ZLOČIN V DOBĚ KRIZE

Protlačil jsem se davem rozčílených seniorů dovnitř. Kolega tam právě vyslýchal šokovanou, roztřesenou padesátnici v modrobílém dresscodu České pošty.
„Jak ten útočník vypadal?“ vyzvídal.
„Nevím, měl roušku,“ vzlykla pošťačka.
„Ahoj, Zbyňo,“ pozdravil jsem vyslýchajícího.
„Já jsem Zdeněk,“ dotčeně se ohradil oslovený, „Zbyněk je támhle,“ pohodil hlavou k přepážce, kterou si prohlížel další z vyšetřovatelů. Zatracené roušky! Jak mám poznat, kdo je kdo?
„Co tu dělají ti důchodci?“ uhodil jsem na Zbyňka.
„Svědci,“ utrousil. „Je půl deváté, teď sem můžou jenom tihle.“
No potěš koště, z těch vrásčitých sklerotiků sotva dostaneme něco kloudného. Vtom mě cosi napadlo.
„Jak vypadala ta rouška?“ obrátil jsem se na přepadenou.
„Taková... jako ušitá z nějakého starého trička,“ vzpomínala žena.
„Nevšimla jste si třeba nějakého nápisu, motivu, čehokoli?“
Pošťačka svraštila čelo. „No... Byla černá a byly tam taky písmena... Něco jako myrta nebo tak něco.“
„Mohlo to být mytry?“ zpozorněl jsem.
„Jo, mytry to bylo!“ šťastně se usmála.
„Máme ho!“ vykřikl jsem vítězoslavně. Zdeněk se Zbyňkem na mě překvapeně prohlédli.
„Dymytry tady poslouchá přece jenom mladý Král,“ vysvětlil jsem jim.
Mladý Král seděl doma se sluchátkama na uších a sjížděl záznam live stream koncertu svých oblíbenců ze zkušebny. Ani moc nezapíral, obsah poštovního trezoru zahrabal ve spíži mezi hromadu těstovin a pro jistotu k regálu ještě přistavil paletu s moukou, blbec.
„Vynikající práce, pane majore!“ pochválil mě policejní prezident. Nebo to byl jeho zástupce? Jak je mám, krucinál, v těch rouškách rozeznat?