Malá etuda s pletací jehlicí

Měla až chorobný strach z přepadení - v ponožce nosila pletací jehlici. Zvlášť ironické na tom bylo, že vůbec neuměla plést, ani paličkovat, ani tkát, a dokonce ani šít. Jednou to zkusila - a místo aby v ponožce zašila díru, kterou tam způsobila pletací jehlice, sešila vstupní otvor, pročež si ponožku musela oblékat už jen tou dírou od pletací jehlice, což poněkud zhoršovalo ranní proces oblékání, který byl už tak zpožděn o každodenní rituální vkládání pletací jehlice do již výše skromně zmíněné ponožky. Jednou však zakopla a zabodla si dvacet centimetrů dlouhou pletací jehlici devatenáct centimetrů do lýtka. Vyřešila to s elegancí sobě vlastní - přestala nosit ponožky.

Další její vlastností bylo, že větu: Nepříliš ráda snídám borové jehličí, dokázala, ač na tuto problematiku obeznámenými přáteli netázána, dostat do každé věty, což nutně udivilo zkušeného pozorovatele, protože důkladně obeznámen s rodinnou situací mohl vůčihledně dokázat, že borové jehličí není nucena ani snídat, obědvat ani večeřet, a dokonce ani svačit. Dokonce i jídelní stůl byl z dubu, takže kdyby ho náhodou napadlo vyrašit jehličí, rozhodně by to nebylo jehličí, a už vůbec ne jehličí borové. Jediné, co jí mohlo jehličí alespoň vzdáleně připomínat, byla pletací jehlice, ale tato pletací jehlice nebyla z borovice, nýbrž z ostré a tvrdé oceli, která nemá s borovým jehličím mnoho společného, asi jen to, že borové dřevo je za určitých okolností také tvrdé, například když do něho chcete strčit pletací jehlici.