Jeden princ pro všechny tři cesty

KAPITOLA SEDMÁ
Jeden princ na všechny tři cesty!
Standa Laburda je spokojen. Přišel na gáblík a přinatrefil se k vepřovým hodům. V hostinci Na Růžku je živo. Šumí to tady jako v úlu. Kouřová clona znesnadňuje vidění. Je to jako když křížník Edinburg položí umělou mlhu. Případný nekuřák, jdoucí jen pro limonády, musel by vejít a odejít se zavřenýma očima a prsty stisknutým nosem. Standa je ale silný kuřák a byl by naopak obtěžován čistým vzduchem. Životní prostředí v místnosti evidentně nevadí desítkám chlapů. S některými se Standa zná. Jako vlakvedoucí jezdí často do stanice Dobrotín. Dojíždí z Brna a nastupuje vždy v noci na výchozí vlak směr Přerov. Služební vůz má na konci a sedí tam naprosto zbytečně. Vlakvedoucí ovšem musí na vlaku být pro zájmy obrany státu! Standa tentokrát přijel brzy navečer. Jeho vlak odjíždí podle grafikonu těsně po půlnoci.
Před Standou se na talířku třepe bílé maso teplého ovaru. Vzdáleně to připomíná bílý ovar na těle obézní manželky. Standa už dávno přešel od erotiky ke žrádlu a bohužel i k chlastu. Deset piv žádná míra. Do toho nějaký prcek, v hospodě je přece lépe nežli na světě! Bylo by to všechno v pořádku, kdyby za Standou nevisel na věšáku železničářský zimník, z jeho kapes nečouhaly zimní rukavice a nad tím se nehoupala železničářská čepice! Ke cti hostinského nutno dodat, že nemohl vědět nic o budoucí noční směně popíjejícího železničáře.
I přihodilo se mu to, co Josefu Švejkovi v nádražní restauraci v Táboře. Měl tu smůlu, že pil jedno pivo za druhým. V půl jedenácté večer vytáhl Standa teatrálně kapesní hodinky po dědečkovi, zamručel něco o zkurveném životě. Posbíral svršky, oblékl zimník a nasadil si železničářskou čepici. Vyrazil.
Příjemné teplo lokálu rozrazila zima. Je leden a po ulicích poletují vločky sněhu. Časté poryvy ledového větru přivádějí cestovatele do kruté reality.
,,Jéžišmarja, která cesta vede k nádraží!“
Hospoda Na Růžku je uprostřed obce. Ke kolejím vedou tři cesty, ovšem jen jedna končí na nádraží! Dvě další končí u přejezdových ,, blikačů,“ pak následují už jen polní porosty. Standa zná místní poměry a ví jen jedno – za žádnou cenu nesmí překročit koleje!
Železničář má problém s gravitací. Silnice se mu snaží postavit kolmo do cesty. V každé lepší pohádce jsou tři princové a tři cesty. Standa Laburda je princ, který je na všechny tři cesty sám. Jenom na konci jedné cesty je kýžené nádraží, princi Stanislave. Ostatní cesty nevedou sice do pekel, ani ke Zlatovlásce. Dvě falešné vedou jen ke kolejím s přejezdovým zařízením . Překročit koleje nesmíš! Zmizel bys v polích okresu Brno-venkov.
Jako kybernetická myš systémem pokusů a omylů vydává se polárník za svým cílem. Šněruje ulici křížem krážem. Občas i upadne na zem. Už ztratil čepici. Na konci první cesty první omyl. Před očima zoufalce ční stojan přejezdového zařízení! Čelem vzad a znovu do výchozího orientačního bodu. K hospodě!
Na druhé cestě ztrácí šálu a rukavici. Několikrát upadl a je uválen. V hlavě mu zní melodie šlágru Jirky Grossmanna O Merrien! Tak nějak muselo být mužům kapitána Scotta při zoufalém a marném návratu z jižního pólu. Ti ovšem zahynuli. Tato varianta snad Standovi v těchto zeměpisných šířkách nehrozí. Na konci druhé cesty opět závory! Čelem vzad a šupem do výchozích pozic. Delikvent hledí vyděšeně na začátek své cesty. Už má jen jedinou jistotu. Na konci této poslední cesty musí být konečně nádraží!
Do dveří dopravní kanceláře padá jako pytel sněhem oválená postava. Poslední metry se na nádraží doslova připlazil. Ztratil i druhou rukavici. Ještě že železničářskou tašku si nevzal do hospody.
Službu venkovního má výpravčí Honza Prášek. Má před sebou těžké rozhodování. Za půl hodiny má opilec odjíždět na konci vlaku do Přerova. Vlak je naštěstí krátký, služební vůz je na konci, žádná křeč. Ve zbytečném služebním voze bude zbytečný vlakvedoucí. U krátkého vlaku si ohlídají námezníky sami signalisté. Vlak mu dávno sepsala přípravářka. Když se dá Laburda trochu dohromady, děj se vůle boží. Výpravčí by jej mohl nechat fouknout, zbavit výkonu dopravní služby a poslat domů. Vlak by pak odjel bez vlakvedoucího, i když by to ohrozilo obranu státu!. Honzík zvažuje pro a proti. Nakonec si vzpomíná na případ, známý odněkud z Ostravska. Tam přejeli posunovače se třemi promilemi alkoholu v krvi. Komise nastoupila na výpravčího. Prý přece musel kontrolovat zaměstnance při nástupu služby!
,, Když nastoupil do služby a hlásil se, byl naprosto střízlivý. Jo, jestli měl někde na place zahrabánu flašku? No dovolte, pánové!“
Mezitím je opilec opečováván děvčaty. Sedí na židli a hlavou se pokouší zdemolovat desku u stolu. Snaží se ze všech sil upadnout. Spojenými silami se namáhají samaritáni vpravit do něj hektolitr hořké kávy. Strastiplná cesta v chladu a ledovém větru jej přiblížila realitě. Částečně vystřízlivěl. Honzík se rozhoduje. Pojede, alespoň se jej zbavím. Cestou se prospí. V promrzlém voze, bez čepice, šály a rukavic, jistě přijde k normálu. Na nádraží je klid, posunovači mají svačinku. Laburdův vlak stojí naproti dopravní kanceláře. Opilec už je schopen chůze, bere si dokumentaci a odchází do zimní noci.
,, Zdeno, já ti řeknu. Až uvidím v hitláku hlavu, tak to postav!“ informuje Hozík Prášek dispozičního výpravčího na věži.
Stalo se. Několik minut po půlnocí mizí krátký vlak na odjezdovém zhlaví. Ve služebním voze je možno spatřit klimbající se hlavu vlakvedoucího Laburdy. Skončeno, podepsáno.
Z ubytovacího vozu na jedenácté koleji vystupuje mátožná postava. Rozespalý stavební mistr Pokluda jde vykonat malou tělesnou potřebu. Přes pyžamo má přehozen zimník.
Krok do prázdna! S oběma rukama v kapsách, zcela nepřipraven a zaskočen, padá nešťastník hubou do štěrku. Výkřik a ticho. Temnou nocí se pak ozývá strašlivé klení. Mistr Pokluda se svíjí bolestí.
,, Kterej dobytek odstavil ty schůdky!“
Dobytek spí už spánkem spravedlivých ve služebním voze někde u Vyškova.
Honza Prášek pochopil komičnost situace. Asi nějaký nejapný žert drsných obyvatel stavebního vlaku!
,, A nemáte nějaké nepřátele, pane Pokludo ?“ táže se výpravčí.
,, Kdo dneska nemá nepřátele. Všichni je máme! To byl ale blbej fór. Sakra, já mám smůlu. Nechám se předrbat na zajíca a uteču do polí!“
Vrávoravým krokem odchází potlučenec do své maringotky na kolejích. Odnáší si dřevěné schůdky, nelogicky postavené uprostřed nádraží. Vzal je přesně v těch místech, odkud před chvílí odjel služební vůz vlakvedoucího Laburdy!
Geniální opilec sice prokázal perfektní orientační smysl a polárnickou odolnost, nedokázal však už vlastní silou nastoupit do svého služebního vozu.