Zahradník po 80-ce.

Koupily se sazeničky. Jak jméno praví, je potřeba je zasadit. Snesl jsem si květináče, pytel se zemí, a sazeničky na zahradě pod strom, kde je stín. Bezmyšlenkovitĕ jsem začal sypat zem do květináče rukou. Napadlo mĕ, že by to šlo lépe lopatičkou. Šel jsem si umýt ruce a přinesl si lopatičku z garáže. Začal jsem nabírat zemi, a pak mĕ napadlo, že bych měl mít zahradní rukavice. Šel jsem do garáže pro rukavice, přinesl rukavice, a zjistil, že se mi ztratila lopatička. Mám jen jednu, a tak se musela najít. Našel jsem ji za pouhých 20 minut u růží, kam jsem se zašel podívat, jak mi kvetou. Odnesl jsem lopatičku pod strom, poklekl, a zjistil, že se mi ztratily ty rukavice. Protože mám troje, tak jsem vzdal hledání po deseti minutách a šel si pro jiné. Poklekl jsem a sáhl po rukavicích, ale pak jsem si vzpomněl, že budu také potřebovat takový trojzubec, kterým uvolňuji zapletené kořeny sazeniček. Došel jsem do garáže a přinesl trojzubec. Zatím už sluníčko docela povylezlo, začalo být trochu horko, na čele se objevily krůpěje potu. Sáhl jsem do vyboulené kapsy, kde musel být balíček klínexů. Balíček klínexů tam nebyl, ale byly tam ty ztracené rukavice. Otřel jsem si pot předloktím, protože jsem se obával, že kdybych si šel do garáže pro ty klínexy, tak by se zatím zase něco ztratilo. Poklekl jsem, navlékl rukavice a zjistil jsem, že v pravé je veliká díra. Svlékl jsem rukavice a navlékl levou z toho druhého páru. Pak jsem přišel na to, že ta druhá z druhého páru je také levá. Vyměřil jsem čtvereční metr země pod stromem, kam jsem dal zem, květináče, sazeničky, lopatičku, a trojzubec, a slíbil jsem si, že už nikdy nic nikam nepoložím, než tam na ten metr, kde se to dá snadno najít. Došel jsem do garáže pro rukavice; byly tam ještě čtyři páry, přinesl jsem je všechny. Cestou mĕ napadlo, že příští rok si raději zvolím strom na druhém konci zahrady, od kterého je to do té garáže podstatně blíž. Na druhé straně, mohu to brát jako cvičení, a bez výčitek svědomí vypustit večerní procházku. Když jsem došel pod strom, poklekl jsem, navlékl rukavice, vzal lopatičku a nasypal zem do květináče. Pak jsem se zarazil, a řekl si, že není možné, aby to všechno probíhalo tak hladce, a že se určité ještě něco přihodí, co mi zabrání, abych v práci pokračoval. Chvíli jsem přemýšlel, co by to mohlo být, ale nic mě nenapadlo, tak jsem v práci pokračoval. Když jsem naplnil tři květináče, ukázalo se, v čem je ten háček. Zjistil jsem, že budu mít málo země. Poděkoval jsem prozřetelnosti, že mě před lety napadlo, abych v koutě zahrady udělal malý kompost, kam jsem po nějaká léta sypal posekanou trávu. Představa, že bych musel v kovidové karanténě někam jezdit a shánět pytel země mě docela vyděsila. Naplnil jsem tedy kýbl zemí a přinesl pod strom. Dále už šlo všechno hladce. Díky tomu, že jsem překonal hlad a žízeň, utíral si pot rukávem, ignoroval zvonění telefonu, a nevzdálil se od stromu, už se mi nic neztratilo, a za dopoledne bylo všech šest sazeniček v květináčích.