Naše vyšší JÁ aneb věřte na zázraky, dějí se . . .

 

Naše vyšší JÁ

aneb věřme na zázraky, dějí se . . .

 

     Nad tím, co vám teď chci svěřit, jsem bádal hodně dlouho. Když o tom přemýšlím, bylo to vlastně už od doby mého mládí. Všiml jsem si a moje dlouholeté pozorování lidského mraveniště mě v tom utvrdilo, že lidé se v podstatě dělí pouze do tří skupin. Nevěříte? Posuďte tedy sami . . .

 

     Skupina číslo jedna - jedničky. Existují mezi námi lidé, a věřte, není jich mnoho, kteří mají vysoce rozvinuté svoje, jak jsem to nazval, „vyšší JÁ“. Co to znamená? „Vyšší JÁ“ je něco jako druhý hlas našeho svědomí. Rozumějte ten dobrý, ten správňácký.  Říká nám, co dělat, jestliže se ocitneme na nějaké té životní křižovatce a váháme, jestli se dát doleva, doprava, středem či nějak našikmo . . . Osoby s vysoce rozvinutým „vyšším JÁ“ ale neváhají ani vteřinu a vmžiku ví, že jediná správná cesta je jasně „támhleta“.  Zaslouží si proto, abychom je dále nazývali lidmi s „nejvyšším JÁ“.

 

     Jak tyhle šťastlivce poznáme? Úplně jednoduše.  Podle uvolněného vystupování a blaženého výrazu. Kolem nich to dobro přímo světélkuje. Usmívají se totiž vždy, všude a na každého. Stane se, že třeba v temné uličce zahnou za roh a ouha! Nějaký filuta je tam obere o výplatu. Sotva se zvednou z bláta, rozhostí se v jejich tváři blažený výraz a nadále pokračují v původním směru. A že jsou teď chudí jako kostelní myši? Nevadí, však jim ještě pár drobných zbylo v zadní kapse. Nebo je ohodí autobus pěkně celé odshora až dolů, a to se jako na potvoru vypravili do divadla. Nevadí, stejně to oblečení chtělo už vyprat. Alespoň si dnes večer v klidu dočtou tu úžasnou knihu ze včerejška. Anebo . . . , ale jsem přesvědčen, že jste pochopili a není třeba již dalších příkladů. Je ošklivé, že tito lidé bývají často označování jako podivíni, či ještě hůře - jako blázni.

 

     Vím, že vás ale zajímá i skupina číslo dvě. Ano, tato skupina je na světě nejrozšířenější. Přiznejme si, je to takový hezký průměr. Tyto osoby dnes a denně bojují a nevzdávají to, což je na nich právě moc sympatické. Patří k nim i moje maličkost. „Vyšší JÁ“ je u nich každé ráno v rovnováze s „nižším JÁ“. Co je „nižší JÁ“ jsem sice dosud nevysvětlil, ale protože vím, že jste inteligentní, není potřeba to příliš rozpatlávat. . . . Aha, tedy pro toho, kdo stále netuší. Nižší JÁ je prostě opakem vyššího. Je to takový ten našeptávač. Tak přece jen jeden příklad za všechny. Jdete ráno do práce, a co nevidíte - na chodníku se válí plastová láhev. V tu chvíli vám vaše vyšší JÁ šeptne: Sehni se, lenochu, a dones tu flašku tam do žlutého kontejneru. Tak je to správné! Jenomže, co se nestane?, nastoupí nižší JÁ: Ať tě to ani nenapadne, kdo ji sem mrskl, ať si ji uklidí! Pokud je dneska silnější „vyšší“ - poslechnete ho! Jestliže ale zvítězí „nižší“ - do flašky kopnete a jdete dál. Jasné? Jasné.

 

     No, a byla by to na tom našem světě docela nuda, kdyby to tímhle skončilo. Ale, jak už správně tušíte, tak to neskončilo! Ne, ona existuje ještě skupina číslo tři. A to je, mezi námi, dost psycho. Tihle výtečníci nikdy nezklamou. Jak už jsem naznačil u skupiny s nejvyšším JÁ, že tito lidé světem i nejrůznějšími situacemi proplouvají s dobrými úmysly, tak u skupiny číslo tři - lidí s „nejnižším JÁ“ je to právě naopak. Kudy chodí, tudy škodí. A nemůžou-li škodit skutky, tak alespoň prudí slovy. Poznáte je bezpečně podle toho, že když na ně narazíte, udělá se vám dost zle. A není to těmi zrníčky cyankáli, které určitě schovávají v kabátu. Potkat je po ránu, buďte si jistí, že vás natolik vykolejí, že dnes bude vaše vyšší já „tákhle malinkatý“ a naopak vaše nižší já bude vyhrávat na celé čáře! A pak vás večer čekají takové výčitky, že do dvou nezamhouříte ani oka a manželka se vás starostlivě ptá, zda vám není špatně. A to si pište, že je!

 

     Vaše životní vyrovnanost tedy závisí přímo úměrně na množství osob první nebo třetí skupiny ve vašem blízkém okolí. Jestliže se poblíž vás vyskytují lidé skupiny druhé, není to až takový problém. Obvykle se spolu domluvíte, aniž byste se přitom chtěli navzájem uškrtit a zakopat na zahradě. Jestliže se ale kolem vás pohybují zmínění prudiči s nejnižším JÁ, je to problém a velký! Jejich přerod do skupiny jiné, je opravdu nereálný. Chci říct, že by to musel způsobit zřejmě pád meteoritu, či jiná podobná událost, aby šli a zase našli to svoje ztracené vyšší JÁ. Protože, samozřejmě, že ho někdy v minulosti měli! Ovšem z nějakého neznámého důvodu ho šoupli do krabice třeba od bot a tu zase šoupli do toho nejzadnějšího sklepa,  aby to vyšší JÁ neměli na očích a ono jim tak nemohlo do všeho kecat. Jo, jo, říkám, přerod je nereálný. Musel by to být zázrak.

 

     Já mám v tomhle zrovna docela smůlu. V mém blízkém okolí žijí hned dva exempláře „trojky“. Můj život tedy není klidná zátoka a navíc vyhlídky, že se to v brzké době změní, taky nikde. Klidně vám prozradím, o koho jde. Tak první je naše sousedka. Bohužel sousedí s námi hned svým vedlejším bytem.  Ať tedy děláte, co děláte, jestli se do svého bytu plížíte po čtyřech nebo do něj lezete o půlnoci po hromosvodu, jednoho dne na ni prostě musíte narazit. Ále, pan Dvořáček, vás už jsem ale dlouho neviděla, zahlaholí a teď to přijde: A jestlipak tento týden vaše žena nezapomněla na úklid chodby? Asi zapomněla, co? Vypadá to tu jako v chlívku. A to stačí, abyste měli po náladě.

 

     Když se z toho trochu vzpamatujete, tak už na vás trpělivě čeká druhý exemplář. Samozřejmě v práci a samozřejmě je to váš šéf! Ále, pan Dvořáček! Už jste odevzdal to hlášení, co jste měl odevzdat dnes ráno, ne?! No, ono je vlastně teprve dnes ráno, pane šéf, snažíte se nesměle špitnout. Ale ten už je dávno pryč a vy v tom okamžiku víte, že je to dneska celé na pytel!

 

     Otevřete dveře do kanceláře, kde sedí vaši kolegové v podobném rozpoložení, do jakého vás dostal před minutou šéf. Tak co, Stando?, pohlédne na vás kolega, dostal tě, co? Jo, dostal, zavrčíte. Je to vůl, shodnete se jako vždycky s ostatními a hned je vám líp. Váš pohled padne na kolegyni Marcelku. Sedí tiše v koutku u okna a pečlivě cosi přepisuje. Má u toho blažený výraz. Co je?, zeptáte se, co to přepisuje? Ále, zase se mu nelíbily její výkazy. Chudák holka, bude tu sedět nejmíň do deseti. Jenomže Marcelka je v pohodě. Marcelka je totiž - jednička! Určitě vám došlo, že mám na mysli to, že patří do skupiny číslo jedna. Vzpomínáte? To jsou ti vyvolení s „nejvyšším JÁ“.  Jo, to jí my ostatní svorně závidíme, ale zároveň ji prostě zbožňujeme. Jen doufáme, že ji ten vůl kvůli těm výkazům zítra nevyhodí. A jestli vyhodí, tak hádejte, co se stane? Marcelka se na něj pěkně usměje a poděkuje mu za ty báječné chvíle, které mohla v této firmě prožít.  Jo, tak takhle nějak to bude.

 

     Jednoho dne, světe, div se, ale bylo všechno jinak! Opět se mi nepovedlo opustit náš byt bez povšimnutí všímavé sousedky. Ále, pan Dvořáček, vás už jsem ale dlouho neviděla, zahlaholí na celý barák. Jen jsem vám chtěla říct, abyste pozdravoval vaši milou paní. Když na ni vytřeštěně zíráte, protože se domníváte, že začínáte mít halucinace, dodá, moc hezky včera umyla chodbu! To víte, já si to kontroluju a mějte hezký den!

 

     Na chodbě na vás jako vždy čeká šéf a vy čekáte, co se zase bude dít. Ale tentokrát vás kupodivu přátelsky obejme kolem ramen a zvesela zvolá: Já myslím, člověče, že je načase posunout trochu ty vztahy na pracovišti jiným směrem. Když na něj vytřeštěně zíráte, protože se domníváte, že ty vaše halucinace budou asi opravdu vážné, dodá, ty seš přece Standa, ne? Tak já jsem Karel.

 

     Jo, ten den bylo zkrátka všechno jinak. To bude žena koukat, až jí to vypovím, těším se . . . Ach, škoda, přeškoda, že mi zrovna v tu chvíli zazvonil budík . . .

 

     Potichu jsem otevřel dveře od našeho bytu a zase je potichu zavřel. Ne, neměl jsem šanci. Ále, pan Dvořáček, přeju krásný den, zahlaholila sousedka. Jako v mátohách jsem se dopotácel do kanceláře. Byli tam všichni včetně šéfa a Marcelky, která neseděla jako obvykle v koutku u okna, ale přímo na stole, nožku přes nožku, a byli zjevně v dobré náladě, protože hned vedle Marcelky stála úplně prázdná láhev od slivovice. Představte si, obejmul mě šéf, tady Marcelka přinesla domácí slivovici od strejdy z Moravy. Já mám totiž dneska narozeniny!, uculil se. A víš ty co, člověče? Já jsem Karel! Jo, a taky slavíme, že jsme to přežili! Jo, ty to nevíš? No, včera v noci na nás padal meteorit a . . .  minul. A pak že se zázraky nedějí!