Na rybách

Bratrovi se tehdy na ryby vůbec jít nechtělo. Poukazoval na skutečnost, že venku již týden v kuse prší a tvrdil, že v takovém počasí akorát nastydneme. Já zase kontroval myšlenkou, že u vody alespoň nikdo nebude a tedy zbyde více místa pro nás. Nakonec jsem bratra přemluvil, ale kladl si podmínku, že do večera chce být doma.

U řeky skutečně nebyla ani noha. Možná k tomu přispěl i fakt, že byl vyhlášen třetí povodňový stupeň. Nicméně jsme si našli místečko a usadili se. V tak silném proudu se však chytat vůbec nedalo. Navíc jsme u vody záhy zjistili, že jsme doma zapomněli pruty. Chystali jsme se k odchodu, když v tom jsme zpozorovali, že stoupající voda nás odřízla od příjezdové cesty a uvěznila nás na nově vzniklém ostrůvku. Přeplavat řeku nepřicházelo v úvahu. Proud by nás strhl a již nevydal. Nezbývalo, než čekat.

Týden na ostrůvku uběhl poměrně svižně. Brzy jsme se naučili rozdělávat oheň jako praví Robinsoni. Hodně nám k tomu pomohl bratrův benzinový zapalovač. Žížaly na ostrůvku byly velké a tlusté. K obědu bohatě stačily tři kousky a jednou jsme si dokonce upekli krtka. Během toho týdne však přišel bratr kvůli absenci o zaměstnání a vinou prožité hrůzy o všechny vlasy. Navíc si ještě vylomil zub, když ohlodával krtčí stehýnko, takže se dá říct, že ho ta vycházka k vodě celkem změnila.

Po návratu domů rodiče zprvu svého prvorozeného syna nepoznávali. Dokonce říkali, že bych se neměl kamarádit s cizím člověkem, natož pak s takovým pochybným vagabundem. Když se jim však bratr legitimoval občanským průkazem, měli radost a málem ho i pohladili. Ale stejně se musel odstěhovat.

Takže brácha už se mnou na ryby chodit nechce.

Tak chodím sám a jedinou společností jsou rodinky s dětmi, co jsou na procházce u vody. To vždycky, když mě vidí, tak volají: "Děti, pojďte sem! Podívejte," přitom ukazují na mě, "to je tichý blázen." Říkal jsem si, co jsem těm lidem udělal, že mi takhle nadávají. Jednou, když jsem viděl přicházet rodinku, rozhodl jsem se, že nebudu potichu, ale že si budu mumlat pod vousy a hlasitě prozpěvovat. Pak už jsem jen slyšel: "Děti, pojďte pryč! To je nějaký blázen."

Takže to si člověk nevybere. Na rybách je vždycky za blázna.

Nicméně, umění být na rybách v tichosti a pohybovat se pokud možno co nejméně je právě ten faktor, který rybáře dělí na ty úspěšné a neúspěšné. Vím to dokonce z vlastní zkušenosti.

Jednou jsem takhle brodil řekou a pročesával hluboké tůně s vidinou úlovku nějakého tlouštího veterána. Proud byl poměrně silný a místami nebylo snadné jej zdolat. Před sebou jsem zahlédl krásnou a širokou tůň, na jejíž pravé straně se tyčila skála, u které jsem předpokládal hezký úlovek. Musel jsem si však na chvíli odpočinout. Došel jsem tedy ke břehu, který byl díky vzrostlé olši ve stínu a posadil se na něj. Tu najednou se u mé vyhlédnuté tůně zachvěla vysoká tráva. Asi srnka se jde nalokat vody z řeky, napadlo mě. Ale nebyla to srnka. Tráva se odhrnula a z ní vyšla krásná mladá dívka, která byla zahalena jen do osušky. Rozpustila svou zlatou hřívu, která se zaleskla na slunci, došla k vodě, kde bez rozpaků odhodila osušku a stála tam jen tak, jak jí maminka s tatínkem stvořili a nastavovala své pevné tělo slunci a nevědomky i mým očím. Vše jsem pozoroval naprosto nehnutě a ani jsem nedutal. Nejspíš věřila, že skála a vysoká tráva ji skryjí před světem a nepředpokládala, že by mohl někdo přijít řekou.

Opatrně si namočila prsty u nohou do vody, aby zjistila teplotu, načež její zvláště pěkný a objemný hrudník okamžitě signalizoval, že je voda osvěžující. Pak pomaličku vstoupila do tůně, udělala několik kroků, položila se na vodu a pár tempy se dostala až ke skále, kde se otočila a plavala zase ke břehu a od něho zase ke skále. Po nějaké době z vody vyšla a pomocí osušky stírala vodu z každičkého záhybu svého těla. Nakonec se do osušky opět zabalila a zmizela mi z očí za onou vysokou trávou, která se za ní zavřela jako opona.

Takže vidíte. Chce-li rybář dosáhnout takových úspěchů jako já, je nezbytně nutné, aby se vyvaroval hlasitých projevů a pokud možno našlapoval jako kocour!