DĚDEČKU, VYPRÁVĚJ! aneb SAVĚTSKIJE SKAZKI

„Když mně bylo asi tolik, jako teď tobě, Aljoško, projížděl soudruh Stalin za nějakým cílem vsí Čapajevo. Tu se na něj obrátili dva tamní občané, aby veliký vůdce rozhodl jejich spor o vlastnictví jakéhosi pole. Stalin chvíli mlčel, bafal z lulky, pokyvoval hlavou a nakonec pravil: „Pole patří celému sovětskému lidu a vy dva do vězení!“ Oba výtečníci byli neprodleně zatčeni a u výslechu se posléze doznali ke spiknutí za účelem znovunastolení monarchie, trockistické úchylce, bigamii, sodomii a osmnácti dosud neobjasněným vraždám, které se v onom okrese staly za posledních deset let. Opět se tak projevila nekonečná moudrost a prozíravost soudruha Stalina.“
„A ty jsi Stalina poznal osobně, dědečku?“
„Ano.“
„To proto dodnes křičíš ze spaní jeho jméno a budíš se zpocený hrůzou?“
„Hm.“

„Stalo se u Charkova, že voják Arťom Ivanov vyskočil ze zákopu a sám se rozběhl proti fašistickým tankům. Brzy mu střela utrhla ruku, Ivanov však běžel dál a přitom volal: ,Za Stalina! Za SSSR!´ Další tankový granát mu utrhl druhou ruku, Ivanov však běžel dál a přitom volal: ,Za Stalina! Za SSSR!´ Třetí střela mu utrhla nohu, Ivanov však běžel dál a přitom volal: ,Za Stalina! Za SSSR!´ Čtvrtá rána Ivanova připravila i o druhou nohu, on však běžel dál a přitom volal: ,Za Stalina! Za SSSR!´ A když mu zanedlouho další granát utrhl hlavu, Ivanova ani to nezastavilo. Stále běžel proti tankům a neochvějně volal: ,Za Stalina! Za SSSR!´ Takový byl Arťom Ivanov voják, bolševik a stalinovec.“
„A doběhl nakonec k těm tankům, dědečku?“
„To nevím.“

„V obleženém Leningradě byl takový hlad, že někteří lidé jedli i mrtvoly. Vyskytl se dokonce i případ, kdy matka zabila své roční dítě a upekla je v troubě. Její soused tu ženu udal a rozlícený dav ji zabil a upekl na rožni nad otevřeným ohněm. Vůni pečeně ucítil vojenský oddíl a ten rozlícený dav postřílel, dobře vyudil a dva měsíce si pak na něm pochutnával!“
„A tys tam byl taky, dědečku?“
„Byl.“
„A cos tam dělal?“
„Velitele vojenského oddílu.“

„Krátce po válce v katastru městečka Stalinsk začala operovat zvláště prohnaná záškodnická skupina, která se zaměřila zejména na přepady transportů nedostatkových potravin. Řadu měsíců zločinci unikali spravedlnosti. Až hrdinný čin pionýra Sergeje Ponomareva učinil přítrž řádění této bandy. Jednoho dne se totiž Serjoža svěřil své soudružce učitelce, že jeho rodina si žije nad poměry, protože má pořád co jíst. Soudružka nelenila, zpravila o Serjožově podezření milici a ta se okamžitě pustila do akce. Ukázalo se, že lupičská tlupa je sestavena z šesti členů Serjožovy rodiny. Hlavou organizace byl Serjožův otec, srdcem jeho matka a údy jeho čtyři starší bratři. Všichni byli zatčeni a popraveni a Serjoža vyznamenán Řádem Pavlíka Morozova. Tím to však ještě neskončilo. Serjoža začal být ještě mnohem bdělejší a ostražitější. Zjistil, že soudružka učitelka udržuje tajný nemanželský poměr se zástupcem ředitele školy. Na Serjožův popud byli oba milenci zatčeni a popraveni, nalezla se totiž u nich díla zakázaných autorů Pasternaka a Mandelštama. Dalšími podvratnými živly, odhalenými uvědomělým pionýrem, byli poštmistr, vedoucí sovchozu a náčelník oddělení milice. Serjoža dostával jedno vyznamenání za druhým, o jeho činech se psalo i v moskevské Pravdě a jedna spisovatelka o Serjožovi dokonce napsala knihu!“
„A ten Serjoža, žije ještě, dědečku?“
„Nežije. Jeho mladší sestra Zoja dlouho mlčela, nakonec ji ale hlas svědomí přinutil, aby na svého slavného bratra prozradila, že doma přechovává výtisk bible a fotografii nahé ženy a že se v pěti letech dopustil protisovětského výroku. Sergej Ponomarev byl zatčen a popraven.“
„A ta Zoja, žije ještě?“
„Ne.“

„Když v Československu propukla kontrarevoluce, měl už jsem hodnost podplukovníka a velel jedné z dvanácti invazních tankových divizí, které byly vyslány do Prahy, aby tam zachránily socialismus. Jakmile jsem ale zastřelil prvního kontrarevolucionáře, byl jsem zbaven velení a poslán zpět do vlasti. Je hrozné a ostudné, jak generalita Rudé armády za pouhých třiadvacet let, které uplynuly od konce velké války, vyměkla. Staršina Děmjanov mě kdysi v zákopech u Kurska nabádal: „Voloďo, pamatuj si, že s nepřítelem se nediskutuje! Jediný argument, který na něj platí, je kulka mezi oči!“ Ten dobrý voják, který padl v Dukelském průsmyku, se v tom horkém osmašedesátém roce musel obracet v hrobě.“
„A co se stalo potom, dědečku? Degradovali tě?“
„Ne, povýšili na plukovníka.“