Švédský stůl

Švédský stůl
„Heršoft, vy máte ale dneska pultík s dobrotami vybavenej,“ překvapeně se zahleděl inženýr Doubek na vystavené lahůdky ve výčepu, při vstupu do jejich hospůdky, „je to jako švédskej stůl.“
Ostatní se také zálibně podívali na upravené dobroty k pivu. Podle chuti a obliby by si vybral určitě každý. Hlavně dietář Kárný spočinul u pultu déle. V proskleném a osvětleném boxu byly vystaveny nakládané vuřty s cibulkou, bramborové lupínky s dresinkem, utopenci, pikantní klobásky, nakládaný sýr s feferonkami, různé jednohubky, ďábelské koule, chyběly jen krabí kremrolky a od laskomin by se ani nepohnuli.
„Jó švédskej stůl, to je klasa,“ rozpovídal se mlsně Kolda, „tenhle způsob skandinávského podávání stravy je specialitou Švédů, každý host si bere, na co dostane zrovna chuť.“
„Vítám vás pánové, dnes bude bašta,“ hlaholil velký Zdeněk v doprovodu s Fandou, „vyberte si každý podle chuti, máte to opravdu jako švédskej stůl, i s ubrouskama. Plznička se už nese.“
Hbitě položili napěněné půllitry na stůl a výjimečně rozdali desky s menu, aby si každý poručil z bohaté nabídky paní Alžběty.
„Čet‘ sem, „připojil se inspektor Hanák, „že se to švédsky jmenuje (smörgasbord) smejgasbu, nebo tak nějak.“
„Jak to ale udělat, aby se dostalo na všechny,“ namítl problém Dolanský, „někdo přijde později, a už si nevybere.“
„Bez obav pánové, zásoby podle potřeby doplníme. Paní Alžběta s Alenkou jsou připraveny a vaše oblíbené dobrůtky doplní.“
„Hele, Zdeňku, ty koule, to je novinka, jak to chutná?“ ptal se zvědavě Bouček.
„Pane Bouček, to je originální recept vrchního kuchaře pana Rynholce, to vám prozradit nemůžu. Jen bych vám radil, nezkoušejte to!“
„Pročpak, má to grády?“ vyzvídal Bouček neodbytně a hleděl na ďábelské koule jako na glamour z katalogu.
„Musí to být oheň, třaskavina nebo něco horšího. Nedávno si dal dva kousky jeden host z Konga, a ti jsou na něco zvyklí, museli jsme volat záchranku.“
„To mě tedy láká,“ loudil Bouček koule, „alespoň poznám, jestli mám v pořádku žaludek a ledviny.“
„Jak myslíte, ale já vás varoval,“ opatrně dodal velký Zdeněk. Položil na talířek jednu kuličku, kostičku másla a housku. S ubrouskem starostlivě podal ďábelskou chuťovku Boučkovi.
„Pokud jde o švédské stoly, chtělo by to vyzkoušet,“ zmínil se pan Váša, „náš Eda něco podobnýho zkoumal, ale výsledky zatím skromně tají, tak nevím. Něco mi posledně naznačoval, když se vrátil z Dánska, že oni tyhle dobroty gurmánští Dánové uměj připravovat líp. Jsou prý vynalézavější v sortimentu i úpravě. To byste nevěřili, co všechno si můžete vybrat. Oni to nazývají jinak, tak trochu z angličtiny, tagselfbord. Prostě stoly, ze kterých si každý bere sám. Jednoduché.
Eda říkal, že oni se tomu věnují přímo vědecky. Soustředí nějakou skupinu a pouštějí je dovnitř po jednom, sledují, jak co ubývá a kolik si jednotlivci vyberou.“
„No ti první jsou na tom nejlíp, že jó,“ ozval se Čtvrtník, „můžou si vybrat a nabrat co chtějí. Horší je to s tím posledním. Na toho už moc nezbyde.“
„No právě,“ doplnil Váša, „oni podle toho poznají, čeho maj dát víc a čeho může bejt míň.“
„Stálo by za to za pokus,“ přimlouval se Bouček, „zkuste Edu vyzpovídat, možná by to mohl vyzkoušet i na nás.“
„Jenže my jsme příliš kompaktní skupina, genderově, věkově, váhově, národnostně shodná. Odlišoval by se asi jen doktor Kárný s tou svojí dietou,“ připojil závažnou námitku Kolda.
„Říká se homogenní,“ opravil ho Hanák.
„Já myslím, že připravit si obloženej chlebíček sám, nebo nabrat smažená vajíčka, párek a nalít kafe nemůže být žádná věda,“ zapochyboval Dolanský, zvyklý si při čekání na zákazníky rychle vybrat v bufetu.
„Myslíte, že by se napřed měli pouštět hubený, nebo tlustý,“ zkomplikoval rozhodování Čtvrtník.“
„Například podle výšky by to vyhráli dlouháni,“ rozumoval Knotek, „kdyby se živili ovocem ze stromů, dosáhli by nejvýš a měli by vždy dost.“
„Něco na tom je,“ přidal se hned Chudoba, „když by se domluvili
dva dlouháni a jeden vzal na ramena druhého, tak by byli naprosto bezkonkurenční.“
„Jó, ale jen do tý doby, než by se naučili šplhat,“ namítl s vážnou tváří filozofa inženýr Doubek, „nezapomeňte na vývoj myšlení.“
„Podívejte, třeba by byla možnost zhodnotit pořadí podle váhy,“ přidal se Bouček, sám mírně obézní, „bejt tu Ruda, tak by se určitě zeptal, co chybí blondýnce u švédského stolu.“
„Nějaká laskomina?“ zeptal se takřka z povinnosti Bouda.
„Ne, tlumočník!“
Nikdo se ani nezasmál, chybělo k tomu originální Rudovo podání. Všichni jen pokývali hlavami, nejvíce Knotek s Hanákem a Chudobou, kteří stále vzpomínali na pobyt za mořem.
„Když jsme posedávali večer v Restaurante Casa de Chef a popíjeli caipirinhu, to byly chvíle,“ zavzpomínal Knotek.
„Já se musím dodnes smát,“ přidal se inspektor Hanák, „když nás Ruda seznámil s tím úctyhodným starším seňorem.“
„Vy myslíte amigo Carlose Bragu, jak sedával v rohu verandy u velkého sudu a četl ty encyklopedie. Většinou vypil dvě piva a vytrvale si četl. Byl zvláštní. Bral si pivo s sebou, i když šel na záchod.“
„ Měl obavu, aby mu z něho někdo neupil?“ zeptal se inženýr Doubek.
„Kdepak,“ s úsměvem dodal Hanák, „aby mu do něho někdo neplivnul.“
„Hele, Chudobo, oi tudo bem?“
Fotograf Chudoba se chvíli zarazil, pak naklonil hlavu a s úsměvem řekl: „Tudo bem!“
„Tedy pánové, já vás obdivuju,“ ozval se redaktor Kolda,“ vy jste se tam nakonec naučili dokonce portugalsky. Dobrý, dobrý.“
„Jó, jó,“ dodal Knotek, „bom, bom.“
„Tam se na nějaký švédský stoly nedrželo,“ přidal se Chudoba, „ale výběr jídel a pochoutek, pánové, co vám mám povídat.“
„Jak by asi Eda zkoumal problém rovnováhy spotřeby jídel a nápojů v našich podmínkách,“ vrátil se k problému švédských stolů redaktor časopisu Včelař Kolda.
„Pánové, takový včelí roj, když naletí na sběr pylu na jednom místě, dokáže naprosto účelně a spořádaně opylit všechny květy a dostane se na každého jednotlivce. To by mohlo Edu zajímat.“
„Pane redaktore,“ ozval se Váša, „vy to zjednodušujete. Včely a lidi, to je úplně něco jiného. Vždyť včely nerozeznají ani červenou barvu. A pak, jaký je mezi nimi rozdíl, dělnice jsou jedna jako druhá, zatímco lidé jsou různé. To se nedá porovnávat.“
„Já v tom podobu vidím, nedal se Kolda.
„Podívejte se, jak si vzpomínám, tak Eda říkal, že pro testování stanovili dvě skupiny, Byli velmi důkladní. Jednu skupinu sestavili pomocí určitých kriterií a v určitém poměru podle váhy, výšky, věku, a to ascendentně a descendentně, dále podle genderu a pohlaví, alternativního způsobu stravování, sociálního postavení, národnosti a taky rasy.“
„Ježíšmarjá,“ zděsil se inženýr Doubek, „ to je nějak příliš složité,
nemoh‘ byste to vysvětlit nějak jednodušeji?“
„Jó, to není jednoduchý,“ dodal Váša, „tu druhou skupinu sestavili z náhodně vybraných jedinců. Jak to přišlo, tak to bylo. Nechali je vstupovat po jednom a natáčeli skrytou kamerou.“
„Ten film bych tedy rád viděl,“ rozveselil ostatní Bouda, „představuju si, jak ty první se ládujou a poslední, jak vymetaj zbytky.“
„No, na tom filmu se ukázalo nejen, jak ubývaly zásoby jednotlivých druhů potravin, pití a jídel, ale neschopnost některých osob se v testovaném prostředí vůbec pohybovat a manipulovat se zařízením.“
„Co by se tam prosím vás mohlo stát?“ zapochyboval o situaci inženýr Doubek.
„Prý to museli několikrát přerušit a začít znovu,“ vysvětloval trpělivě Váša, „několikrát utrhli páčku u nádoby s džusem a převrhli automat na kávu. Jó a taky vyhodili pojistky. Dokonce došlo ke zranění, někdo se píchnul vidličkou do dlaně.“
„To si s tím panelovým výzkumem Dánové dali opravdu práci,“ ocenil vyprávění redaktor Kolda.
„Když potom záznamy obou agregovaných skupin porovnávali,“ pokračoval Váša, „nezjistili mezi nimi žádné rozdíly. Obě skupiny se chovaly naprosto stejně i při opakovaném pokusu.“
„Jde o to, jestli se věnovali správné věcné analýze,“ namítl inspektor Hanák, „statistické metody nejsou na všechny problémy vhodné. Z toho kouká formalismus a chybné závěry.“
„Oni byli nakonec Dánové dost zklamaní,“ dál vzpomínal na synovcovo vyprávění Váša, „protože ať zkoumali spotřebu, nebo kamerové záznamy, vycházel jim u obou skupin stále jen jeden výsledek. Nezáleží na žádném kritériu, ale jen a jen na pořadí. V armádě se říkalo, kdo zaváhá, nežere.“
„Tomu se nemůžeme divit, ani v naší současné společnosti,“ dodal inženýr Doubek.
Fanda s velkým Zdeňkem ještě přinesli další kolečko tankové plzničky a po přípitku na zdraví šéfkuchaře Rynholce se chystali k odchodu. Při loučení se všimli, že chybí pan Bouček. Nikdo nepostřehl, kdy a proč se z hospůdky vytratil.