„Frydecky odpad,“ pohrdavě se ušklibnul Ivoš a vratil se k vypravěni, kere spělo ke koncu: „Tak sem se ohnul a podival sem se pod stul. Ty pičo, ta ruka nebyla od Marcely, ale od jedneho Slovaka z agentury, co fandi pojebane Senici!“
„Ale piču!“ žasnul sem. „A co si zrobil?“
„Aji fodbal byl dobry ve Frydku,“ přemital baňaty krygl. „Však Valcovny v sedmdesatych rokach hraly první ligu!“
„V sezoně sedumdesat šest, sedumdesat sedum,“ upřesnil baňaty krygl.
„Nejlepši hrač byl Ivan Kopecky, kery potem trenoval Vitkovice. Z Frydku si tam vzal Marchevskeho,“ dodal cinovy krygl.
„Kopecky je pomateny slavista!“ oznamil dědkum Ivoš. „Co robiš buzno? zařval sem na teho buzeranta. A viš, co mi řekl?“
Nevěděl sem.
„Prepač! Ten slovensky buzerant mi řekl: Prepač! Za jak dluho to jede?“
Mrknul sem na mobil.
„Za štvrt hoďky.“
„Zaplatime!“ dovolaval se Ivoš obsluhy.
„Dohromady?“ zeptal se vyčepni, gdyž přišel sklidit naše prazdne krygly a vysypat popelnik.
„Jo, dokupy,“ pravil Ivoš. „Kupiš mi dvě na stadioně, Luboš.“
„Jasne,“ ujistil sem ho. Zvedli zme se k odchodu.
„Tak přivezte jakesyk body do Ostravy, budu se vam hodit na zachranu!“ zavolal za nami baňaty krygl.
„A dejte si pozor, ať na tym Slovensku nedostanete na tlamu!“ přisadil si keramicky krygl.
„Pičo, tak ti sou už uplně mimo,“ šeptnul mi do ucha Ivoš, gdyž zme brali za kliku.
„Nazhle!“ hodil sem přes rameno.
„Nazhle!“ zopakoval po mně Ivoš.
Štamgasti aji hospodsky mlčeli. Citili zme enem jejich pohledy v zadach. Pivo tam nemněli špatne, ale byli zme radi, že zme už z teho vitkovicko–frydecko–karvinskeho brlohu venku.
Vlak mněl zpožděni enem pět minut. Jenže zme netušili, že tam bude banda Brňaku, keři jeli do Karvine. Žadny fajt ale nebyl, bo na nas bylo vidět, že nezme žadni mladi ultras chuligani, ale normalni fandove středniho věku, keři nerobi bordel, kere zajima fodbal a ne nějake bitky. Akorat nam zebrali šaly a klobuky a vypili ty lahvače.
Na další zastavce v eště větši prdeli nas vyhodili z vlaku. Bylo jasne, že fodbal už nestihnem. Nebyla tam ani hospoda, ani obchod, jenom kostel a hřbitov, kamo. Tak zme z kurvovanim šli kolem koleji pěšky zpatky, až zme došli do te dědiny, gde zme byli na to pivo. Rozhodli zme se, že pojedeme vlakem v sedum a šli zme zas do te knajpy. Ti tři štamgasti už tam ale nebyli a místo teho tlusteho skina stala za pipu mlada přijemna blondyna, jinak tam bylo pusto prazdno. Pozdravili zme, ona nam odpověděla a medovym hlaskem se zeptala, esli si dame pivo.
„Ale ovšem, slečno,“ ulisně pravil Ivoš a roztahnul pysk od ucha k uchu. „To je ine kafe,“ zašeptal mi do ucha. „Čum na ty kozy!“
Smich ho přešel, gdyž nam ta baba přinesla pivo. Gdyž krygly postavila na stul a ohnula se, aby nam na listek zrobila dvě čarky, z vystřihu ji vyjel střibrny přivěšek ze znakem SFC Opava.
„Tady je to uplně zabite,“ zachroptěl Ivoš. „Kolik je hodin?“
Podival sem se na displej svojeho mobilu.
„Zrovna začal druhy poločas.“
A objednal sem dva rumy.