Jak jsem si užil spolujízdu

Spolujízda je fajn. Je to super způsob jak přijít k zážitkům a kamarádům a já měl dosud s tímto typem cestování jen dobré zkušenosti. Vždy je však dobré pamatovat na rčení o výjimce potvrzující pravidlo. Já si toto přísloví připomněl díky úkazu zvanému Michal Kolorz z Havířova. Přišel jsem k němu díky kamarádovi, s nímž jsem  se domlouval na kiteboardingu v Chorvatsku. Kamarád, když zjistil, že pojedu sám, navrhl, jestli bych do vozu nevzal jakéhosi jeho známého (kterého, jak se vyjevilo později, moc neznal). Souhlasil jsem. Zanedlouho zavolal Kolorz. Hovořil silnou ostravštinou a zaujal mě tím, že se neustále snažil něco komplikovat a nenápadně mi něco podsouvat. Bohužel, nevěnoval jsem tomu náležitou pozornost a plácli jsme si. A tak jsem si dobrovolně zavlekl do auta parazitní organismus a začal dobrodružství s člověkem, vyznačujícím se fascinující schopností neudělat vůbec nic dobře.
Začalo to okamžitě. Sraz byl domluven v 9 ráno u mne před barákem. Jenže ouha, u mne před barákem, v 9 ráno, nikde nikdo. Čekám, čekám, ale furt nic. V 9.20 tedy beru mobil a volám, kdeže jako Kolorz je? A dozvídám se, že doma (tedy 200 km od místa srazu). Prý mi nechtěl volat, dokud nebude sedět v autě. Absolutně netuším proč. Ale, povídá Kolorz, teď už je to ok, teď už v tom autě fakticky sedí, takže vše je v pořádku. Zatím teda prý ještě nevyjel, ale pokud tak učiní, bude mít zpoždění jen asi 3 hodinky. Důvod zpoždění? Jářku, nechtělo se vstávat. Štípl jsem se, jestli se mi to nezdá, požádal Kolorze ať už sakra vyjede a pustil se do činnosti zvané čekání. Hodiny vesele ubíhaly a Kolorz je tu a tam zpestřil nějakou další jobovkou. Nakonec se zpozdil ne o 3, ale rovnou o 5 hodin. Během své cesty Kolorz nelenil - zvládl si zkurvit auto a dostat pokutu. Solidní výkon. Pokuta ho hnětla a skuhral. že prý mu taky policajti nemuseli hned dávat pokutu jen za to, že jel po dálnici beze známky. Pak mi oznámil, že skoro nespal, čímž se i vyjevilo, že s odřízením 1100 km dlouhé cesty mi nepomůže. To mi ale vůbec nevadilo. Dosavadní výkon o jeho kompetenci svědčil natolik výmluvně, že jsem rozhodně neměl v úmyslu svěřit do těchto schopných rukou své auto a život. Přeskládali jsme věci a vyrazili jsme, přičemž Kolorz mě ujišťoval, že za mé trpělivé čekání se mi dostane bohaté odměny - prý mi koupí i sváču. Vypečenost tohoto vtipu jsem ocenil až později, když jsem seznal, že Kolorz a) nikdy za nikoho nic nezaplatil a b) za mnohé zůstal dlužen.
Takže tak vypadal náš odjezd a v obdobném duchu se neslo i další soužití s Kolorzem. S Kolorzem se naučíte spoustu věcí. Především trpělivosti - Kolorz neumí hodiny a nechápe pojem a význam času. Neví co to je, nechápe to, nechce to a ze zásady to odmítá. Což má za následek, že na něj neustále čekáte a od vás se očekává, že se bez řečí podřídíte. Pokud si neodpustíte nějaké to popohnání, dostaví se u Kolorze mohutný pocit křivdy a vzteku a začne být hnusný a sprostý. Umění trpělivosti dále prohloubíte při konverzaci, kde budete vystaveni kvalitnímu filozofování a především pomlouvání páně Kolorzových četných nepřátel - kolegů z práce, bráchy, bejvalky, žen, lidí a všech, s nimiž má Kolorz problém. A že jich je. Naučíte se vážit si maličkostí - například, že Kolorz usne - těchto chvil využijete k relaxaci a přestane vás trochu brnět hlava z absolvované konverzace. Také se oprostíte od zbytečných hmotných věcí, protože ty vám Kolorz bude průběžně brát, nebo se naučíte být připraveni na trapné momenty - například na to, že se Kolorz v restauraci napije a nažere a následně vyjeví tajemství, že si nevzal vůbec žádné prachy, čímž vám taktně naznačí, že placení je na vás... A tak dále...
Abych byl ale spravedlivý, v kempu to s Kolorzem šlo. Tedy až na drobnosti toho typu, jakože mi z auta bez dovolení znárodnil můj jediný nabíjecí kabel na telefon a USB rozbočovač, že se zásadně natíral mým opalovákem, protože svůj si nevzal (no řekněte, co taky u moře s opalovákem...), nebo že si půjčil můj zatraceně drahý split-hydrofoil, který během jediné hodiny stihl dokurvit o kameny a následně ztratit (opuštěně plujícího v moři jsem si ho pak sám musel najít a zachránit), nebo že si půjčil můj nafukovací seakajak a obdržev instrukci, že ho nemá nechávat na slunci a být s ním opatrný na pláži, vesele (za 3 hodiny) přiskotačil s informací, že se mu v něm výborně spalo. A další debility tohoto typu. Jinak ale Kolorz dost samotařil a moc jsme ho neviděli. Kdyby to skončilo takto, vlastně bych si dodnes myslel, že neutuchající problémy s ním vyvěrají pouze z nízké inteligence, chronické nezodpovědnosti a notorické neschopnosti. Nikoliv ze zlých úmyslů. Bohužel, brzy mi bylo poznati, jak se věci mají...
Nastal den odjezdu. Kolorz byl dlouho dopředu, nenápadně, ale o to intezivněji školen, že domů se bude odjíždět v 17. hodin. Samozřejmě plus mínus čtvrthodinka, že ano, jenže, jak jsem už věděl, člověk míní a Kolorz mění... Já jsem však usilovně (a jak se později ukázálo i hodně naivně) doufal, že Kolorz, jsa takto soustavně masírován, jednoduchou informaci o odjezdu v 17.00 postupně vstřebá a projednou snad odolá mohutnému puzení vše totálně zkurvit. Bohužel, doufal jsem marně...
Byl krásný den. Kajtovalo se nádherně a náhle, v cca 16.40, vidím, že Kolorz zamířil ke břehu a přistává draka. Jsem nadšen - vůbec jsem nečekal, že to půjde tak hladce - říkám si, že on ten Kolorz možná není zas takový blb. I já tedy mířím ke břehu a také přistávám. Volám na Kolorze, ať se připraví, že se jede domů. Jenže ouha, Kolorz na mně nechápavě hledí a říká, že TEĎ určitě ne! Právě teď prý se mu na vodě tuze líbí a on si jen přijel nafoukat menší kite a vbrzku zase hodlá odfičet pro další přísun adrenalinu... Mám toho dost. Naštvaně říkám, že na kajtování měl celý den a teď se jede domů, načež se otáčím a jdu balit. Zásadní chyba. Kolorz totiž přišel s velice neotřelým řešením - počkal až odejdu a pak, jako kluk, utekl zpátky na vodu. Nevěřím svým očím - snad bych to chápal u desetiletého haranta, ale u čtyřicetiletého chlapa, byť hloupého, jsem s takto originálním řešením ošemetné situace fakt nepočítal. 
Jsem značně nasrán, jednak z absolutního nedostatku respektu, který zjevně u Kolorze požívám a především proto, že je evidentní, že bude-li v 17.00 někdo odjíždět, já to teda nebudu. Kolorz vesele kajtuje a jeho obvyklý výzor venkovského balíka je ozvláštněn komickým výrazem, jemuž kombinace vyplaveného adrenalinu a scházející inteligence vtiskla rysy, jež jsou jinak k vidění pouze u býčků připojených na inseminační přístroj. Mé rysy, naproti tomu, jeví neklamné známky touhy vraždit.
Kolorzova kite session se protáhla - po chvíli ustal vítr, Kolorzův odrbaný drak se zhroutil do vln a odtud odmítl další spolupráci s Kolorzem. Škoda, že jsem se to od něj včas nenaučil. Kolorz plave. Čas běží, minuty ubíhají. Kolorz se nechutně převaluje ve vodě a zbytečně se pokouší nastartovat draka až konečně ho to přifouklo ke břehu, kde povstává z mořské pěny jak hodně škaredá Venuše s připáleným ksichtem a drápe se z vody. Beze spěchu balí, beze spěchu sprchuje a konečně přichází k autu, kde pečlivě pokládá svůj nevábný, mokrý kajt na mou postel (matrace dodnes nese následky). Hajzl. Neovládl jsem se a řvu na Kolorze nadávky zabývající se tématy jako ohleduplnost, inteligence a spolehlivost. Jenže Míša to vidí jinak. Trpělivě mne poučuje, že když jsem viděl, že ještě touží po zážitcích, měl jsem se smířit s nevyhnutelným, nafoukat si zase pěkně svůj kite, uprdelit se zpátky do svého neoprenu a upalovat hezky na vodu - vždyť hodinka sem, hodinka tam a on sem přijel za větrem, takže já mu koneckonců nemám co kecat do toho, kdy on, Kolorz, uzná za vhodné skončit. Dále naznačuje, že já mám být především rád, že mám v autě bezva parťáka a že od něj je to velké gesto a pro mě každopádně velká čest, že ho můžu mít ve svém autě. Úspěšně jsem potlačil chuť umlátit toho blbce jeho vlastním polorozpadlým kajtem, ale následkem jeho moudrých slov u mne skokově převážil odpor k představě, že bych měl s touhle kreaturou sdílet čas, prostor a auto. Řvu, ať si okamžitě vyklidí své krámy z mého auta, že domů jedu sám. Kolorze to mírně, ale opravdu jen velmi mírně, zaskočilo, takže si nechal další debilní kušnění od cesty, nicméně k vyklizení auta se nemá. I já couvám. Při představě Kolorzova vyklízení, které by se jistě protáhlo do kuropění, kapituluji. Hlavně si ale představuji, jaký by měl Kolorz problém dostat sebe a všechny ty krámy co jich má zpět domů - jen pro představu - táhne sebou třeba stan přes půl auta a 2 (slovy dvě) elektrokoloběžky z nichž jednu si do mého auta vysloveně prožebral. Nechci se chovat úplně hnusně - dokonce ani ke Kolorzovi.
Nakonec, velice, velice nerad, odjíždím domů i s tím kopytem v autě. Zpoždění skoro 2 hodiny. Jaksi nebyla nálada předstírat zájem o Kolorzovo tlachání, takže cesta domů proběhla v tíživém tichu. I to je však asi lepší než poslech sedmé edice, svazku 15, dílu 6 Kolorzových úvah o závistivcích kolezích, lemplovi bráchovi, naivkovi šéfovi a omezené, líné expřítelkyni. S pocitem ulehčení jsem Kolorze vyklopil před svým domem. Kolorz se vtipně neopomněl připomenout, že abych prý mu co nejdřív poslal dlužnou částku, poté nastartoval svůj oprýskaný vehikl a odjel domů do své nory.
Pár dní nato jsem poslal Kolorzovi vyúčtování za dopravu. Uběhl týden a půl. Kolorzo ani nedutlo. Poslal jsem tedy SMS urgenci, cituji: "Michale, prosím o úhradu peněz na můj účet. Podrobnosti jsem posílal v mailu už cca před týdnem." I z tak vágního textu dokázalo Kolorzo vydestilovat materiál pro pocit strašlivé křivdy, zneuznání a úporného sebenasrání. Následovala naprosto šílená SMS koverzace plná debility a idiotských dotazů, jejichž zodpovězení je po mne vynucováno jako podmínka další konverzace (nikoliv zaplacení!). Nabyl jsem dojmu, že komunikuju s bláznem. Kolorzovy SMS jsou tak ujeté, že jsem je začal předkládat pro pobavení známým. Nemůžou se shodnout, jestli je Kolorz totální debil, nebo jen debil. Bohužel, časem i tato komunikace uvadla. Kolorz, tento odvážný esemeskový hrdina bez bázně a hany, který se mi SMS formou nebojí rázně postavit, se nepochopitelně bojí zvednout mi telefon. Krize mezi námi dospěla tak daleko, že už mi ani neposílá své veselé SMS a tak se obávám, že nastal čas, vyhlásit game over.

Epilog: Přišel jsem o 4 tisíce, ale potkal jsem mimozemšťana. Uvažuji také, zda není možné, že ten člověk svoji nebetyčnou blbost jen předstírá a ve skutečnosti se královsky baví. Koneckonců, proč ne? Zařídil si levnou dovču, okradl mě o peníze o nichž ví, že je po něm legálně nevymůžu, komplikoval mi život a celkem úspěšně mě nutil, abych se mu přizpůsoboval... Tohle vše v určitém typu lidí dokáže vyvolat libé pocity moci. Své dobrodružství bych uzavřel asi takto: chcete-li poznat živého křížence Homera Simpsona, Švejka, Waltera Sobchaka a tety Kateřiny a potrpíte-li si na lidi, kteří vás budou srát, využívat, manipulovat vámi, vynalézavě vám škodit a nakonec vás okradou, budete z Míši Kolorzů unešeni. Vy ostatní si to ale raději do auta neberte.

Milan Plšek
V Brně, 2020